Samota jako něco, co netíží. Samota, ve které člověk není sám. Takovou zkušenost popisuje Karel Satoria v rozhovoru pro podcast Bez filtru. Co ho přivedlo do trapistického kláštera? Proč je vlastně samota důležitá? A co s tím má společného modlitba?
“Věděl jsem, že se musím začít učit svému řemeslu,” říká římskokatolický kněz Karel Satoria o vstupu do trapistického kláštera, ve kterém nakonec strávil deset let. Co mu pobyt v Sept Fons přinesl? A proč nakonec odešel? O tom vypráví v otevřeném rozhovoru s Hanou Strašákovou, která se ho ptá na samotu, osamocení, ale i na otázku zdobrovolnění celibátu či kněžských svěcení pro ženy.
“Pozornost tomu, kdo se dává. Neustále. Furt.” To je podle Satorii cíl těch, kteří v modlitbě zakusili spojení s Bohem, ale skrze něj také se všemi lidmi. A to paradoxně právě v samotě. Do té nás zve modlitba, pokud jí ovšem dáme volnost. Karel Satoria mluví o starém postupu, tzv. “scala paradisi”. Jedná se o návod, jak modlitbě nezastřihnout křídla.
“V samotě člověk poznává, jak není sám. Samota je nesmysl. Neexistuje,” přibližuje Satoria svou zkušenost. Podle svých slov je člověkem, který vždy samotu vyhledával, ačkoli se nebrání ani společnosti a rozhodně se nestraní ani lidí obecně. Do samoty jej ale vede touha po kontaktu s Bohem.
“Samota není nic bolestného ani dramatického,” vysvětluje římskokatolický kněz, ale dodává, že pouze v případě, kdy člověk vnímá její smysl. Pokud je někdo osamocený a neví proč, postrádá smysl samoty - potom pro něj může být tento stav destruktivní.
Mají zasvěcené osoby kde nalézt pomoc, pokud se zrovna cítí samy? Může být v trapistickém klášteře člověk sám sebou? Máme vůbec právo cítit se osaměle? Celý rozhovor, který s Karlem Satoriou vedla Hana Strašáková, si můžete poslechnout tady.
Autor: Anežka Wiewiorková
Foto: Knihkupectví a nakladatelství Cesta
