17. července tohoto roku zveřejnil papež František svůj dopis o „roli literatury ve formaci“. Dopis je primárně určen adeptům kněžství, tedy těm, kteří se na něj duchovně a intelektuálně připravují, a již sloužícím kněžím. V zásadě se ale papež obrací na všechny křesťany, kteří mají v létě a o prázdninách přece jen více času a možná hledají, čím hodnotným by jej mohli vyplnit. Papež píše:
„V nudě prázdnin, v horku a v samotě některých čtvrtí připomínajících poušť se hledání dobré knihy na čtení stává často oázou, která nás vzdaluje od dalších voleb, které nám nedělají dobře. Nechybějí pak okamžiky únavy, vzteku, deziluze, selhání, a když se nám ani v modlitbě nedaří pořád najít klid duše, dobrá kniha nám alespoň pomáhá překonat bouřku, dokud nebudeme mít trochu víc klidu.“
Volné dny, týdny nebo měsíce souznějí papeži, který sám svého volného času paradoxně tolik nemá, s četbou beletrie a poezie, kterou si od mládí zamiloval. Není bez zajímavosti, že o literatuře přednášel mezi lety 1964–1965 studentům jezuitské školy v Santa Fe. Tak jako mnozí papeži 20. století umí František ocenit hodnotu a potřebu literatury a umění v duchovním životě a formaci těch, kteří se sami připravují na budoucí formaci druhých. Je skvělé číst, jak blízký je Františkovi teolog Karl Rahner, který o podobnosti osudu a poslání mezi knězem a básníkem napsal dodnes stěžejní myšlenky, které v něčem ovlivnily i Druhý vatikánský koncil. Nejlepší teologové minulého století, na jaké si jen vzpomenete a kteří se zabývali fenoménem kultury, společnosti a umění, pomohli formovat současného papeže, který nezastírá, že má pro umění velkou slabost. „Já například,“ říká František, „miluji tragické umělce, protože všichni bychom měli cítit jejich díla jako díla vlastní, jako vyjádření našich vlastních dramat. Plačíce pro osud hrdinů pláčeme v hloubce pro sebe samé a naše nedostatky, naše chyby, naši osamělost.“
Papež ví, že největší drama dějin, Kristův život, jeho smrt a vzkříšení, lze prožívat jen prostřednictvím toho, co jsme do sebe načerpali, čím jsem rostli, zráli a byli utvářeni. Dobrá literatura, próza, poezie a obecně umění stojí u kořenů takového zrání a pomáhají člověku formulovat, co je pro něj v životě důležité, co pro něj znamenají city, emoce, mezilidské vztahy, výhry a ztráty a v neposlední řadě také láska, kterou nalézá, prožívá a někdy i ztrácí. Právě skrze čtení a porozumění literatuře se z člověka jen tak nestane duchovní rutinér všednodenního církevního provozu.
Papež se ptá: „Jak bychom mohli hovořit k srdci lidí, jestliže přehlížíme, odsouváme a nezhodnocujeme ta slova, s nimiž chtěli vyjádřit a – proč ne, zjevit drama jejich života a jejich citu prostřednictvím románů a poezie?“ Literatura pomáhá nahlédnout i velké biblické příběhy a mezi nim ten centrální, Kristův vykupitelský příběh, nikoliv jako něco abstraktního a ryze duchového. Ježíš je přece nemyslitelný, uvažuje papež, bez těla a všeho toho, co s hloubkou lidské osobnosti, a tedy duchovnosti i tělesnosti, souvisí. František říká:
„Naléhavý úkol při zvěstování evangelia v naší době tak vyžaduje na věřících a obzvláště na kněžích úsilí, aby se všichni mohli setkat s Ježíšem Kristem, který se stal tělem, stal člověkem, stal příběhem. Musíme si všichni dávat pozor, abychom nikdy neztratili ze zřetele „tělo“ (tělesnost) Ježíše Krista: tu tělesnost, jež je vytvořena z vášní, emocí, citů, konkrétních vyprávění, rukou, které se dotýkají a uzdravují, pohledů, které osvobozují a dodávají kuráž, pohostinnosti, odpuštění, rozhořčení, odvahy, nebojácnosti: jedním slovem, lásky.“
Vzpomínám si při svém základním studiu katolické teologie, že na fakultě přednášel literární historik Jaroslav Med. Jeho přednášky, to byl skutečný koncert o literatuře, spisovatelích a básnících. Všude na světě by byla posluchárna plná do posledního místa. Ne tak v Čechách, kde se „nějaké to povídání o literatuře a básničkách“ zdálo některým adeptům kněžství jako zbytečné, a čtení obecně (kromě skript) jako ztráta času. Papež František si uvědomuje to samé, co kdysi Jaroslav Med, že literatura je jednou z nejcennějších složek kultury, kterou člověk vytváří sám ze sebe, a přesto s Boží pomocí, jako místo, v němž by se dalo dobře a důstojně žít a do kterého by mohl zvát Boha, aby se tam s ním pokaždé nově a pokaždé jinak setkával.
Františkova definice literatury zní: „poslouchat něčí hlas.“ Literatura člověka připravuje, aby se jako křesťan nesetkával s druhým člověkem jako s objektem, s tím, který je povinen si vyslechnout jeho duchovní moudra a pravdy. Vyzývá čtenáře svého dopisu, aby si uvědomili, „jak nebezpečné je přestat poslouchat hlas druhého, který se nás ptá“. Na pozadí toho, co o literatuře, kněžství a poezii napsal Karl Rahner, chápe František literaturu jako svého druhu „tělocvičnu rozlišování“, jako příležitost poznat a naučit se, jak druzí vyjadřují a jak bych mohl i já vyjadřovat své city, emoce, zkušenosti, duchovní prožitky, abych hlouběji porozuměl tomu, co nám svým celostním životním příběhem, jemuž nechybělo nic, co dělá člověka člověkem, chtěl říct a říká sám Pán.
Literatura nás podle papeže učí „dívat se očima druhých“, poznávat jejich život, umět se dělit, být solidární, soucitný, milosrdný, a postupně se stávat těmi, jakými nás chce mít Bůh. V tom tkví hodnota literatury pro formování a zrání našeho duchovního života, který nemůže existovat v Kristu izolovaně a privátně, ale pouze spolu s ostatními a v církvi, Kristově mystickém těle.
„Spřízněnost mezi knězem a básníkem,“ říká papež, „se tak vyjadřuje v této tajemné a nerozlučitelné jednotě mezi božským Slovem a slovem lidským, dávaje život ke službě, jež se stává službou plnou naslouchání a soucitu, charismatu, jež přináší zodpovědnost, vidění pravdy a dobra, jež se otevírá jako krása. Nemůžeme udělat méně než naslouchat slovům, která nám zanechal básník Paul Celan: „Kdo se učí skutečně vidět, přibližuje se neviditelnému.“
