Někteří exaktní vědci nazývají Boha či sílu, kterou za Bohem tuší, inteligentním designérem. Vůbec mi takové označení Boha nevadí, spíš naopak. Bůh skutečně naprojektoval v sobě samém všechno, co vidíme a čeho jsme součástí.
A nejen součástí. Jsme to my, kteří se jako otec a matka podílejí na narození člověka. Jsou to ti tvůrci, kteří přivádějí na svět – v hudbě, ve výtvarném umění či ve filmu – něco, co tu nikdy předtím nebylo. Jsme to my, kteří jsme správci jeho světa a tvůrci kultury, která je naším výsostným místem asi tak jako příroda pro divoká zvířata.
Mám moc rád auta a mezi nimi ta, která navrhli Italové. Jedním z nich je automobilový a průmyslový designér Giorgetto Giugiaro, jehož otisk v automobilovém světě je obrovský. Co je zajímavé, že stojí za návrhem aut různých značek, různého určení a různé ceny. Navrhl ikonické auto DMC DeLorean, známé z filmů, ale také moje nejmilovanější auto, Fiat Panda první generace, které potkávám ve verzi 4×4 ve vinicích, na polích a v malých horských městečkách. Namaloval Lotus Esprit, auto, které vás i dnes vezme za srdce, ale také první generaci Volkswagen Golf, který způsobil malou automobilovou revoluci. Je tvůrcem karoserií pro Maserati, BMW, Bugatti, Audi, Saab, Seat. Jeho dílo se zhmotnilo u Alfy Romeo a dnes u trochu pohasínající Lancie. Giugiarův design byl a je v pravém slova smyslu inteligentní: fungující a pochopitelně také italsky krásná auta tu nejsou jen pro ty, kdo za ně mohou utratit milióny, ale také pro běžného člověka, který se potřebuje dostat do cílové stanice a úplně nutně nepotřebuje sedět v žigulíku nebo jiném anti-designovém paskvilu. Věci mají sloužit, ale mohou být při tom krásné a jejich krása dokonce nadčasová.
Zeptáte se, proč v glose duchovního charakteru píšu o automobilovém designérovi? Chtěl bych právě na studiu Giorgetta Giugiara ukázat, jak široce rozvětvit se může lidský talent. Čekali bychom možná, že ten, kdo navrhuje karoserie a interiéry supersportů, se nebude obtěžovat designem auta pro běžné ježdění nebo dokonce pro nákladní dopravu. Jenže v tom právě tkví genialita a kouzlo tvůrců, kteří dokážou vložit sílu svého talentu do úkolů, o které by průměrný nebo nadmíru pyšný designér nestál. Zatímco těch sportovních aut na silnici mnoho nepotkáme, tak modely, které pomohly motorizovat Evropu, lze i dnes vidět docela běžně. Které zadání asi bylo těžší? To, které požadovalo aerodynamicky dokonalé auto, nebo to, které přivedlo na svět malé hranaté autíčko, které posloužilo miliónům lidí?
S duchovním životem věřícího člověka je to stejné. Také nás Ježíš mnohokrát přesvědčuje, abychom nezakopávali své talenty, schopnosti a hřivny, ale abychom skrze ně pro sebe a pro druhé mnoho vyzískali. A nejde vždycky o talenty vyloženě zjevné. Některé krize, vážné nárazy života a setkání před námi otevřou cesty, na nichž se kdokoliv, aniž by to dříve tušil, může realizovat úplně jiným způsobem. Kolik skutečných talentů bylo právě takhle vykřesáno! Kolik dovedností se člověk na pochodu naučil! Kolika věcem se začal věnovat a kolik z nich dovedl k dokonalosti!
Součástí talentu je pochopitelně také vytrvalost a odvaha vložit do některé činnosti moře vlastního času a energie. Součástí talentu, který se zjeví jakoby odnikud, je někdo, kdo ten talent pomůže rozeznat a kdo člověka podpoří, aby se nebál a aby se svých snů nevzdal, protože druhá nebo třetí šance už nemusí přijít. Občas slyším nářky, jak někdo nemá talent k modlitbě, k meditaci, ke studiu nebo pravidelnému a poučnému čtení Bible, a je mi to pokaždé strašně líto. Co člověk nezkusí, o tom nemá ani naději přemýšlet. Když se někdo vzdá, tím spíš na začátku, nebude mu líp. Je nutné, a to právě i v duchovním ohledu, stejně jako ve vzdělání nebo obecně v poznání, aby nahlédl do všech světových stran, do jedné z nich se vydal a ty zbývající nepustil ze zřetele. Nemůže totiž nikdy vědět, která z dalších cest bude pro jeho život důležitá.
Pokaždé, když kolem mě projede Fiat Panda první generace, mi to vykouzlí úsměv na rtech. Viděl jsem ho snad stotisíckrát, ale vždycky z toho mám radost. Vzpomenu si na Giugiara a na to, co všechno se narodilo z jeho talentu. Ne, asi už nenavrhnu čtvrtou generaci Pandy, ale nechtěl bych se vzdát žádné ze svých dovedností, jimž jsem vděčen hlavně za to, že cítím, že jsem živý, potřebný a s určitými přestávkami také šťastný. Bohu jsem vděčný a v nejlepším slova smyslu zavázán. A vy určitě také.
Díky za hezký článek. Jen na okraj – i zmiňovaný žigulík je původně italského designu 🙂