V průběhu historie se někteří jedinci rozhodli podstoupit riziko a vydat se na místa, která před nimi ještě nikdo nenavštívil. Potřebu objevitelství si neseme každý v sobě, i když se samozřejmě u všech neprojeví tak extrémním způsobem. Minulé září jsme čekali, kdy poprvé odstartuje nová americká raketa, která bude používána k návratu lidí na Měsíc.
Mnoho lidí napadne otázka, proč se to vlastně dělá. Proč lítat do Vesmíru? Kosmický program stojí strašné peníze a na Zemi je dost jiných problémů. Na to se dá říct, že díky němu ale máme satelity pro předpovídání počasí, elektronickou navigaci a počítače doma na stole. Technický pokrok dříve urychlovala válka, tohle je tedy rozhodně lepší způsob.
Jak mi jeden astronom řekl, vědci mají někdy radši sondy bez lidí, protože to stojí méně a výsledky jsou ohromné. Něco jiného ale je, že se lidé chtějí někam dostat vlastní nohou. Všichni samozřejmě ne, hodně lidí se spokojí s mnohem kratšími cestami, ale od doby, kdy jsme schopni vývoj lidstva ze záznamů sledovat, se různí jedinci vydávali s rizikem nejen na různá vojenská tažení a obchodní cesty. Lezli na velehory, pokoušeli se dojít na zemské póly a ponořit se na nejhlubší místo oceánu. Přitom tam vůbec nic užitečného není!
Nedá se to vysvětlit jinak, než že jsme k tomu nějak tajemně naprogramováni a pochopitelně jen u někoho se potřeba objevitelství nakonec realizuje tak extrémním způsobem. Někdo „jen“ vynalezne automatickou pračku nebo se stane vášnivým houbařem, popřípadě vymyslí nový kuchařský recept. Neznamená to, že každý objev přinese štěstí, ale i slepé uličky musí někdo vyzkoušet. Pokud máme takovou objevitelskou potřebu vrozenou, chce to pozornou péči, abychom ji v sobě neudusili.
Autor: Jan Jandourek
Zdroj: Časopis Brána
