Mnozí teď kvůli nedávnému sjezdu Sudetských Němců v Brně hulákají něco o vlastizradě a válečných obětech. Co víc, někteří obyvatelé pohraničí se stále nesmyslně klepou, že přijdou o svůj domek nebo zahrádku, protože mají své nemovitosti po Němcích. Něco vám v té souvislosti musím povyprávět.
Můj dědeček po válce koupil pro svou rodinu dům po Němcích. Bylo to v pohraničí, dům byl zabaven, jeho majitelé odešli – nebo byli odsunuti, to nevím. Legálně dům splácel, což pro něj jako soudce asi nebylo tak těžké, ovšem poté, co ho v padesátém roce od soudu vyhodili, protože nebyl komunista, to začalo být náročnější. Dům nicméně splatil a byl legálně jeho.
S domem koupil i nějaké jeho vnitřní vybavení. Kvalitní nábytek, krásný porcelán, stříbro. Možná tam byly i další věci. Je možné, že ledacos prodali, když pracoval pár let jako dělník ve sklárně. Pak se mu podařilo opět se vrátit k právní praxi. Nezištně pomohl svému známému, vedoucímu výrobního družstva, ve složitém právním sporu, který vyhrál. Přítel se rozhodl, že takového právníka prostě ve svém podniku potřebuje a prosadil si ho. Žili jsme v tom domě celá rodina pohromadě.
Když se po revoluci v osmdesátém devátém otevřely hranice, pomalu se začaly objevovat zprávy, že původní majitelé opatrně navštěvují své bývalé obce, aby se podívali na rodný dům babičky nebo našli na hřbitově ten mechem zarostlý náhrobek, pod nímž byl pohřben pradědeček.
Já jsem v té době už bydlela na jiném městě, můj dědeček byl po smrti. Moje maminka, žijící stále v tom domě po Němcích, se těch návštěv ale bála. Nechápala jsem to. Proč by se měla bát, když žije v domě legálně koupeném a naplno zaplaceném? Ona vždycky tak nějak bezradně pokrčila rameny a řekla, že člověk nikdy neví.
Jednou mi vyprávěla, jak kolegyně z práce viděla, že kolem jejího plotu nesměle obcházejí cizí lidé. Pozdravila je, a když se dozvěděla, že to jsou děti bývalých majitelů, pozvala je dovnitř k sobě domů, všechno jim ukazovala, popisovala a nabídla jim kávu.
Prý byli dojatí, všechno chválili a podělili se o vzpomínky rodičů. Měli s sebou staré fotky svého stavení, psa, krávy a návsi s kostelíčkem. Když odjížděli, srdečně se objali a dostali pozvání k další návštěvě. Maminka mi to vyprávěla tak udiveně, jako by sama úplně nevěřila, že se to doopravdy stalo.
Ptala jsem se, jestli se pořád ještě bojí, ale tvářila se nejistě. Toho odpoledne servírovala kávu do krásných porcelánových šálků se zlatým okrajem a koláč jsme jedli stříbrnými lžičkami, které se normálně používaly jen o Vánocích. Bylo to mé mamince tak nepodobné, že jsem se jí na to musela zeptat. Řekla, že kdyby to někdy musela vracet, tak chce, abychom si to aspoň užili.
Možná, že kromě jiných důvodů ke strachu z poválečného uspořádání mají lidé také špatné svědomí. Třeba ze stříbrných lžiček po Němcích v kredenci.
Foto: Zdeněk Fiedler, edited by Pavel Hrdlička (Packa), CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons
