Je začátek roku 2024 a my používáme věci každodenního života, za něž nevědomky vděčíme matematice, fyzice, astrofyzice, mnoha dalším vědám i starověkým matematikům. Součástí našich osudů se stala malá obdélníková věc velikosti tabulky čokolády, které říkáme chytrý telefon.
V současné explozi evropských a amerických konspirací o placaté Zemi mohou někomu připadat závěry řeckého matematika, astronoma, geografa, filosofa a básníka Eratosthena z Kyrény (276–272 / 194 př. n. l.) podivné. Eratosthenés mimo jiné dokázal z měření úhlu dopadů slunečních paprsků odvodit, že přibližný obvod Země kolem poledníku je 252 000 stadií čili asi 40 000 kilometrů. Ve srovnání s moderním měřením to vypočítal skoro přesně.
Jeho starší kolega Aristarchos, slavný matematik a astronom, tvůrce heliocentrického modelu vesmíru, se ve svém spisu O velikosti a vzdálenosti Slunce a Měsíce pokusil vypočíst hodnoty týkající se Slunce a našeho menšího kamenného satelitu. Nejméně se spletl u průměru Měsíce, strašně moc u průměru Slunce, hodně u vzdálenosti Měsíce od Země a až neuvěřitelně u vzdálenosti Slunce od naší mateřské planety. Vyšel však z nesprávného odhadu zorného úhlu obou pozorovaných těles. Pokud by mohl na začátku svých výpočtů dosadit správnou hodnotu, jeho výsledek by byl o mnoho lepší.
Představme si, že někdo před 2500 lety hledí v panensky krásném prostředí Řecka na nebe, a i když má o vesmíru v něčem zkreslené nebo dokonce špatné představy, prokazuje výjimečnou oddanost rodící se vědě, a tedy číslům, která – jsou-li dobře dosazena – nelžou. Co by asi dal za to, kdybychom mu ukázali snímky Sluneční soustavy, jak je pořídily různé sondy, Hubbleův vesmírný dalekohled a jeho modernější kolega teleskop Jamese Webba? Co by asi říkal na snímky galaxií, které vznikly před 13 miliardami let, na důkazy o reliktním záření, na detailní obrázky Jupiteru, Pilířů stvoření, na singularitu či přímo na hypotézu Velkého třesku?
Je začátek roku 2024 a my používáme věci každodenního života, za něž nevědomky vděčíme matematice, fyzice, astrofyzice, mnoha dalším vědám i starověkým matematikům. Součástí našich osudů se stala malá obdélníková věc velikosti tabulky čokolády, které říkáme chytrý telefon. Zatímco americký program Apollo, který dostal opakovaně lidi na Měsíc, byl propočítáván na kalkulačce, dnes můžeme i s obyčejným telefonem prozkoumávat doslova celý vesmír. Troufám si říct, že o tom, co nám svítí v rukou, nevíme ve většině případů nic. Není vlastně důvod, abychom pátrali po smyslu fungování toho, co nám umožňuje komunikovat rychlostí světla a mít k dispozici asi tak miliardu a půl Alexandrijských knihoven.
Ruský filosof a teolog Vladimir Solovjov si už na sklonku 19. století všímal, že za materiálním a technickým pokrokem lidstva pokulhává jeho pokrok duchovní a mravní. Slyšíme to neradi, ale na jeho slovech něco bude. Přišlo 20. století, patrně nejnelidštější století lidských dějin, v němž byli lidé vyhlazováni jako vši, a zároveň století doslova pohádkových objevů a vynálezů. Lidstvu několikrát hrozilo bezprostřední vyhubení; a i když se to nakonec naštěstí nestalo, začali jsme zacházet se Zemí jako se zdánlivě nekonečnou zásobárnou všeho, co potřebujeme. Mnozí lidé si tohle zpoždění spirituality a etiky za technikou uvědomují a ptají se, co s tím. Jsme sice v naše euro-atlantickém prostoru bohatější a zajištěnější než kdy dřív, ale nemůžeme říct, že jsme také přímo úměrně šťastnější. Většina obyvatel planety stále žije na úrovni trochu lepšího starověku, a tak se někdo vydává hledat smysl své existence a svého štěstí právě tam, do pohádek tisíce a jedné noci. Uspěje?
Ti šťastnější z nás, kteří nemají nebe nad sebou znečištěné světelným smogem, vidí viditelnou část vesmíru právě tak, jako ji viděli lidé doby Ježíšovy. Ano, něco se na nebi změnilo, ale v jádru vidíme to samé. Oproti nim ale už víme, že za hvězdami a galaxiemi viditelnými pouhým okem existuje svět, který je nesouměřitelně pestřejší, než si mysleli lidé před tisíci lety, a který nám skrze detailní snímky a výsledky všech možných měření klade více méně podobné otázky jako řeckým matematikům. Teologové mají za to, že událost Vtělení, a tedy příchod Božího Syna na Zemi, je jedinečná. Konala se jednou, je neopakovatelná a její důsledky, to jest Ježíšova dobrovolná smrt na Kříži a jeho Vzkříšení, platí pro celý kosmos, potažmo pro všechny vesmíry hypotetického multivesmíru. Dokonce i za horizontem událostí v „hloubce“ černé díry nebo megadíry se nějakým způsobem projevilo to, že lidstvo bylo zachráněno z otroctví hříchu, který na sebe kdysi vzalo.
Těžko říct, jestli život tam v prostorách vesmíru, vzdáleného tisíce a miliardy světelných let, ať už vypadá jakkoliv, si klade – tak jako my – otázky po Bohu. Těžko říct, jak by super vyspělé civilizace kdesi z obyvatelného pásma galaxie XY vnímaly slova evangelia, a jak vnímají (pokud jsou) přítomnost Boží, která je tam stejně reálná jako v květech sedmikrásky nebo v našem srdci. Jestliže my, kteří jsme zasaženi všemi různými vírami a vychováni v kultuře, v níž je stále ještě reziduum náboženskosti, pokulháváme za technickým rozvojem své vlastní civilizace, jak asi může vypadat pravý opak? Jak by mohla vypadat civilizace, která by dostala do přímé úměry svůj technický pokrok a život duchovní? A co v tom, pokud tedy ještě vůbec něco, můžeme udělat my, křesťané? Proč bychom to měli být zrovna my, kdo tuto rovnováhu vybuduje? Kdo nám ještě uvěří, že Otec našeho Pána Ježíše Krista, který je Stvořitelem všeho, nás vybavil všemi schopnostmi a dovednostmi, abychom se o to pokoušeli a abychom toho dosáhli? Neprošvihli jsme trochu svoji dějinnou úlohu?
Sedím na břehu a mám před sebou hory. Na jeden vrchol rád jezdím na kole. Ze břehu nelze tušit, že v tom obrovském masivu vede nějaká cesta, která je asi v 1600 metrech nad mořem korunovaná křížem. Je to malý vesmír, do něhož není vidět, ale do kterého se můžete vydat, máte-li odvahu a jste-li pokorní. Po levé straně vidím horu mého srdce. Když odtud kdysi odtál ledovec, vybrousil skálu tak, že připomíná létající talíř, který se při přistání zaryl do země. Dnes je porostlý olivovými háji a citronovníky. Nebe, které pluje nade mnou, je poseto hvězdami. Právě tady si pokaždé uvědomím, kolik mně samotnému chybí, abych to technické a materiální, co mám v sobě a co používám, dohnal spirituálním a duchovním. Ani jako křesťan, ani jak teolog na to nemám zvláštní návod. Jen vím, že v tom nesmí být nic komplikovaného a nic super učeného. Cítím, že tuto zvláštní propast mohu překročit jediným způsobem – snažit se čistě milovat a čistě žít. Kulhám, padám, nejde to, ale nevzdávám se. Věřím, že mnozí z vás jsou na své cestě mnohem dál a že mi dají za pravdu. Při všem, čím děláme naši civilizaci vyspělejší, nesmíme zapomínat milovat a dát se milovat.
