Každá změna životní role s sebou nese očekávání, někdy těšení se, ale také zátěž, a to i když je to změna dobrým směrem. Období změny je vlastně obdobím krize. Krize má v sobě obsaženo nebezpečí, ale také naději, že pokud krizí projdeme a ohlédneme se, budeme po čase schopni být za ni vděčni.
Ještě těžší je to ve chvíli, kdy by si člověk danou změnu nevybral. Pokud si můžeme zvolit, zda novou životní roli přijmeme, je dobré zvážit své možnosti, své zdroje vnitřní i vnější. Ostatní lidé můžou člověku velmi pomoci, aby se postupně odvážil do změn vejít. A pokud se rozhodne roli odmítnout, protože je nad jeho síly, pak by ho za tento krok neměli odsuzovat.
Přijetí těžké životní ztráty má své zákonitosti. Postupně se prochází od fáze šoku přes popření, smlouvání a hledání viníka, období smutku až po smíření. I pak je třeba počítat s tím, že se bolest ze ztráty bude vracet. Nadějí je, že se postupně její intenzita bude snižovat. Vše ale chce svůj čas, nedá se to uspíšit. S těžkými ztrátami se vyrovnáváme roky, než je zakomponujeme do života jako nezraňující vzpomínku.
Pokud je sourozenec náhle postaven do role rodiče, je dobré situaci pojmenovat. Mluvit o tom, že sice přebírá roli otce nebo matky, ale není ani otcem, ani matkou. Pojmenovat, že i role mladších sourozenců je nyní jiná. Je rolí dětí, i když to vlastní děti nejsou. Pokud se změněné role v nové rodině vysvětlí (včetně zodpovědnosti a pravidel chování k druhým osobám), zamezí se tak budoucím problémům s autoritou.
Zodpovědnost za druhé v nás dokáže zmobilizovat síly, takže dokážeme téměř nemožné. Když víme, že jsou na nás druzí lidé závislí, je to motorem pro zvládnutí neskutečné zátěže, ale i to má své hranice. Když je zátěž příliš velká, nemusí být unesitelná. Kromě typu zátěže, okolností a výše stresu velmi záleží na tom, jací jsme a jaká je naše vnitřní odolnost, stejně jako na tom, jakou má člověk vnější podporu.
Cílem je náročnou situaci dlouhodobě ustát. Základem je především nebýt na to sám. Nechat si od druhých pomoci, nebát se o konkrétní pomoc požádat. Nechat se od druhých chvílemi nést. Mít někoho, komu se můžeme svěřit, přítele, člověka, který nás kus té těžké cesty doprovodí emocionálně. Oplakat to, o co jsme přišli (včetně ztracených iluzí, dětství, mládí). Truchlit za tím, co jsme měli mít a neměli. Rozloučit se, být vděční za to, co nám bylo dáno, i když to už nepokračuje. Zkusit ztracené něčím vynahradit. Pokud to máme ustát, je potřeba myslet i sama na sebe jako na nejdůležitější osobu, kterou je nyní třeba chránit a o kterou je třeba pečovat. Může to znít sobecky, ale pokud pečujeme o sebe a necháme si pomoci od druhých, máme velkou šanci zátěžovou situaci dlouhodobě zvládat.
Někdy jsou životní okolnosti tak těžké, že není pro člověka samotného možné je unést. Pak je dobré vyhledat odbornou pomoc někoho, kdo jej na jeho cestě doprovodí a pomůže hledat zdroje a možnosti, jak celou situaci řešit, ať už kazatele, psychologa či psychoterapeuta.
Autor: Hana Grohmanová
Zdroj: Časopis Brána