Měl talent od Boha a dobře rozjetou hokejovou kariéru, ale všeho nechal a šel za Bohem. Bůh ho následně již proměněného přivedl zpátky k hokeji. Kapitán prostějovského hokejového družstva Matouš Maxmilián Venkrbec ochutnal extraligu, vítězství i prohry – ale nejtěžší z jeho zápasů bylo přiznat pravdu svému okolí a vzdát se kontroly.
Hrát hokej profesionálně je snem mnoha kluků. Kdy jste po tom poprvé zatoužil vy?
Hokej byl odjakživa součástí mého života. Táta sám hrával a potom trénoval – když jsem mohl, tak jsem s ním chodil na zimní stadion bruslit. Po nejstarší sestře jsme byli čtyři bráchové, měli jsme ke sportu blízko. Na hřišti před domem jsme s hokejkami trávili veškerý volný čas. Takže hrát hokej jsem toužil odnepaměti.
Sen je jedna věc, prosadit se věc druhá. Hokej je dravý sport. Máte v sobě přirozenou dravost?
Dravost úplně není to, co by mě charakterizovalo, ale jsem dost tvrdohlavý. Když něco chci, tak se mnou moc není řeč. Aspoň v dětství to tak bylo, ale věřím, že se trošku posouvám (úsměv). Další věcí je vášeň pro hru, kterou jse si v sobě dlouho nesl. Souvisí to s lidskou potřebou do něčeho se plně ponořit a nevnímat nic jiného. Tuto potřebu mi naplňoval hokej. K tomu se přidala dobrá parta, vyhlídky do budoucna a možná i talent – to všechno pomáhá, aby u toho člověk vydržel. Potom začínají mít sny a cesta, která k jejich naplnění vede, konkrétnější obrysy.
Vždycky jste hrál útočníka na centru, nebo jste do této pozice dozrál až časem?
Vždycky jsem byl centr. Je to spíš typologický, trochu specifický post. Centr vede pětku. Myslím, že jsem k tomu potřebné herní myšlení měl. Býval jsem kapitánem už v mládeži a pak i v mužstvu.
Vede z této pozice už přímá cesta do role kapitána družstva, nebo to je složitější?
Určitě to je složitější. Je možné, že procentuálně nejvíc kapitánů je centrů, protože už v té pozici je něco lídrovského, ale být to tak nemusí. I obránci mohou být dobří lídři a určitě jsou kapitány i nějací „křídelníci“. Ale aby mohl tým dobře fungovat, musí v něm být pět až šest lídrů, kteří na sebe berou zodpovědnost. Jeden člověk ji unést nemůže.
Hrál jste i extraligu v Pardubicích a v Českých Budějovicích. Družstvo Pardubic nikdy nesestoupilo z extraligy. Jaký to byl pro vás čas?
V Pardubicích to byl můj první kontakt s extraligou, na jaře 2015 jsem tam strávil něco přes měsíc, takže ta role byla spíše epizodní. Ale v roce 2013–2014 jsem hrál druhou ligu v Prostějově, se kterým jsme v letech 2014–2015 hráli první ligu. A na konci sezony 2015 jsem byl v Pardubicích. Byl to rychlý postup. Pardubice jsou skvělé družstvo, dýchla tam na mě profesionalita. Prožíval jsem, jak hokej může vypadat, jak může fungovat organizace v extralize a co to přináší. Byli tam vynikající hráči, velké osobnosti, které měly za sebou angažmá v NHL. To jsem si opravdu užíval.
Navíc jsem tam dostal velkou roli – většinu doby jsem byl první centr, což pro mě byla neuvěřitelná pocta a současně velká zodpovědnost. Ne že bych tím byl opojen, ale bylo to skvělé. Viděl jsem, že spousta věcí může být na jiné úrovni. Měli jsme tehdy s manželkou první dítě, jaro bylo krásné, Pardubice o mě projevily zájem... Celé to byl hezký čas, trochu jsme začali snít o budoucnosti. Ochutnal jsem ale také první odloučení od rodiny. Než za mnou manželka s dcerkou přijely, byl jsem v Pardubicích často sám. Po této stránce to nebylo jednoduché. Přestup do Pardubic ale nakonec nevyšel, tak jsem se vrátil zpátky na zem (úsměv).
Šlo něco z té profesionality, kterou jste tam nasál, přetáhnout do první ligy?
V extralize je silná motivace pracovat, chuť se tam usadit, učit se lepší návyky. Tohle jsem tam ochutnal a odnesl si to s sebou. V Americe to tak často dělají – dají člověku ochutnat vyšší level a vrátí ho zpátky, ať pracuje a vylepšuje se.
Z extraligy už je blízko do NHL. Snil jste někdy o tom, že se dostanete až tam?
Z extraligy je do NHL ještě strašně daleko (smích). Kluků, kteří se z extraligy dostanou do NHL, je jen pár. Ale samozřejmě jsem jako dítě o NHL snil. Ještě jako dorostenec jsem si říkal, že to není nemožné, ale viděl jsem, že je to těžká cesta. Nebyl jsem tak talentovaný, abych to měl jednodušší, a nebyl jsem ochoten tomu podřídit tolik, abych se o to porval i s menší dávkou talentu. Navíc to bylo v období, kdy jsem s hokejem končil. A později už je to bez šance.
V jednadvaceti jste od hokeje úplně odešel. Říkal jste, že jste nebyl šťastný. Co se stalo?
To je na košatou odpověď. Protože procesů, které se v člověku dějí, když dospívá, je mnoho. V rodině jsme nežili jen sportem, ale také hudbou a vírou. Duchovní rozměr u nás fungoval, i když jako kluk jsem ho bral jen jako nutnou a docela obtěžující součást života naší rodiny. Motorem víry v naší rodině byla moje maminka. Vždycky se snažila, abych neměl jen šatnu, ale i věřící společenství, a v občasných intervalech na mne tlačila. Takto mne, když mi bylo zhruba devatenáct, dotlačila do přípravy na biřmování.
A tam se ve mně spousta věcí změnila. Dozrál jsem. To, co má v sobě asi každý člověk, ta touha po něčem víc, než co nabízí tento svět, najednou měla prostor ve mně vyrůst. Do té doby jsem v sobě podobné otázky potlačoval nebo prostě neslyšel. U hokeje jsem měl slávu, peníze, uznání, úspěch. Ale začal jsem toužit po něčem víc. Probíhal ve mně dlouhý proces rozlišování, jak se člověk stane šťastným. V šatně jsem viděl chlapy na konci kariéry, kteří úplně šťastně nevypadali. Výsledkem toho procesu bylo, že jsem se rozhodl s hokejem skončit.
Tehdy – v roce 2010 – jste řekl, že nechcete prožít život hokejem. Jak jste ho chtěl prožít?
Jedním slovem „smysluplně“. Naplnit a rozvinout potenciál, který do člověka vložil Bůh. Cítil jsem, že tento potenciál vůbec nerozvíjím. Na prvním místě jsem měl hokej a tomu jsem podřizoval všechno ostatní. Miloval jsem ten sport a očekával, že mě to učiní šťastným. Ale při přípravě na biřmování se najednou začal objevovat rozměr vztahu s Bohem. Tehdy jsem to takto popsat nedovedl, ale viděl jsem, že uvnitř mě vzniká nějaký prostor a že za tím prostorem někdo je. Představa, že mě hokej může učinit šťastným, najednou začala blednout. Přestával jsem v hokeji vidět smysl. Vnímal jsem, že je tu něco, pro co stojí hokej opustit.
Mluvil vám tehdy do toho rozhodování Bůh?
Pořád promlouvá, mluví každý den. Je to o naší otevřenosti a o tom, jestli slyšíme. To on sám do mě vložil tu touhu hledat něco víc, to bylo jeho promlouvání. Bůh sám se otiskuje do člověka a tento otisk nás k němu přitahuje zpátky. Celým tím obdobím mě pak vedl. Bylo těžké opustit něco, čemu jsem se tolik věnoval, ale vnitřně jsem věděl, co potřebuji udělat. Jen jsem k tomu kroku sbíral odvahu. Bůh nám dal svobodu žít způsobem, po kterém toužíme. Zasel do nás ty nejhlubší touhy, které se můžeme snažit objevit. A když je člověk objevuje, žije šťastný život – a žije ho i s Bohem.
Vnímal jsem, že je tu něco, pro co stojí hokej opustit.
Dneska jste profesionální hokejista. Co vás přimělo změnit názor?
Především jsem se změnil já. Když jsem tehdy s hokejem končil, vnímal jsem, že mi brání být šťastný. Vnímal jsem ho jako něco, čemu jsem se obětoval a co mě svazuje a brání mi svobodně se rozhodovat. Skoro jsem ho nenáviděl. Když jsem to rozhodnutí udělal a oznámil trenérům, manažerům i doma, že končím, přišla úleva, jakou jsem v životě nezažil. Pak jsem se vrhnul do studia, do života ve farnosti, ve schole a ve společenství s mladými. Hokej mi úplně vypadl ze života a v mém žebříčku hodnot se propadl. Možná tam, kde měl být vždycky.
Když mi pak za dva a půl roku volal kamarád, jestli nechci jít hrát, tak jsem ho nejdřív odmítl, ale při druhém a třetím telefonátu jsem o tom začal přemýšlet. Zjistil jsem, že ta zátěž, kterou pro mě hokej představoval, je pryč. Očekával jsem od něj něco, co mi nemohl dát. Chyba nebyla v hokeji, ale v mém přístupu a ve faktu, že jsem hrál tak vysoko. Ale zůstala tam hra, která mě vždycky bavila, fajn sport se spoustou předností. Byl jsem už jinde, tak jsem si říkal, proč to nezkusit.
Nebylo několik let pauzy pro profesní kariéru hokejisty moc? Neztratí člověk kondici natolik, že už nemůže navázat?
Měl jsem z toho obavy. Trvalo mi pár měsíců, než jsem se dostal do kondice. Ale fyzičku mladý člověk nažene. Po zraněních, která mnohdy trvají i pět měsíců, se hráči taky znovu dostanou do kondice. Půl roku nebo tři roky už není takový rozdíl, člověk s kondicí začíná od začátku. Víc mi ale chyběla herní praxe – vidět hru a orientovat se v prostoru, předvídat. Z toho jsem vypadl a mám pocit, že jsem se do toho už nikdy naplno nedostal. Ale jestli se ty tři roky podepsaly jen takto, tak toho nelituji, protože vím, co dobrého jsem za ty tři roky prožil a získal. Varianta, že bych tehdy neskončil s hokejem, neexistovala. Nemohl bych fungovat tak, jak jsem fungoval.
Do vašich slov se stále promítá hledání smyslu. Jaký smysl vám tedy teď jako obrácenému křesťanovi dává hrát hokej?
Upřímně, nečekal jsem, že to s hokejem ještě někam dotáhnu. Moje motivace v té době, kdy jsem prožíval zamilování se do Boha, byla evangelizovat v hokejovém prostředí. Dávalo a dává mi to smysl. Vracel jsem se tam kvůli klukům. Dnes už ale mluvím s kluky hlouběji o Bohu, jen když mají otázky. Ví, že se mne ohledně víry mohou zeptat opravdu na cokoli. A ptají se, zajímá je to. Protože ten Boží otisk má v sobě opravdu každý.
Trenéři o vás jako o dorostenci říkali, že máte talent od Boha. Hraje ve vašem návratu k hokeji vědomí darované hřivny nějakou roli?
Takto jsem o tom nepřemýšlel, ale vnímám, že tu hřivnu nemám nadarmo. Na druhou stranu jsem si říkal, že možná byla zúročená už tím, že mě dovedla k obrácení. Návrat k hokeji jsem nepovažoval za výlučnou celoživotní hřivnu. Věřím, že mám i jiné hřivny, některé možná ještě čekají na objevení. A také mám svobodu se rozhodnout, co chci dělat. Mohu být užitečný, ať budu dělat cokoli, a může to být stejně dobré. Klidně mohu zítra s hokejem skončit. Můj život se netočí kolem hokeje, má to své hranice. Jsou mnohem důležitější hodnoty než dát gól a vyhrát zápas.
Na ledě asi není osobní vztah s Bohem běžnou záležitostí. Vy jste navíc vystudovaný teolog. Jak vaši víru berou vaši kolegové?
Ve světě sportu se zdá, že být věřícím je rarita, ale jde o normální výsek společnosti, kde lidí otevřených věřit něčemu vyššímu je až polovina. Každý člověk je jedinečný, každý je v jiné životní fázi, každý má za sebou jiné trauma. Nicméně když se řekne „teolog“, tak si představím Tomáše Halíka, ne sebe (smích). Do teologických výkladů se vůbec nepouštím, pro kluky by byly nesrozumitelné a úplně by je míjely. Dívají se spíš na to, jak s Bohem žiju – jestli to dává smysl, jestli je to provokuje, nebo přitahuje. O tom se pak bavíme. Všichni vědí, že jsem věřící, někdy slyším i vtípky, ale osobně si je určitě neberu.
Bakalářskou práci na Fakultě tělesné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci jste psal na téma Spiritualita hráčů ledního hokeje. Jaké jsou společné prvky sportovního a duchovního prožívání?
Zaujala mě podobnost hry a modlitby. Jsou to dvě činnosti, které mají cíl sám v sobě. Je to spočinutí v přítomnosti. Když se člověk ponoří do modlitby i do hry, tak nevnímá okolí. Je to vidět na dětech, když jsou zabrány do hry. Je důležité, ale těžké si tu svobodu a radost ze hry v průběhu času udržet. Možná bychom dostali více odpovědí. Protože stejně i ponoření se do modliteb a kontemplace může postupem času ztratit to spočinutí v Boží přítomnosti na úkor toho, že něco vyžadujeme.
Druhou bakalářskou práci na teologické fakultě UP jste zaměřil na téma Křesťan ve světě vrcholového sportu. Dá se nějak stručně říct, jaký vliv má vrcholový sport na život křesťana?
V šatně jsme jako rodina, žijeme spolu každý den, na člověku je tedy poznat, jestli žije s Bohem. Vztahy přetrvávají, i když se složení této komunity mění. A čím vyšší je ve sportu dosažená úroveň, tím větší je mediální dosah i okruh lidí, kterým člověk může být vzorem. Ve větších příležitostech se ale skrývá i úskalí většího pokušení pýchy a soutěživosti, aby byl člověk na tom vrcholu sám. A pak trvalé pokušení slávy a peněz. Peníze, úspěch ani sláva samy o sobě nejsou dobré ani špatné, záleží na tom, jak je člověk zvládne.
Když se víra setká s drsným nastavením sportovně-komerčního světa, asi není nouze o veselé historky...
Pár jich mám. Třeba když jsme rok po mém návratu k hokeji jeli s družstvem na zápas do Břeclavi, tak za mnou v autobuse seděl David Šebek, říkali jsme mu Šeba. Rád si na účet mojí víry zašťoural. Když viděl, že čtu Bibli, tak si o ni řekl. Zavřel jsem ji a neochotně jsem mu ji podal. On ji náhodně otevřel a aby mě trochu zesměšnil, začal nahlas pro celý autobus číst od řádku, na který mu padl zrak: „Tu se objevil ničemník jménem Šeba...“ Bylo to neuvěřitelné. Netušil jsem, že v Bibli existuje postava jménem Šeba. Doma jsem si to musel dohledat. Jaká je pravděpodobnost, že přečte z celé Bible zrovna tuhle větu? Šeba rychle Bibli zavřel a vrátil mi ji. Bůh má smysl pro humor (smích).
Prostředí sportu je plné pověr a rituálů. Asi si musíte vybrat, jestli „držet basu“ s družstvem a v sobě si to před Bohem srovnat, nebo jít proti proudu a srovnat si to s kolegy. Jak to řešíte?
Rozlišuji to. Osobní rituály – políbit hokejku, oblékat si věci v daném pořadí – jsou většinou uklidňující a málokoho to svazuje. A když vidím, že je někdo jejich otrokem, tak se s ním bavím o tom, proč jim přisuzuje takovou moc. Pak máme týmové rituály, ty dobré bych přirovnal k rituálům rodinným, například k modlitbě před jídlem, vítání příchozích... To jsou věci, které upevňují společenství a drží ho pohromadě.
Pak jsou pověry, které jsou ve sportu přítomné víc, než je zdrávo. Žijí tam, kde kluci berou sport hrozně vážně a chtějí si naklonit všechny možné síly, aby to fungovalo. Chytají se vyložených nesmyslů. Třeba když dají v těchto ponožkách gól, tak si je vezmou na další zápas, protože ty ponožky jsou ten důvod. Napadá mě k tomu citát: „Když lidé přestanou věřit v Boha, začnou věřit v cokoli.“ Někdy mám pocit, že se to děje.
Hokej musí být náročný i pro rodiny hokejistů. Jak nese vaše žena to, že musíte být neustále připraven na stěhování?
Nechtěné stěhování jsme zažili loni. Měl jsem se v lednu přesunout z Budějovic do Vsetína a dohrát sezónu tam. Měli jsme už tři děti, dcera chodila do první třídy. Nebylo reálné rodinu přesunout, takže jsme se museli rozdělit. Do Vsetína jsem jel sám a manželka zůstala na tři děti sama. Přijížděl jsem na jeden den za tři týdny. Když je člověk svobodný nebo aspoň bezdětný, tak je situace jiná – dá se to pojmout jako cestování. Ale víme, že tohle už dopustit nechceme. Už nepojedu hrát na delší dobu daleko od rodiny. Hráč může odmítnout, ale také nese následky. Je to na zvážení celé rodiny.
Jsou i jiné následky. Jak vaše žena bere skutečnost, že z práce můžete kdykoli přijít zraněný?
Manželka je můj velký fanoušek, to je moje štěstí. Ale bojí se o mě a moje zranění nese těžko. A mívám jich dost. Ještě hůř to nese moje maminka. Ve skutečnosti jsme hodně chráněni, není to tak nebezpečné, jak to v televizi vypadá. Řidiči z povolání jsou na tom hůř.
Jaké jste měl nejhorší zranění?
Mám za sebou šest operací. To může znít hrozně, ale žádná z nich nebyla vážná, prostě trpí klouby. Mám dvě operace kotníků, dvě kolene, ramene. Většinou jsem byl vyřazen jen na dva měsíce. Žádné velké zranění jsem neměl. Zuby mám naštěstí všechny, kupodivu (smích). O ty se bojím nejvíc.
Mnoho lidí bere hokej smrtelně vážně – i když ho nehrají. Pro některé je to modla. S tímto postojem jsou pak připraveni lynčovat hráče, když se něco nepovede. Čelil jste někdy takovému nebezpečí?
V nebezpečí jsem se nikdy necítil, ale jednu vyhrocenou situaci jsem zažil. V Prostějově se nám nedařilo a fanoušci tam mají tvrdé jádro. Asi třicet mladých kluků si s námi přišlo něco vyříkat. Byli afektovaní a jednu větu si pamatuji do dneška: „Vy to vůbec nechápete! Pro nás je to víc než život!“ Úplně mě zamrazilo. S takovým postojem absolutně nesouhlasím. Od té doby se dívám na takové fanoušky se smutkem. Bojuju s tím, abych člověka s takovým postojem neodsuzoval. Ale vymezuji se proti tomu aktivně. Vždyť je to koneckonců jen sport.
Pro některé sportovce zase mohou být modlou v profesionálním sportu peníze. Musel jste řešit svůj vztah k penězům?
Bylo to pro mě velké téma, ano. Mám blízko k číslům, vždycky mě bavily statistiky, pravděpodobnosti, je to můj svět. Zažil jsem si v této oblasti velký pád. Měl jsem problém s gamblerstvím, musel jsem si nechat pomoct odborně. Myslel jsem si, že se mi to nikdy nemůže stát. Ale stalo se. Je to o to horší, že člověk vnímá, že je někomu vzorem, a on sám vidí, že v jiných oblastech selhává. To pro mě byla velká škola. Gamblerství je ve sportu dost přítomné, ale je to jen jeden výsek, mohli bychom se bavit o tom, co s člověkem peníze dělají, jestli jsou prostředkem k prospěchu, nebo pádu.
Žijete od zápasu k zápasu a teď jste jeden těžký, ale vyhraný zápas popsal. Byl to ten nejtěžší?
Beru to s pokorou, vím, že tahle oblast ve mně pořád je. Nikdy bych neřekl, že jsem vyléčený – jsem abstinující a nechci se k tomu vrátit. Pokušení ale může přijít. Ten nejtěžší zápas byl o to, jít s pravdou ven. Říct to manželce, přiznat problém, sestoupit z piedestalu, který jsem si vytvořil, a padnout dolů. To bylo velmi těžké. Bylo to těžší než skončit s hokejem a vykročit do neznáma. Protože předtím jsem se rozhodoval za sebe a vnímal, že to rozhodnutí je dobré, zatímco tady jsem viděl svoje velké selhání. Obecně vnímám jako nejtěžší zápasy pustit věci z rukou. Tady to znamenalo pustit a nechat padnout obraz, který jsem o sobě vybudoval.
Nejtěžší zápasy jsou o to vzdát se kontroly
Do života vám zasáhl verš: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ Čím je pro vás dneska Bible?
Jsou období, kdy ke mně Písmo mluví více a kdy méně. Je pro mě velmi důležitým prostředkem mezi mnou a Bohem. Nepoužívám to často, ale asi dvakrát jsem v rozhodování náhodně otevřel Bibli a to slovo jsem dostal. Když jsem v souvislosti s gamblingem bojoval s odpuštěním sám sobě, kterého jsem nebyl schopen, Bůh mi ukázal podobenství o člověku, kterému Bůh odpustil, ale on sám svému malému dlužníku neodpustil. Bůh mi odpustil, manželka mi odpustila, ale já sám jsem to nedokázal. Jedna věc je odpuštění slyšet a pochopit ho, a druhá je ho přijmout s tím, že už žádný dluh nemusím splácet. To je pro mě dost těžká věc.
Co z Bible k vám mluví nejvíc v poslední době?
Už dva tři roky mě provází Lukášova jedenáctá kapitola, kdy v noci přijde soused a požádá o chleby. Na to navazuje, že máme prosit o Ducha svatého. Vnímám tam obrovský potenciál. Zažil jsem chvíli, kdy jsem v takové modlitbě dostal dar slz. Byl to neuvěřitelně intenzivní zážitek. Vnímám, že takhle se mám modlit. Je to náročné, plné emocí, trochu mě to děsí a zároveň hodně přitahuje. Je to pro mě těžké a zároveň vím, že to potřebuji.
Bc. MATOUŠ MAXMILIÁN VENKRBEC (1989) - Je kapitánem LHK Jestřábi Prostějov, bývalým útočníkem extraligového týmu HC Dynamo Pardubice. Hrál za HC Olomouc, ČEZ Motor České Budějovice. Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudoval Teologickou fakultu, Fakultu tělesné výchovy a Filozofickou fakultu. S manželkou mají tři děti.
Ptala se: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána - redakčně upraveno
Foto: Jana Mensatorová a archiv Matouše Venkrbce
