Zemřelý a zmrtvýchvstalý Kristus jako mýtus, jenž se stal faktem. Právě tento obraz zacloumal C. S. Lewisem natolik, že jej nakonec vedl k obrácení na křesťanskou víru. Lewise, znalce a milovníka prastarých mýtů, pronikavě oslovil Tolkienův výklad Ježíšovy oběti skrze nikoli zrušení, nýbrž naplnění těchto mýtů. Připomeňme si 60 let od Lewisova a 50 let od Tolkienova úmrtí tento podivuhodný příběh Lewisovy konverze, jehož poselství promlouvá až do dnešních dní.
Clive Staples Lewis, světoznámý irský spisovatel a profesor literatury na Oxfordu a Cambridgi, od jehož úmrtí v loni v listopadu uplynulo 60 let, znovunalezl smysl a plnost v křesťanství opsáním velmi širokého a spletitého oblouku. Ač vychován v severoirské protestanské rodině, v patnácti se víry vzdal a ztotožnil se s fundamentálním ateismem. Od něj pak přes materialismus, snoubící se se zapáleným zájmem o okultismus, stoický idealismus a panteismus dospěl k teismu, a nakonec konvertoval ke křesťanství. Jako anglikán, otevřený katolicismu i jiným církevním denominacím, se nadto proslavil svébytnou obhajobou křesťanství a stal se jedním z jeho nejvýznamnějších popularizátorů 20. století
Po celý život na něj nápadně působily rozličné mytologie, jimž zasvětil značný podíl svého studijního zájmu. Snad nejvýrazněji jej oslovily severské mýty. Jak píše, „při četbě Siegfrieda a soumraku bohů mě obklopila čirá severskost.“ Při ní se opětovně dotkl toho, co ve své autobiografii Zaskočen Radostí pojmenovává jako Radost, jíž míní těžko postihnutelnou neukojenou touhu. Tu v průběhu života míjel, nanejvýš se jí přibližoval, avšak až po návratu ke křesťanství hlouběji pochopil.
Dříve než nahlédneme Lewisovo pojetí mýtu, poukažme na to, co takovým mýtem myslíme. Etymologicky pramení z řeckého mythos znamenajícího řeč, slovo či vyprávění (má blízko ke známějšímu a racionálnějšímu logu). V první řadě tedy s mýtem rozhodně neztotožňujeme obskurní zkreslení, či dokonce čirou lež, jak se v současnosti tohoto výrazu běžně užívá. Mýtus či celé mytologické systémy vykreslují v čase proměnlivé představy našich předků o životě a světě.
Mýtus jako klíč k porozumění světu
Konkrétních snah o vymezení mýtu je mnoho, namátkou Martin Heidegger o něm hovoří jako o promlouvajícím slovu, Roland Barthes jako o určité promluvě definované daleko více svou intencí než doslovností a Zdeněk Neubauer v mýtu spatřuje klíč k porozumění světu. Poslední zmíněný poukazuje na funkci mýtu nikoli v informování, nýbrž ve formování mysli člověka. Svět sestává z příběhů, tvrdí Neubauer, a to se zračí v Tolkienem vytvořeném fikčním světě, jehož součást tvoří legendární trilogie Pán prstenů. Dle něj mýtus představuje přirozenou, bezprostřední zkušenost světa. Shoduje se tak s jiným myslitelem, Gregorym Batesonem, prohlašujícím: „Myslíme v příbězích.“ Těžko postihnutelnou podstatu mýtu, prostupující vše, a současně téměř neuchopitelnou, vystihuje výrok přisuzovaný antickému mysliteli Sallustiovi: „Mýtus je něco, co se nikdy nestalo, ale děje se neustále.“
Před konverzí Lewis v mýtu spatřoval jakousi nedozírnou hloubku, do níž lidský rozum není schopen dohlédnout. V mezích svého idealismu dotáhl svou vizi mýtů do té podoby, přičemž nikdy neskrýval své osobní zaujetí jimi, že formují celý svět a jsou s ním totožné. Coby znalec literatury nemohl přehlédnout Bibli a především novozákonní evangelia. Evangelisty vyprávěná životní pouť Ježíše Krista jej upoutávala až podezřelou podobností se starými mýty, především vegetačními božstvy různých starověkých kultur. V těchto příbězích analogicky sestupuje božstvo z nebes a za dramatických okolností je usmrceno, aby potom zázračně vstalo z mrtvých. Lewisovým míněním stál Ježíš další v řadě těchto exemplářů přitažlivých, byť smyšlených mytologií.
Nový náhled na tuto koncepci Lewisovi vrhla jakoby mimochodem prohozená poznámka veskrze ateistického filosofa T. D. Weldona, když se roku 1926 nad whisky jejich debata stočila k historicitě novozákonních evangelií. Weldon prohlásil: „Pěkná záhada, to o tom umírajícím bohu. Skoro to vypadá, že se to jednou opravdu stalo.“ Tím vnuknul Lewisovi horečnatou myšlenku, zdali přece někdy v průběhu historického vývoje nedošlo k naplnění mýtů. Přesvědčivou odpověď mu dal o pět let později J. R. R. Tolkien.
S ním se Lewis poprvé setkal v tomtéž roce. Později komentoval vznikající nové přátelství s notnou dávkou humoru slovy: „Když jsem přišel na svět, dostal jsem do vínku varování, abych nikdy nevěřil papežencům, a když jsem přišel na katedru anglického jazyka, byl jsem varován, abych nikdy nevěřil filologům. Tolkien byl katolík a filolog.“ Tolkiena, jenž letos též oslavil kulatiny – od jeho úmrtí uplynulo loni v září 50 let – fascinovaly mýty podobně jako jeho mladšího přítele Lewise. Lze si těžko představit tolkienovské uvažování nad nimi bez zmínění jím milované filologie. „Ptát se po původu příběhů je to samé, jako ptát se po původu jazyka a lidské mysli vůbec,“ tvrdil Tolkien a kritizoval veškeré zjednodušování mýtu a jeho redukování na pouhé jednotlivosti. „Mýtus je totiž živý ve všech svých částech zároveň a jakmile se ho pokusíme rozkouskovat, zahyne.“
Ježíš jako vtělený mýtus
Zcela zásadní impuls k Lewisově obrácení vyvstal z rozhovoru vedeného večer 19. září 1931. Spolu s Tolkienem a jiným přítelem H. V. D. Dysonem se procházeli Lewisovou nejoblíbenější trasou, Addisonovou stezkou v Oxfordu. Řeč se stočila k mýtům a evangeliím. Lewis, v té době teista, nabyl již dříve přesvědčení, že evangelia nelze jednoduše ztotožnit s mýty, neboť jim chybí vyčerpávající mytická příchuť, třebaže jejich obsah je veskrze podobný jiným velkým mýtům. Tolkien s Dysonem se jej snažili přesvědčit, že chceme-li se posunout od jakéhosi abstraktního pojmu k Někomu hmatatelnému a zcela skutečnému, nemůžeme se vyhnout křesťanské víře v Kristovu oběť. Souhlasili s Lewisem: u Ježíšova příběhu je patrná jistá mytická rovina, která je však oslabená pro mýty nemyslitelnou suchopárnou popisností. Evangelisté zaznamenávají až s reportérskou věcností, co vše kde a jak Ježíš dělal. Právě tato v mýtech nepřítomná rovina přiměje pozorovatele k posunu od abstraktnímu ke konkrétnímu, od mytického božstva ke vtělenému Bohu.
Tehdy se Lewisova dosavadní struktura představy světa povážlivě otřásla v základech. Toho večera vyvstal před Lewisem, dosud oslňovaným příběhy mytologických obětujících se bohů, ať už to byl Baldr, Siegfried nebo Adonis, obraz Boha zcela jiného. Boha, jenž třetího dne vstává z mrtvých. Vzkříšený Kristus představuje pravdivý mýtus. Mýtus, který se stal faktem. Působí jako veškeré ostatní mýty, a nadto se vskutku stal! Tolkien s Dysonem mu ukázali, že evangelia lze nahlížet stejně hluboce jako rozličné mýty, a navíc obsahují hodnotu pravdivosti. Oběť a zmrtvýchvstání Krista neruší mýtus, naopak – naplňují ho. Ježíš se stává mýtem vtěleným. Tím dostal Lewis uspokojivou odpověď na otázku několik let visící ve vzduchu – právě zde, Kristovou obětí a vítězstvím, došlo k naplnění mýtů.
Co víc, Tolkien onoho večera poukázal na mýtotvornou schopnost každého člověka vyvěrající z faktu, že byl stvořen k Božímu obrazu, a je tak nadán uměním tvořit a vyprávět. Bůh coby vrcholný Vypravěč taktéž vypráví, ovšem tím, že tvoří dějinné události. Ve strhujícím momentu dějin vstoupí sám tento Vypravěč do vlastního příběhu jako skutečná, konkrétní postava – Ježíš z Nazareta. Tím se mýtus realizoval, uskutečnil se jako událost. Stal se faktem. Kristův příběh poukazuje na smysl evangelijních zpráv, jejichž sdělení je vyvrcholením Božího vytváření příběhů a mýtů, vysvětluje Tolkien.
O týden později po tomto rozhovoru iniciační povahy se již C. S. Lewis označoval za křesťana. Tolkien vrhl nové světlo na podivnou podobnost mezi Ježíšovým příběhem a starými mýty. Celé se to má ve skutečnosti obráceně, pochopil Lewis. Podobnost není náhodná, a to proto, že dávným básníkům a vizionářům, otevřeným prorocké inspirací shůry, bylo dáno zahlédnout střípky hlubinného vzorce, ústřední zápletky Božího vypravování lidských dějin, jež se měla teprve odehrát: historickým životním příběhem Ježíše Krista. Tak Lewis postupnou konkretizací užasle dospěl k historicky existujícímu vtělenému Bohu. Současně ale oceňoval suchopárnost evangelií. Vždyť přece díky popisnému charakteru příběhu Ježíše se nevznášíme ve fantazijním tušení, ale bavíme se o konkrétních a uskutečněných Ježíšových krocích.
Bůh jako Shakespeare na scéně Hamleta
Opakovaně se pak vracel k mytické rovině evangelií a Kristovu vzkříšení. Namátkou v knize Bůh na lavici obžalovaných svědčí: „Avšak stejně jako mýtus přesahuje myšlení, Vtělení přesahuje mýtus. Srdcem křesťanství je mýtus, který je současně skutečností [orig. a fact, pozn. aut.]. Starý mýtus o umírajícím Bohu, aniž by přestal být mýtem, sestupuje z nebe legendy a představivosti na zemi historie. (…) Tím, že se stal skutečností, nepřestal být mýtem, to je ten zázrak.“
Boží Vtělení objasňoval pod vlivem Tolkiena analogií dramatu. Má se to s ním tak, vysvětloval, jako by se najednou na jevišti při inscenaci Hamleta objevil vedle protagonisty, Ofélie a dalších postav hry také její autor William Shakespeare. Bůh sám sebe vepsal do svého uchvacujícího příběhu dějin jako dějovou postavu.
Během své následující snahy šířit radostnou zvěst evangelia však varoval před zploštělým nazíráním mýtu. Nesouhlasil se soudobými teology odsouvajícími mýtus do ústraní. Domníval se, že si s mytickým vyzařováním obětujícího se Krista nevědí rady. Dle něj nemáme mazat paralely mezi „pohanskými Kristy“ a Ježíšem. Mají zde být, neboť pohanství má svou vnitřní pravdu, jež je součástí kulturního dědictví, do něhož vstoupilo a jež naplnilo křesťanství. Neuvážlivým odmítnutím mytické složky evangelií se ochuzujeme o její hloubku a návaznost na minulé.
Za vyčerpávající a podnětnou konzultaci děkuji prof. Pavlu Hoškovi.
To,že Ježíšův příběh nezanikl a trvá je projevem Ducha svatého.Ten kdo čte Bibli aniž by věřil v Boha dělá z příběhu historii a tu pak vykládá ve svůj prospěch. To je špatně.Proto bylo moudré,že církev dlouho nedovolovala překlad z latiny do jazyků,které by vedly a nakonec skutečně vedly k úchylkám.Úchylky,hereze pak vedly k náboženským válkám.Proto bylo dobré hereze potírat a proto je dobré Bibli číst pod vedením duchovního a s vírou v srdci.