Dvacátého prvního prosince došlo v budově Filosofické fakulty Univerzity Karlovy k tragické události, která si vyžádala čtrnáct obětí a dvacet pět zraněných. Šlo o nejhorší masovou střelbu v moderních dějinách samostatné České republiky. Je na místě reagovat i na takové události glosou? A jestli ano, proč tu otázku kladu až teď, s takovým zpožděním?
Protože v případech tragédií takového rozsahu je na místě mlčet. Co vysvětlovat? Jak potěšit? Myslím na Jóbovy přátele. Když biblický Jób přišel o všechno, o majetek, o rodinu i zdraví, přišli k němu a sedm dní spolu s ním mlčeli. Po týdnu začali mluvit, Bůh ale jejich slova nepochválil. Možná měli mlčet ještě déle, protože takovou bolest pomůže tišit jen sounáležitost, blízkost, dotek. Nikoli slova. Ta jsou příliš slabá.
S odstupem téměř tří týdnů se ale i této události dotknu. Vyvolala mnoho otázek a řada lidí, leckdy i moudrých a zkušených, se pokoušela hledat odpovědi. Z nich zazníval jeden závěr docela jasně a zřetelně: Podobným činům osamělých šílenců prakticky nejde zabránit. Můžeme omezovat vlastnictví zbraní, jak budeme chtít; pokud se někdo rozhodne takový čin spáchat, nějakou zbraň si opatří vždycky. Je to stejné jako s prohibicí, ta alkoholismus taky neodstranila. A pokud ho omezila, v našem případě hromadných vražd to mnoho nepomůže, ty se snad nikdy nestanou masovým fenoménem. A jednotlivé případy neodstraní snížení frekvence výskytu.
Nechci už opakovat to, co zaznělo v řadě komentářů. Zmíním snad jen dva důrazy, které mi nepřestávají rezonovat jako důležitá mementa, jako bolestné komentáře současného stavu naší společnosti. Prvním z nich je otazník nad představou, že svět se může stát bezpečným místem. Nemůže. Můžeme se snažit udělat ho bezpečnějším, měli bychom se o to snažit, úplně odstranit všechny hrozby ale nejde. Jednak nemáme všechno v rukou, pokoušet se poroučet větru a dešti zatím přináší víc škody než užitku, jednak jsme lidé, bible říká: hříšní lidé. To slovo nemáme rádi, vytlačili jsme ho ze své mysli i života, realita světa nám ale vždycky znovu připomíná naši neschopnost žít dobře. Byly to právě ty nejkrásnější ideály, zdánlivě usilující o dobro všech, které v minulosti neomylně vedly k největším tragédiím historie.
Glosa: Zlo, které nemá tvář
Staré kultury věděly, že ke štěstí člověk potřebuje ukázněnou mysl a zvládnuté vlastní pocity. Současný člověk, snad ještě pod vlivem naivního nadšení devatenáctého století, uchvácen lidskými schopnostmi a technologiemi, usiluje o přizpůsobení všeho kolem lidským pocitům, které by ovšem nejraději ponechal bez kontroly, jako by on sám a jeho emoce byly středem veškerenstva. Obávám se, že právě náraz tohoto idealismu na realitu stojí za enormním nárůstem depresí i sebevražd, jak je v současném západním světě pozorujeme.
Druhý důraz míří na naši představu o úloze státu. V biblické epištole Římanům se mluví o roli vládců, přeneseno do naší doby o poslání státu. Píše se tam, že (obrazně řečeno) vrchnost nenese meč nadarmo; je vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.
My jsme si ze státu udělali především pečovatele. Přenesli jsme na něj povinnosti, které byly povinnostmi našimi, povinnostmi členů rodin, přátelských či zájmových komunit a obcí. Teď si na jednu stranu mneme ruce, jak se nám podařilo se vlastních povinností zbavit, na stranu druhou zjišťujeme, co všechno stát nestíhá a na co mu chybí peníze. Jakkoli platí, že akce šílených střelců nedokážeme ze světa odstranit, uvolnit státu ruce, aby se mohl věnovat svému prvnímu úkolu, kterým je obrana a ochrana, by asi nebylo úplně marné.
Za Rádio 7: Petr Raus
