Heslem dnešní doby je udržitelnost. Touto nálepkou se ale občas kryjí i aktivity úplně nerozumné, někdy dokonce škodlivé. Abyste mi ale dobře rozuměli, evropský Green Deal pokládám za naprostou nutnost! Jen ten způsob provádění mi někdy připadá poněkud zvláštní. Co za tím stojí? Proč se pod pláštěnkou naprosto nezbytné péče o životní prostředí, které je darem Božím, dělají i věci kontraproduktivní, které naši budoucnost vlastně ohrožují?
Příkladem takové situace je mi recyklace plastového odpadu; problém jsem si uvědomil až ve Švýcarsku, kde se plastový odpad netřídí. Užitečnost recyklace některých materiálů je nezpochybnitelná, typicky to platí třeba o kovech. Recyklovat plasty ale znamená postupně snižovat kvalitu plastových výrobků a zvyšovat množství mikroplastů v prostředí. Recyklace plastů nás vlastně skrytě ohrožuje, protože plasty jen udržuje v oběhu a usnadňuje jim rozpad do jejich nejškodlivější podoby. Přesto ji děláme, některým se dokonce stala symbolem péče o životní prostředí. Od reality se tu posouváme až k jakémusi skrytému náboženství. Daleko rozumnější by přitom bylo plasty kvalitně spálit (to „kvalitně“ je ovšem třeba zdůraznit). Ano, problémem zůstává uvolňování fosilního uhlíku, tomu ale recyklací nezabráníme, jen ten proces o něco zpomalíme. Tady zůstává jediné řešení: Nevyrábět plasty z fosilních zdrojů.
Jiným důvodem přežívání škodlivých aktivit je neochota učit se něčemu novému. Ty staré návyky ale přivedly naši planetu až tam, kde dnes je. Myslím teď zejména na zemědělství, je to nakonec můj původní obor. Dodnes leckde přežívá představa, že s polem je to jako s hydroponickou kulturou. Nasypeme do půdy živiny a vodu, rostliny si to vezmou a z toho, co jim dodáme, pak rostou. Dnes už je přitom jasné, že to tak sice chvíli fungovat může, že tím ale půdu brzy zničíme; přijdeme o vodu v krajině a zbavíme rostliny jejich odolnosti vůči chorobám; typicky to dnes pozorujeme po celém světě v případě rostlinných viróz. Přirozený model je jiný, rostliny potřebují spolupráci s půdními mikroorganismy. Kde se podaří vrátit se k původní rovnováze mezi živou půdou a rostlinami, stává se produkce potravin mnohem levnější i stabilnější; tento model mají docela dobře zpracovaný třeba ve Švýcarsku.
Obě tyto ilustrace ovšem uvádím jen jako příklady, jak nám dobrá snaha nakonec drhne. Za největší problém nejen v této oblasti totiž pokládám lidské sobectví. Pozoruji, jak se lidé dělí na dvě skupiny, a to bez ohledu na to, jestli o udržitelnosti mluví nebo ne. První z nich se stará o aktuální profit: Jaký bude výnos v následujících dvou, třech letech? Za třídění plastového odpadu mne budou lidé chválit? Tak ho tedy třídit budu. Zvedne se mi důchod? Přidají mi na platě? Nezruší mi moje pracovní místo? Ano, vím, že ta moje práce nemá žádný smysl, přece se ale nebudu učit něco nového!
Ta druhá skupina se dívá dál: Bude výnos pole, na kterém hospodařím, stejný i za dvacet, třicet let? Co se stane s recyklovanými plasty po padesáti letech? Jaké možnosti zaměstnání a výdělku budou mít moje děti a moji vnuci? Neměl bych dát jejich zájmům přednost před těmi svými?
Dávný biblický zákon přikazoval nechat pole i vinice každý sedmý rok ladem a co na nich spontánně vyrostlo, bylo k dispozici komukoli z kolemjdoucích. A Nový zákon pak učí: „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“
Je snadné mnoho rozdávat, zvláště z cizího. Je snadné, dělat věci tak, jak jsem si na to zvykl a jak je mi to pohodlné, ono to ale možná druhým lidem či celé planetě škodí. Je snadné myslet především na sebe a na momentální prospěch. Užitečnější je ale mít na mysli ostatní a dívat se dál, pamatovat, že po nás ještě přijdou další generace. Bez toho se o udržitelnosti vůbec nedá mluvit. Všechno ostatní jsou už jen technikálie.
Za Rádio 7: Petr Raus
Moc mi tam ty vrtule větrných elektráren jako symbol udržitelnosti nesedí. Už jenom samotná výroba nových a likvidace vysloužilých je velmi neekologická. Vrtule jsou nebezpečné pro ptáky a jiné létající živočichy. Otáčením samotných vrtulí vznikají zdraví nebezpečné zvuky pod hranicí slyšitelnosti, tedy kolem vrtulí je mrtvá zóna. Větrné elektrárny dávají smysl tam, kde jsou stálé větry, jinak je to občasný zdroj energie, který se vyplatí akorát tak díky nehorázným dotacím.