Koncept sobeckého genu vytvořený před téměř půl stoletím evolučním biologem Richardem Dawkinsem byl považován za jednu z nosných idejí evoluční teorie. Nové poznatky v biologických vědách však v mnohém tuto hypotézu zpochybňují. Africký biolog britského původu Michael Jarvis tvrdí, že teorie sobeckých genů je překonaná a upozorňuje na její nedostatky. Na základě řady nových objevů formuluje hypotézu, která v evolučním procesu upozaďuje prvek náhody a staví do popředí kvantové jevy ve spojení s kosmickým vědomím.
Před čtyřiceti sedmi lety poprvé vyšlo významné populárně-vědecké dílo britského zoologa a evolučního biologa Richarda Dawkinse s titulem Sobecký gen (The Selfish Gene). V této knize přišel Dawkins s popisem genu jako hlavní jednotky v evoluci života. Podle jeho názoru není přírodní výběr vedoucí k vrozeným změnám organismu orientován na jedince, ale na samotný gen. Tvrdí, že geny používají těla živých organismů k tomu, aby si zajistily vlastní přežití.
Pokud jde o vznik života, Dawkins tvrdí, že byl spojen s náhodným vznikem molekul, které pojmenoval replikátory. Tyto molekuly měly mimořádné vlastnosti, jež umožnily vytvářet své vlastní kopie. Zpočátku byly velice vzácné a některé z nich dokonce vyhynuly, postupně však mezi sebou začaly soutěžit, a vytvořily tak jakési „kontejnery na přežití“, čímž vznikly první primitivní buňky. Replikátory se v těchto strukturách postupně nahromadily a začaly vytvářet život. Nyní jsou seskupeny v lidském těle v podobě genů, utvářejí nás a podle Dawkinse je základním důvodem naší existence jejich snaha o sebezachování.
Africký biolog Michael Jarvis však ve své nedávno zveřejněné knize Sobecké geny na jednotce intenzivní péče? (Selfish Genes in I. C. U.?) ukazuje, že mnohé objevy z posledních desetiletí jsou pro Dawkinsovu teorii výzvou a mohou být důvodem k přehodnocení názorů o sobeckých genech.
Vážně nemocné sobecké geny
Nutno říct, že Jarvis není žádným odmítačem evoluce. S mnohými evolučními principy se naopak ztotožňuje a stejně tak opakovaně proklamuje všeobecně uznávané stáří Země. Jako argumenty uvádí kontinentální drift, radiometrické datování a mnoho dalších. Pak ale uvádí výčet skutečností, které do konceptu sobeckých genů nezapadají. Jarvisova kniha je tak poměrně laskavou, ale přitom zásadní kritikou Dawkinsových názorů. Sobecké geny jsou podle něj vážně nemocné a potřebují doslova intenzivní péči, aby přežily.
Pohřbila věda Boha?
Hned první problém vidí u Dawkinsova pojetí vzniku života, který měl být iniciován náhodným vznikem replikátorů. Jarvis poukazuje na objevy oceněné v roce 2015 Nobelovou cenou. Tři vědci – Tomas Lindahl, Azis Sancar a Paul Modrich objevili pozoruhodné mechanismy, které udržují stabilitu genetického kódu a eliminují z něj četné chyby vznikající při přepisu genetické informace. Enzymy, které DNA udržují a opravují, jsou přítomny už v jednoduchých bakteriích a musely existovat již při samotném vzniku života, jinak by se buněčná DNA velmi brzy rozpadla. Hypotéza o postupné soutěži a selekci sobeckých genů se stává ve světle těchto poznatků spekulativní domněnkou bez jakýchkoliv důkazů.
Tavicí kotlík nových objevů
Následuje celá řada dalších objevů, které jsou v rozporu s hypotézou sobeckých genů. Tyto poznatky Jarvis odkládá do tzv. tavicího kotlíku nových objevů, které jsou v závěru knihy použity k formulaci nové pracovní hypotézy.
Jedním ze zásadních problémů je vznik tzv. sirotčích genů, tj. genů bez evolučních předchůdců, které u různých druhů tvoří 10–30 procent z celého genomu. I když některé ze sirotčích genů mohly vzniknout známými mechanismy genové duplikace a následného přeuspořádání, většina z nich se objevila de novo. Vysvětlení jejich vzniků pomocí „sobeckého genu“ selhává.
V minulosti bylo mnoho segmentů DNA považováno za „odpadní materiál“ nahromaděný z předchozího vývoje. Nyní se naprostá většina buněčné DNA a RNA jeví jako významně funkční a je zapojena do vzájemné koordinace buněčných procesů. Každý samostatný gen v naší DNA spouští tvorbu specifického proteinu v úzké spolupráci s mnoha jinými geny a proteiny. Charakteristickým rysem tohoto procesu je vzájemná spolupráce, nikoliv soutěžení. Důraz na individuální geny může být ve světle toho zavádějící, protože přežití organismu v prostředí přirozeného výběru závisí na celém genomu a kooperaci mezi geny. A to je další významný apel pro Dawkinsovu teorii.
Fosilní objevy v mnoha případech nejsou v souladu s původním Darwinovým konceptem o postupných malých změnách cestou mutací s přítomností mnoha přechodných článků. Místo toho vidíme fosilie druhů, které přetrvávají beze změny velmi dlouhá geologická období, a pak náhlý příchod nového druhu bez jakékoli přechodné fáze. Tato náhlá změna musela být spojena s přílivem nového genetického materiálu, způsobujícího náhlé změny v genetice vznikajících nových druhů. Kromě toho lze v historii života na Zemi detekovat velké změny, které Jarvis označuje jako mega-evoluce. Šlo o přechody od bezobratlovců k obratlovcům, od ryb k obojživelníkům a následně k plazům, ptákům a obratlovcům. Jelikož je však známo, že náhodné mutace v oblasti hox genů, které řídí embryonální vývoj, jsou téměř vždy fatální, nemohly takto průlomové změny ve složitosti organismů vzniknout pouhou soutěží mezi sobeckými geny. Změny ovlivňující zásadním způsobem tělní plány organismů musely být koordinované.
Vědomí jako součást nadčasové reality
Do „tavicího kotlíku“, který může generovat novou teorii, Jarvis přidává ještě objevy v oblasti kvantové biologie. Výzkumy v oblasti kvantové mechaniky ukazují, že vše viditelné v našem časově vázaném vesmíru vzniká z mikroskopických částic energie, které pronikají vše naskrz. Zjistilo se však, že kvantová energie může působit i mimo časové omezení a je schopna přítomnosti na více místech ve stejném čase či okamžitého předání informace skrze obrovské vzdálenosti bez nutnosti cestování.
Výzkumy dokazují, že kvantové jevy jsou součástí některých biologických procesů, například fotosyntézy. Ukazuje se však, že by mohly mít vliv i na stabilitu DNA, popřípadě ovlivňovat i některé mutace. Byly postulovány rovněž hypotézy o tom, že dokonce i lidské vědomí je utvářeno kvantovými procesy skrze oscilace tzv. mikrotubulů v nervových buňkách v mozku. Lidské vědomí by tak mohlo být díky kvantovým jevům součástí nadčasové reality.
V procesu hledání nového přístupu k vysvětlení evoluce a mechanismů za ní stojících Jarvis navrhuje tzv. kvantovou evoluční teorii, v níž hrají stěžejní roli právě kvantové jevy. Navíc k tomu postuluje existenci kosmického vědomí, které je obdařeno kosmickou inteligencí a kosmickým rozumem. Jarvis připouští možnost, že toto vědomí přesahuje tento vesmír uzamčený v čase. Kosmická inteligence, která si je nepřetržitě a okamžitě vědoma všech probíhajících procesů, může skrze kvantové jevy vést všechny procesy v časově vázaném vesmíru k určitému cíli. Tímto způsobem mohla kosmická inteligence navodit okamžitý vznik některých genů či spustit zmíněné „mega-změny“ v genomech živých organismů. Tento pohyb kosmické inteligence v čase mohl být odpovědný za vznik tak složitých systémů, jakým je lidské oko či ucho. A stejný mechanismus mohl být v pozadí vzniku lidského vědomí.
Stojíme na prahu nové vědecké éry?
Jarvisova kniha je v mnohém poučná. Z jedné strany nezpochybňuje poznatky současné vědy, ale z druhé strany poukazuje na významné nedostatky v současném evolučním modelu. Za posledních několik desetiletí se nahromadilo mnoho objevů a informací, které ukazují, že vznik života a jeho vývoj do nejkomplexnějších forem nelze vysvětlit jenom náhodnými procesy a pomalými změnami v důsledku soutěže sobeckých genů. Tyto mezery v současném bádání však nejsou z neznalosti, nýbrž pramení z nového poznání a potřebují nové vysvětlení. Jarvis navrhuje zaplnit tyto mezery působením kosmického vědomí skrze kvantové jevy v tomto časově vázaném vesmíru. Tvrdí, že tyto mechanismy by dokonce mohly být vědecky zkoumatelné a testovatelné. Kvantová teorie evoluce by tak mohla nahradit teorii sobeckého genu, která je pro vysvětlení mnohých nově objevených poznatků nedostatečná.
V závěru knihy Jarvis konstatuje, že víra v kosmické vědomí, respektive v kosmickou inteligenci či kosmický rozum, byla kdysi považována za přihlášení se k náboženství. Jarvis je však přesvědčen, že stojíme na prahu nové éry vědeckého zkoumání, kdy přijetí této možnosti vychází primárně z badatelského poznání. Takový přístup však vyžaduje změnu myšlení – změnu paradigmatu ve vědě. Nezbývá než čekat, zda se Jarvisovy postuláty a očekávání v tomto směru naplní.
Závěrem lze konstatovat, že Jarvisova kniha každopádně stojí za přečtení a důkladné promyšlení. Nejenže zcela unikátním způsobem shrnuje mnoho průlomových objevů a poznatků v oblasti biologických věd, ale přináší i zcela nové podněty pro studování vztahu vědy a víry mimo rámec současného paradigmatu. A to je na této publikaci obzvlášť cenné.
… Okamžité předávání informací na velké vzdálenosti tedy kvantová teorie rozhodně neumožňuje a teorie sobeckého genu zase není v rozporu s dlouhým setrváním druhu a pak rychlou změnou. Měl by si autor nejdřív asi lépe prostudovat teorie ze kterých vychází nebo které se snaží popřít. Takhle to vypadá, že o tom četl jen nějaké populární čĺánky v sobotní příloze
Váš názor je sice zajímavý ale budete jej muset doplnít nějakÿm seriózním výzkumem s důkazy . Taková krátká navíc dehonestující kritika mà nulovou hodnotu.
Vážený pane Sovo, nevím o kterém autorovi mluvíte – zda o autorovi článku nebo o autorovi popisované knihy, ale mohu Vás ujistit, že oba vědí, o čem psali. V takto krátkém článku nelze jistě rozebírat dopodrobna jevy jako kvantová provázanost (quantum entaglement), která takové možnosti teoreticky poskytuje (i když se debatuje o tom, zda to může být nadsvětelnou rychlostí). Současně je známo, že tyto jevy se zřejmě podílí na navigací ptáků. How Migrating Birds Use Quantum Effects to Navigate – Scientific American
Než budete dále dehonestovat článek a autora(y), sáhněte prosím po uvedené knize
SELFISH GENES IN I.C.U.? by Dr Michael Jarvis (quantumevolutiontheory.com), prostudujte si ji, a pak se teprve pouštějte do diskuze. Jinak to působí neprofesionálně.
“Enzymy, které DNA udržují a opravují, jsou přítomny už v jednoduchých bakteriích a musely existovat již při samotném vzniku života, jinak by se buněčná DNA velmi brzy rozpadla. Hypotéza o postupné soutěži a selekci sobeckých genů se stává ve světle těchto poznatků spekulativní domněnkou bez jakýchkoliv důkazů.”
A kde jsou důkazy pro spekulativní domněnku, že MUSELY existovat už při vzniku života?