Slovensko zvolilo svého prezidenta. Hodnotit výsledek voleb mi nepřísluší, jen mi připadá, že se na průběhu jejich kampaně projevilo cosi, co jsme ještě výrazněji a s určitým znepokojením vnímali už u minulých voleb amerických. Jakási slabost demokracie. Nebezpečná slabost demokracie.
Přiznávám, že nejsem demokrat. Její nedostatky si uvědomuji až příliš silně. Současně ovšem musím přiznat, že neznám nic lepšího. Dokud nikdo nenavrhne lepší koncept, budu právě demokracii hájit a podporovat. Nevidím jinou možnost. Pokládám ale za užitečné o jejích handicapech přemýšlet a mluvit.
Jaké jsou slabiny demokracie? Na úvod je třeba vyjasnit, že mluvím o demokracii moderní, evropské, vyrůstající z křesťanských kořenů. Antická demokracie byla jiná, hlas v ní měla pouze elita, menšina lidí, kteří měli informace i finanční prostředky, uměli přemýšlet a hodnotit souvislosti. V naší současné demokracii mají hlas v zásadě všichni. I z toho pak rostou ony zmíněné nedostatky.
Jednou ze slabin demokracie evropského typu, tou, jejíž stopu zřetelně ukázaly i poslední americké i současné slovenské volby, je štěpení společnosti. Dokud bylo subjektů soupeřících o vítězství ve volbách relativně mnoho, nebylo to tak nápadné. Postupně je ale čím dál zřetelnější, že počet kandidátů se z jakési vnitřní nutnosti redukuje, až nakonec zůstanou dva. Dva téměř stejně silní adepti, dvě téměř stejně početně zastoupené, ale vzájemně neslučitelné představy o tom, jak má společnost vypadat, jaké hodnoty má respektovat, jakým způsobem má vláda sloužit lidem. Rozdíl mezi nimi byl i na Slovensku poměrně malý, jen asi 170 000 voličů.
Dokud bylo kandidátů mnoho, názory na ty druhé, ať už vítěze, nebo poražené, se tak nějak rozprostřely, otupily. Když jsou kandidáti už jen dva, stává se mi představitel mnou oceňovaného názoru téměř spasitelem. Zástupce toho postoje, který je mi cizí, pak až ztělesněním pekla.
Co s tím? Jak tuto slabinu řešit, když lepší model společenské správy neznáme?
Potřebujeme přemýšlet o kořenech, o zdrojích, ze kterých toto úskalí roste. Hlavní jsou podle mého vidění dva.
Ten první a zásadní vnímám v absenci vyšších hodnot. Usilujeme o to, co si současně sami definujeme. Něco si vymyslíme, a pak očekáváme, že to budou respektovat i všichni ostatní. Oni to ale mnohdy vidí odlišně. Biblický pohled je jiný. Autor 99. žalmu zpívá: „Silou Krále je láska k právu.“ Hned k tomu ale připojuje modlitbu, v níž oslovuje Boha: „Ty jsi určil právní řády; právo, spravedlnost ty sám vykonáváš.“
Chápu, že nejsme teokratickou společností, my křesťané tu jsme v menšině. Základní stavební prvky evropské kultury a evropského právy ale vyrostly z biblických principů, možná by nebylo od věci se k nim znovu vrátit. Přinejmenším v tom, na čem evropské demokracie donedávna stály, totiž že většina sice respektuje menšiny, ty ale nemohou své názory vnucovat většině, většina rozhoduje podle svého vidění. Základní respektované hodnoty by měly vyrůstat z postojů většiny a z tradice, na které jsme vyrostli.
Tím druhým zdrojem problémů je naše sobectví. Většinově myslíme především na sebe, aby se nám dobře žilo. Ano, dokážeme jednorázově, ba i opakovaně pomoci, spíš ale z toho, co nám přebývá. Abychom se k prospěchu cizích vzdali svého blahobytu, to už je příliš silný nárok. Pokud máme pocit, že ta druhá názorová strana právě o něco takového usiluje, stává se nám smrtelným nepřítelem.
Bible nám soustředění na sebe představuje jako snad největší ohrožení lidské společnosti. Řekne: Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ono ale platí, že soustředění na sebe se těžko podřizuje jakémukoli řádu. A společnost na to doplácí. Drolí se a rozpadá.
Za Rádio 7: Petr Raus
