Každé Velikonoce se snažím najít na událostech, které si připomínáme, něco nového. Ne snad, že by ten příběh byl nudný! Dělám to proto, že mi v něm vždycky zazáří něco, co v něm samozřejmě bylo, jen já jsem to neviděla. Prostě jsem si toho nevšimla.
Většinou jsem se zaměřovala na dny před vzkříšením. Čtvrteční večeře na rozloučenou, těžké chvíle v noční zahradě, zrada, noční výslechy a bezmoc učedníků. Páteční nespravedlivý soud, křížová cesta plná potupy a trýznivá smrt. Zoufalství a smutek nejbližších, ticho sobotního hrobu. Zklamání. Jak dál žít? Opatrná naděje časného nedělního rána, kdy hrob byl tak nepochopitelně prázdný. Bouřlivé varhanní aleluja při nejslavnostnější mši v roce. Oblaka kadidla, zář zlata a rudých rouch, svíce a květiny na výzdobu kostelů, Beránek zvítězil. Tradiční rodinné obědy na porcelánu, z něhož jídáme nanejvýš tak třikrát ročně. Kraslice, mazance, pentle, kočičky, buchta ve tvaru beránka, to všechno jako symboly nového života, jako směs prvků folklóru a náboženství, které tak prorůstají, že nepoznáme, kde jedno začíná a druhé končí.
Pondělí velikonoční mi připadalo jako svátek navíc. Trochu bezradně jsem stála před tím dnem se svou touhou ještě slavit neděli a s nechutí podřizovat se požadavkům koledy a mrskutu. Od dětství jsem to nesnášela. Jako rodina s dětmi jsme většinou hned ráno vyrazili někam ven, na výlet. Zdálo se nám divné přeskočit najednou z roviny hlubokých duchovních zážitků do juchání koledníků, básniček o vajíčkách, slepičkách a zajíčcích. Nějak nám v tom ten vzkříšený Kristus chyběl. Jako by ten den už k Velikonocům nepatřil. Od čtvrtka do neděle sledujeme velikonoční události takřka hodinu po hodině. Víme, co se odehrávalo, co kdo říkal a kam kdo šel. Ale co to pondělí?
My víme, kam šel Ježíš. On byl na cestě do Emauz. Nešel tam ovšem na koledu. Neupletl si z proutí pomlázku a nešel koledovat barvená vejce uvařená natvrdo. Ježíš se vydal do Emauz, protože chtěl někoho potkat. Šlo mu o dva učedníky, kteří to vzdali. Nepochopili, čeho to vlastně byli svědky, měli dojem, že to špatně dopadlo. Jejich sen o spasiteli skončil zklamáním. Takhle si to tedy nepředstavovali. Vraceli se domů, aby navázali tam, kde skončili, než se rozhodli následovat toho podivného Ježíše. Rozebírali při chůzi jeho neslavný konec, když se k nim po cestě připojil Neznámý. Když jim vysvětlil všechny souvislosti, jejich srdce hořela. Tak ho přemluvili, aby s nimi šel do hospody na jídlo, a on se jimi nechal pozvat – tehdy všechno pochopili. Vrátili se do Jeruzaléma. Byli zpět. Povzbuzovali ostatní k radosti, protože potkali živého Pána.
Tenhle příběh byl najednou o mně. Jak často nerozumím, co Bůh dělá, a vzdávám se. Pokrčím rameny a říkám si: „Tak nic.“ Jsem zklamaná, že se věci nedějí, jak jsem myslela, že by měly. Ničemu nerozumím, nechápu souvislosti, vzdávám to. Kašlu na to, odcházím do Emauz. Pak někde cestou někoho potkám, něco kolem sebe zaslechnu a moje srdce zahoří. Musím se vrátit!
Zdá se mi, že Velikonoční pondělí je součástí těch všech dní právě proto, že býváme jako ti zklamaní učedníci. Potřebujeme osobní setkání s Ježíšem, aby naše srdce znovu hořelo, abychom mohli povzbuzovat ostatní ve víře, že On vstal a že to všechno má nějaký smysl.
Možná i my máme být někomu Ježíšem na cestě do Emauz.