Postávala jsem za pultem svého knihkupectví a pozorovala zákazníky. Když vstoupili do obchodu, musela jsem přerušit čtení zpravodajství o nekonečném rokování sněmovny, o dlouhotrvajících obstrukcích, kdy žádná ze stran nejevila dobrou vůli ke konstruktivnímu jednání. Měla jsem ze článku dojem, že si dělají naschvály jako malé děti. Článek jsem nedočetla a ani mě to už vlastně nelákalo. Soustředila jsem se na to, co se dělo před mýma očima.
Nezdálo se, že by mí zákazníci potřebovali poradit nebo nějak navigovat, vystačili si sami. Maminka a její dva hoši si vybírali knížky, prohlíželi komiksy, jásali, když objevili titul, který už četli nebo dokonce měli doma. Starší z chlapečků objevil knihu, která ho velice zaujala. Usadil se v křesílku a začetl se. Maminka právě také zmizela v knize, kterou vytáhla z vrchní police. Mladší chlapec znejistěl. Ještě si sám číst nedovedl a patrně mu začala být dlouhá chvíle.
Pozorovala jsem, co bude dělat. Chvíli jen tak bloumal podél regálů s knihami. Pak se opřel o maminku, ta na něj ale nijak nereagovala, protože celou její pozornost pohltila kniha. Nespokojeně se přesunul ke křesílku, kde si četl jeho bratr. Šťouchl do něj. Bratr nic. Šťouchl do něj ještě jednou o trochu víc. Bratr nezvedl oči od knihy a po paměti ho zlehka nakopl. Mladší chlapec udeřil pěstí do kopající nohy. Odpovědí mu byl další kopanec.
Mladší nahlas zafňukal: „Mami, on do mě kope.“ Maminčiny oči neopustily stránky knihy a jen houkla: „Kluci, nechte toho!“ Starší z chlapců pokračoval ve čtení a mladší začal kolem něj poskakovat a vybízet jej gesty k boxerskému souboji. Dával si pozor, aby na něj noha staršího už nedosáhla, požďuchoval ho a uskakoval z dosahu. Neustále provokoval ke konfrontaci a rušil ve čtení.
Byla jsem zvědavá, co se z té situace vyvine. Co budu dělat, když se kluci začnou prát? Představovala jsem si, jak berou knihy ze stolečku a mlátí se jimi po hlavičkách. Nespokojeně jsem se zavrtěla. „Nechceš si něco prohlížet? Něco bychom mohli vybrat,“ oslovila jsem menšího kluka. Myslela jsem, že bych se třeba mohla pokusit ho nějak zabavit, aby se nenudil. „Ne,“ odpověděl mi přesvědčeně a dál poskakoval jako malý boxer kolem křesílka, na němž seděl jeho bratr a soustředěně si četl. Občas se bratři nějak udeřili, nakopli nebo na sebe aspoň zlostně vrčeli.
Jejich maminka na ně v pravidelných intervalech pokřikovala nesmyslné pokyny o tichu a uklidnění se. Nikdo z celé trojice neměl žádnou snahu k opravdovému řešení. Ti dva si chtěli číst, ten nejmladší chtěl boxovat nebo jít na zmrzlinu. Nelíbilo se mi, jak se k sobě navzájem chovali. Všichni tři mě tak trochu štvali a zároveň mi všech tří bylo tak trochu líto. Zjevně neměli žádnou dobrou vůli brát na sebe ohledy.
Po nějaké době už zápas nabral takových obrátek, že skřípání posunovaného křesílka, úpění menšího kluka a naštvané nadávky většího působily hluk, který vytrhl jejich matku ze čtení knihy. „Jste nemožní,“ pronesla rozladěně a odložila rozečtený svazek. „Nemám chuť vám nic kupovat, když se neumíte chovat,“ zavyhrožovala. Oba synové začali naléhat, že jim přece slíbila… Znovu jim vytkla, že se nedovedou chovat, a s povzdechem, jak je to těžké, položila na pult několik vybraných svazků.
Kluci si mezitím okopávali kotníky a jeden škrtil druhého. Odvážila jsem se zeptat, jestli by třeba ten starší nemohl něco číst tomu mladšímu, aby se oba zabavili. Žena namítla, že se kluci nesnášejí, pořád se perou a nedá se s tím nic dělat. Polkla jsem své námitky a dobré rady, protože o ně zjevně nikdo neměl zájem. Dokončila jsem jejich nákup, vložila knihy do papírové tašky, přijala platbu a opravdu se mi ulevilo, když tito mí zákazníci opustili obchod.
Co se divím, že je tolik schválností a nenávisti v politice, když to začíná už v rodinách u takhle malých kluků? Nikdo je nevede ke spolupráci a slušné komunikaci. Každý si hledí jen svého a o druhého se nestará. Zavřela jsem v počítači rozečtený článek se zpravodajstvím ze sněmovny a šla zařadit vytahané knihy zpátky do polic.
