Hřích je zvláštní kategorie. Z vědeckých disciplín se vážně objevuje pouze v teologii – a i tam se najdou hlasy, které tento pojem považují za přežitý a zbytečný. Nejjednodušší by bylo celý tento článek vyřídit tím, že hřích je středověká manipulativní kategorie, do níž bylo třeba člověka natlačit, aby církev mohla rozehrát celý svůj rejstřík různých léků na lidskou hříšnost. Jenomže to je pořád pohled zvenku. Je to pohled někoho, kdo je přesvědčen, že se ho hřích netýká.
Hřích je kategorie teologická. To znamená, že jeho místo je v prostoru, který nějak počítá s Bohem. Dokud nevezmeme vážně Boha, není důvod o hříchu mluvit. A naopak: Tam, kde mizí mluvení o Bohu, kde Bůh sám mizí z horizontu lidského života, se z tradičního mluvení o hříchu stává buď moralistní zapšklost, anebo humorně eufemistické označení lechtivých fenoménů, které se ale už neberou nijak zásadně vážně; hřích je spojen se sexem, sklenkou vína či čokoládou, s porušením diety atp.
Vzít vážně hřích tak do značné míry znamená vzít jej jako kategorii existenciální, jako kategorii, která se (alespoň jako možnost) dotýká i mne. Zároveň se s tím spojuje otázka, zda takový existenciální náhled lze rozšířit také na ostatní, zda tedy to, co jeden nahlíží jako pravdu o sobě, lze vztáhnout stejnou měrou i na druhé.
Určitou odpověď na to dávají již biblické spisy. Starý zákon nemá pro hřích žádný výlučný pojem – naopak má asi dvacet různých slov, která popisují hřích z mnoha jeho stran od fenoménů náboženských až po fenomény společenské a právní. Už žalmista si nadto dovoluje paušálně tvrdit: „Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.“ (Ž 14,3)
Nový zákon už jednoznačný pojem pro hřích má a Pavel pak převezme a podpoří starozákonní náhled, že hřích je univerzální kategorie, která se týká věřících i nevěřících (Ř 3,9–12). Právě univerzální rozměr hříchu ovšem zůstane natrvalo sporný, je to totiž tvrzení z pozice víry, které si ale klade nárok, že platí pro všechny.
Co je tedy ale tento hřích v jednotném čísle jako kořen všech dílčích hříchů? Co je ta vlastní příčina všech dalších symptomů, ten první či prvotní hřích? Takto se ptal v pátém století Augustin a dal na tuto otázku odpověď, která ovlivňuje křesťanství dodnes: Člověk má za úkol utvářet sám sebe prostřednictvím své vůle tak, aby žil v souladu s vůlí Boží. Hřích je tedy záležitost neposlušnosti vůle.
Na základě chybného latinského překladu Ř 5,12 (stejně chybně překládají Kraličtí: „A protož jakož skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt, a tak na všecky lidi smrt přišla, v němž všickni zhřešili.“) nadto Augustin odvodil, že původce hříchu je Adam, od něhož se hřích dědí. Adam chtěl být jako Bůh, kořen hříchu je tedy pýcha a sebeláska. A to jsme, jakožto přímí Adamovi potomci, zdědili všichni.
Myšlenku dědičnosti pak ještě Augustin fatálním způsobem svázal se sexualitou: Hřích se projevuje všude tam, kde je vůle příliš slabá, kde tělo vůli neposlouchá. Pohyb orgánů, který nelze ovlivnit vůlí, je projevem žádostivosti, která v člověku dřímá a je kořenem všeho hříchu. Každé plození dětí je tak poznamenáno touto hříšností, takže děti se rodí zatíženy dědičným hříchem. Hřích tak není jen vlastní provinění, ale primárně osud, který každého člověka provází od početí a který lze smýt pouze ve křtu, tedy nikoli vlastním přičiněním, ale milostí Boží.
Augustinův protivník, zbožný mnich Pelagius, naproti tomu zastával přesvědčení, že hříchu se lze svatým životem důsledně vyhnout, že to není záležitost plození, ale předává se nápodobou, takže kdo má dostatečně silnou vůli, dokáže nehřešit. Pelagius tedy zpochybnil základní tezi učení o hříchu – jeho faktickou univerzalitu.
To by ale hypoteticky znamenalo, že bezhříšný člověk by nepotřeboval Boží milost, že by si vystačil bez Krista. A to bylo pro Augustina nepřípustné, proto vykreslil dopad hříchu až k deterministickým rysům – člověku neponechal už žádnou svobodu chtít a konat dobro. Oficiální teologie sice Augustinovo pojetí nepřejala v celé jeho radikalitě, ale i tak jeho koncepce hříchu ovlivnila křesťanství zásadní měrou, takže například stigmatizace sexuality se křesťané zbavují poměrně obtížně dodnes.
Podíl na tom ovšem nemá pouze Augustin. I v křesťanství dlouho převládal antický a novoplatónský pohled na člověka jako složeného ze dvou částí – z duše, která směřuje k Bohu, a z těla, které naopak táhne člověka dolů. Augustin dobře věděl, že hřích se rodí ve vůli a v rozumu, ale neubránil se značnému poznamenání tělesnosti hříchem. Stejný přístup sdílelo mnišské hnutí, které ovšem netrápila tolik otázka dědičného hříchu jako spíš otázka posvěceného života. V mnišství se tak otázka posunula spíše ke kazuistice hříchu a hříchů. Právě v tomto prostředí vzniká onen slavný katalog sedmi (prapůvodně osmi) smrtelných hříchů jako protipól sedmi ctností a hříchy se začínají rozdělovat na těžké a lehčí, smrtelné a všední.
Středověcí teologové na tyto tradice navazovali. Anselm z Canterbury mluvil o hříchu v právních kategoriích a pojímal jej jako dluh, který člověk má vůči Bohu, ale sám jej nedokáže splatit. Tomáš Akvinský viděl hřích v návaznosti na Augustina jako odvrácení od Boha a rozpracoval vztah Boží milosti k lidské přirozenosti, která po očištění od dědičného hříchu potřebuje prvotní impulz milosti, aby byla schopna kooperace s Boží milostí směrem k posvěcenému životu. Na lehké hříšníky čeká po smrti očistec, kde se duše musí od hříchu očistit, zatímco svatí mohou jít rovnou do nebe. Těžcí hříšníci a nepokřtění končí v pekle, resp. v předpeklí, každopádně kdesi nepěkně „dole“.
Reformace pak dělení hříchů na těžší a lehčí odmítla a znovu položila důraz na naprostou lidskou hříšnost a na výlučnou Boží milost jako jediný lék. Hřích se tak znovu dostává do popředí v jednotném čísle. Kořenem hříchu je nevíra. Člověk chce žít bez Boha, být sám sobě Bohem, je veden sebeláskou, zakřiven sám do sebe. Řešením je Boží milost, která člověka excentricky soustředí na Krista, což vytváří v životě věřícího prostor nezabývat se už sám sebou, ale sloužit v lásce druhým. Při pohlížení na sebe je člověk hříšník a Boží milost ho od této sebezahleděnosti osvobozuje a obrací k Bohu a k bližním. Člověk je tak zároveň spravedlivý a zároveň hříšník (Luther). Hřích zde pořád zůstává, ale díky Boží milosti od něj lze odhlédnout.
Jak už řečeno výše, mluvit o hříchu předpokládá mluvit o Bohu. Tam, kde mizí sdílený horizont víry v Boha, eroduje také mluva o hříchu. Co bylo dříve pojednáváno nábožensky jako hřích, se v novověku stále častěji přesouvá do jiných rovin lidské společnosti: Vyvstává otázka morálky (Kant, Nietzsche), spravedlivých hospodářských vztahů (Marx), vlivu společnosti a státu na jednotlivce (Hobbes, Rousseau), otázka psychologie a psychiky osobnosti (Kierkegaard, Freud) či otázka nevyhnutelné svobody, v níž se člověk musí rozhodovat (Sartre).
Kategorie dědičného hříchu – a postupně hříchu vůbec – naráží na tvrdou kritiku. Člověku už nejde tolik o spásu jako o životní zdar, seberealizaci a svobodu. Ve 20. století proto Paul Tillich ve zpětném pohledu řekne, že otázka po hříchu, svázaná s otázkou po spáse, je otázka středověká, a tedy už neaktuální, zastaralá. Moderního člověka trápí spíše otázka po smyslu jeho bytí. Základním problémem pro něj tak už není hřích a víra v Boha, ale odcizení od svého základu, odcizení od smyslu a pravého bytí. Problémem už není vztah někam vzhůru, ale zastřená hlubina vlastního bytí.
V současné době se společný horizont víry v Boha prakticky již ztratil, v českých a moravských zemích velmi markantně. Tomu odpovídá i fakt, že mluvení o hříchu se posunulo do kategorie zastaralých představ nebo vtipů. Vypadá to, že již není kde navázat, takže o hříchu lze mluvit už jen dovnitř církve, je to pojem pouze z liturgie či kázání, které ještě navzdory době úzkostlivě zachovávají staré modely a paradigmata. Už jen málo lidí vnímá hřích z existenciálního pohledu. Měli bychom tedy tradiční mluvu o hříchu úplně opustit, a místo toho mluvit třeba o vině, jak se to mnohdy děje? Je hřích mrtvá kategorie?
Na řeč o hříchu navázat nelze. Do značné míry se dostala do slepé uličky. To ale neznamená, že by spolu s vážně míněnou řečí o hříchu zmizel i problém hříchu samotný. Je ale potřeba začít odjinud: Myslím, že neexistuje univerzálnější sdílená zkušenost než zkušenost troskotání, nezdaru, narušenosti. Míra pocitu nezdaru, frustrace, nesmyslnosti a únavy je v současné době značná. Těchto zkušeností by se teologie měla chopit a po vzoru plurality starozákonních označení rozpracovat jejich fenomenologii, jakousi fenomenologii porušenosti, troskotání a negativity, kterou v životě zakoušíme.
Ani tu ovšem nelze bez dalšího ztotožnit s hříchem. Tradice správně rozlišovala projevy hříchu od jejich kořene. Nikde nelze ukázat ryzí hřích či kořen hříchu, ač se o to tradice celou dobu snažila. Ani sebeláska není jednoznačně hříšný fenomén. Z teologického pohledu je hřích všudypřítomná porušenost, která má svůj původ v převráceném, totiž egoistickém lidském nastavení, jež se ovšem zároveň vymklo člověku z rukou. Hřích je lidský čin a zároveň moc, která člověka strhává. Nic takového ale nelze odvodit přímo ze zkušenosti. Ta je z teologického pohledu hříchem poznamenaná, ale hřích je zde vždy propleten s něčím pozitivním a dobrým, co se následně pokřivuje. Hříchu se nelze dobrat fenomenologicky.
Úkolem teologie je proto na základě důkladné fenomenologie lidského selhávání nabídnout vysvětlení prostřednictvím hříchu a hříšnosti jako plauzibilní diagnózu z křesťanského pohledu. Hřích nelze vyčíst z běhu světa, stejně jako z běhu světa nelze vyčíst Boha. Z pohledu křesťanské víry ovšem dává Bůh i hřích pro vysvětlení světa dobrý smysl.
S tímto přístupem je pak možné z teologického pohledu rozpracovat a předložit v plném rozsahu, co hřích je a jak se projevuje: Je to lidský čin a zároveň moc, která člověku přerůstá přes hlavu, vpisuje se do struktur i do celku stvoření; člověka strhává, takže se jí člověk (často rád) poddává a nechává se vézt. Ve své podstatě je tak hřích parazit a izolant, působící perverzi. Nemá vlastní podstatu, potřebuje „nasednout“ na něco dobrého, na dobré Boží stvoření, které pak překrucuje a deformuje. Nikoli ovšem tak, že by tvořil opak, čirou negativitu, proti Božímu ano vykřikoval přímé ne.
Hřích deformuje k přetvářce, má skvělé mimikry, snaží se vypadat jako něco dobrého, lákavého a krásného. Stírá hranice mezi dobrým a zlým, mezi pravdivým a falešným, mezi krásným a ošklivým, miluje a vytváří ambivalence a tím znejistění. Jediné, co nechce, je být hříchem (Luther). Proto svádí spíše prostřednictvím falešného ano (Jüngel). Nestaví člověka přímo proti Bohu; křiví člověka sebeláskou do sebe sama – jak se na tom shodli prakticky všichni významní myslitelé – a tím člověka odtahuje co nejdál od ostatních, izoluje jak od druhých, tak od Boha: Vystačím si přece sám, stejně není na koho jiného se spolehnout. Hřích spočívá v zatemňování základního teologického faktu, že člověk je vždy člověkem před Bohem.
Proto je možné vzít vážně hřích pouze v horizontu Boha. Pak je ovšem ještě nutno dodat, že právě v tomto horizontu, konkretizovaném v Ježíši Kristu, věřící člověk poznává svůj hřích zároveň jako hřích odpuštěný. Základním modem řeči o hříchu je proto primárně vyznání hříchů ve světle jejich odpuštění a až potom racionální teologická reflexe. Posledním měřítkem hloubky a závažnosti hříchu není míra mého vlastního provinění, ale Kristův kříž. To je jediné objektivní měřítko. Až vtělený Bůh Syn, umírající na kříži, odhaluje hřích v plné jeho hloubce a dosahu. A zároveň připomíná, že poslední slovo – právě i v pohledu na hřích – nemá smrt, ale vzkříšení.
Autor je proděkan ETF, přednáší na katedře systematické teologie.
Autor: Petr Gallus
Zdroj: Křesťanská Revue
Foto: Unsplash
“Na základě chybného latinského překladu Ř 5,12”
On je ten překlad chybný ?
Kdo hledá hřích – najde hřích a kdo hledá milost – najde milost 🙂