Ve světě, kde dominují velké události a dramatické dějiny, se snadno cítíme neviditelní. Příběh starého Simeona a Anny z Jeruzalémského chrámu ale ukazuje, že Bůh jedná právě v maličkostech – a že nikdo není bez významu. Papež František ve své poslední neuskutečněné katechezi vybízel, abychom se učili jejich vnímavosti k Boží přítomnosti. Co nás může jejich příběh naučit dnes?
Ve své poslední neuskutečněné katechezi, kterou plánoval pro generální audienci, se nemocný papež František zamýšlel nad kontemplací „krásy Ježíše Krista“ v Jeruzalémském chrámu, jak ji vnímali Maria, Josef a Simeon s Annou.
Ten obraz by se dal natočit jako krátký film. Maria s Josefem se vydávají do chrámu, aby přinesli oběť za svého syna Ježíše. Druhá kapitola Lukášova evangelia vypráví, jak bylo Simeonovi „Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.“ Podobné svědectví vydala také Anna, když „…chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.“ O co v tomhle mikropříběhu, který bychom mohli v Bibli skoro přehlédnout, vlastně jde?
Ve zrychleném světě, v němž žijeme a který spolu-utváříme, se zdá, jako by kolem nás běžely jen takzvaně velké dějiny. Nedivím se, že si někteří citlivější lidé připadají tváří v tvář okolnostem jako ztracení, nezajímaví nebo dokonce zbyteční. Co je jeden lidský život proti tomu, co se na nás valí ze všech stran?
Někdo se s tím, že si připadá jako „pan či paní nikdo“, vyrovnává ještě větším ústupem do pozadí. V kultuře zaměřené na výkon a materiální úspěch si zase někdo jiný připadá jako středobod světa, kolem kterého se točí celé dějiny. Nešťastní jsou nakonec všichni – ti, kteří ustupují, i ti, kteří se tlačí do popředí. Příběh Simeona a Anny, kteří byli povoláni, aby poznali narozeného Mesiáše a vydali o něm svědectví, se mi zdá pro dnešní dobu jako dělaný.
V obrovském mumraji Jeruzalémského chrámu s jeho nádvořími a nepřeberným množstvím poutníků člověk snadno přehlédl to, co je důležité. Připomíná to scénu, kterou prožila řada lidí, kdy letmo potkáme někoho, kdo je nám sympatický. Setkáme se a pozdravíme očima, usmějeme se a jdeme dál. A je to naposledy v životě, kdy jsme toho člověka viděli. Zůstane v nás určitý otisk melancholie a bolesti.
Simeon s Annou, dva staří a pro někoho možná zcela zbyteční lidé, vstoupí v Jeruzalémě do úplně cizích příběhů. Mohli by se kochat, tak jako mnohokrát předtím, krásou chrámu a tím, co se tam na kultovní úrovni děje. Jenže jeden jako druhý je povolán k tomu, aby v tom obrovském davu lidí a změti věcí vzdal hold osmidennímu děťátku.
Simeon ho bere do náruče a chválí Boha za to, čeho může být součástí. Anna všem lidem okolo vypráví o dítěti, které přišlo zachránit svět. Tohle všechno pozorují Maria s Josefem a desítky, možná stovky lidí, z nichž část jistě nevěří vlastním očím a uším. Smysl velkých dějin, dějin celého světa a vesmíru, drží jeden starý muž ve svých rukách – a usmívá se. Může konečně zemřít, protože se konečně narodil ten, kdo přemohl smrt.
Papež František k tomuto úžasnému obrazu řekl: „Drazí bratři a sestry, i my napodobujme Simeona a Annu, tyto „poutníky naděje“, kteří mají jasné oči schopné vidět to, co je za vnějškem, kteří umí vytušit „Boží přítomnost v maličkosti“, kteří umí s radostí přijmout Boží návštěvu a znovu zažehnout naději v srdci bratří a sester.“
Je-li něco, co může křesťanství nabídnout naší společnosti, je to vědomí, že každý z nás se může stát a mnohokrát se už stal svědkem zázraků, svědkem naděje, svědkem krásy malých věcí. Nedělejme si starosti s velkými dějinami, které jsou neosobní a nemají tvář. Dívejme se a inspirujme se dějinami konkrétních lidí, kteří tam, kde by to tušil málokdo, rozpoznali v maličkosti něco naprosto velkého – diamant pohozený v prachu cesty. Vyprávějme si vlastní příběhy a poslouchejme se. Je to jeden z léků, který nám může pomoci překonat obavy, že jsme oproti velkým dějinám na světě naprosto zbyteční.
