Všimla jsem si v médiích, jakou vlnu diskusí vyvolal čin jednoho faráře. Rozkopal vydlabané dýně se svíčkami, kterými děti v jeho vsi přispěly k podzimní výzdobě obce. Dvakrát. Prý bránil svou farnost před halloweenským uctíváním satana. Vzpomínáte si na film Čokoláda? Tam taky jeden farář neměl své ovečky pod kontrolou a vyváděl kvůli tomu nepředloženosti. Ale kněz nemá mít své ovečky pod kontrolou! Má je milovat a sloužit jim.
Zkusila jsem se nad různými svátky také zamyslet. Mimochodem, víte, že křesťané ukradli termín slavení Vánoc? Původně se přece slavil slunovrat. Ježíšek se pravděpodobně narodil někdy na jaře, ale bylo třeba konkurovat a zamezit pohanským zvykům. Tak Vánoce připadly na termín slunovratu. To byl ale geniální nápad! Ačkoli některé křesťanské církve dodnes Vánoce neslaví (no vážně – nemají stromečky, dárky, jmelí, betlémy ani koledy), je třeba přiznat, že tenhle tah vyšel skvěle. Vánoce slaví i lidé, kteří si křesťané neříkají.
No a Velikonoce? Vždyť v kostelích se o těchto svátcích žehná v rámci bohoslužby svěcenou vodou malovaným vajíčkům, mazancům a piškotovým beránkům. Když to srovnáme s vydlabanými dýněmi, jaký je v tom rozdíl? Jak souvisí vajíčka, kuřátka, zajíčci, pentličky a všechna ta velikonoční veteš s velikonočním příběhem? No jasně, že nijak, a přesto do kostelů pronikla.
Glosa: Jak chodil můj táta?
Nechci nikoho poučovat, ale myslím si, že svátek potřebuje příběh. Ten vánoční se podařilo naroubovat na českou kulturu parádně. Můžeme k němu přiložit srdce. Narození miminka nesezdanému páru v naprosto nuzných podmínkách kdesi na cestách nám dává pocit převahy. Můžeme nějak pomoci. V koledách se zpívá o kožešinkách, plenkách, mléku, vejcích, vánočkách a skopovém, o hudbě k potěšení miminka. My dnes sedíme u televizních adventních koncertů a posíláme drobné na pomoc lidem postiženým nějakou nemocí nebo hroznou životní situací. Těm, kdo jsou na tom zjevně mnohem hůře, než jsme my. Přispíváme na dárky dětem v dětských domovech nebo babičkám v domovech důchodců. Vidíte? Dobrý příběh přiměje lidi, kteří v Boha nejspíš nevěří, ke skutkům lásky, která ovšem křesťanská je.
Velikonoční příběh v našich podmínkách podléhá spíše pohanskému slavení jara a nového života. Svátky svatodušní nebo ty podzimní – svátek zemřelých a všech svatých – se s příběhem, který by je nějak zpřístupnil i lidem nábožensky neorientovaným, ještě vůbec nepotkaly. Je to škoda. Všichni jsme přece součástí velkého příběhu a dost záleží na tom, jestli v něm uvidíme své místo, svou roli, svého nepřítele či svého zachránce. Koneckonců, svíčka v halloweenské dýni původně symbolizovala duše milovaných zemřelých a byla symbolem ochrany právě před satanem.
Nevím, co všechno mají na starosti duchovní správci farností. Možná je toho víc, než si dokážu představit. Řekla bych ale, že vyprávění příběhů, které by pomohly porozumět svátkům a způsobu jejich oslavování, by mezi ty povinnosti faráře patřit mělo. Kdo jiný by na to měl myslet?