Jedna paní si mi stěžovala, že je tak přepracovaná, že už nedokáže ani jen tak být a koukat do zdi, ačkoli po tom z celého srdce touží. Prostě nedokáže v klidu sedět. Potřebuje něco dělat a nezáleží na tom, co. Většinou ta činnost není nijak důležitá, není nutně zapotřebí a vůbec nic by se nestalo, kdyby nikdy nebyla vykonána. Ta nutkavost se čímkoliv zaměstnávat ji začala děsit.
Znám tyto typy úzkosti. Člověk si uvědomí, že je zle, až když je pozdě. Cítí se bezmocný a nedovede nic udělat. Ani vlastně neví, pro co by se měl rozhodnout. Ví jen, že takhle to dál nemůže jít, protože je evidentní, že tato cesta vede k zahynutí. Ke ztrátě radosti ze života, ke ztrátě inspirace pro tvořivost – a to se skoro blíží malé smrti.
Ano, bylo to koncem června a paní byla učitelka. Vybírala si v mém knihkupectví něco ke čtení na prázdniny. Uvědomovala si, že nutně potřebuje vypnout a odpočívat. Ale vůbec jí to nešlo. Tvrdila, že zkouší v klidu sedět a jen koukat do prázdna, ale ono to nejde. Pohlédla na mne utrápeně a ptala se, co má dělat.
Řekla jsem, že nevím. A přidala jsem, že chápu, že je to těžké. Rozvyprávěla se a nešlo to zastavit. Vyprávěla o své profesi, o svých studentech, o svých nadřízených. Podle toho, co povídala, se mi zdálo, že je na profesní křižovatce. Buď se posune vzhůru a bude věci formovat, nebo skončí a půjde dělat něco jiného. Byla plná nadšení i zklamání, potěšení i frustrace zároveň.
Bylo mi jí líto a zároveň jsem ji obdivovala. Tak schopná žena, v níž je tolik moudrosti a tak krásné vášně! Přesto všechno je vyčerpaná, vyhořelá, neschopná čerpat a ani odpočívat. Opravdu jsem nevěděla, co jí říct. Nechala jsem ji tedy mluvit. Někdy si člověk nejlépe poradí sám, jen je potřeba ho nechat, aby si k tomu došel. Prostě klidně zpomalit.
Vzdala jsem se naplánovaného cíle dokončit kontrolu evidence komisních titulů a zaměřila jsem se na tu paní. Všechno, co říkala, bylo zajímavé a dávalo dobrý smysl. Během proudu jejího vyprávění jsme vymyslely způsob spolupráce. Snažila jsem se pozorovat, co říká, jak uvažuje a co jsou její dary a metody. Doufala jsem, že něco uvidím. Toužila jsem jí nějak poradit, ukázat směr cesty, sdílet zkušenost nebo doporučit knihu. Nakonec došlo na knihu i doporučení.
Velmi silně jsem vnímala, že když člověk jede na plný plyn, touží zpomalit a nejde mu to, potřebuje přece jednu samozřejmou věc. Trénovat. První den vydržím sedět bez činnosti pár minut, každý další o trochu déle. Ono to půjde.
