Teorie nerůstu představuje zmenšení a ustálení výroby a spotřeby v západních zemích s cílem snížit environmentální dopady a společenské nerovnosti a zvýšit kvalitu života. Zdůrazňuje, že neusiluje o stagnaci, ale o osvobození od logiky růstu. Představuje vizi společnosti s důrazem na kvalitu, nikoliv kvantitu, a zaměření na aspekty života, které zvyšují spokojenost.
V souvislosti s klimatickou změnou, narůstající celosvětovou nestabilitou vyvolanou válečnými konflikty a nástupem populistických politiků se častěji hovoří také o teorii ekonomického nerůstu. Výzva „investujte do nerůstu“ vyvolala na sociálních sítích řadu sarkastických komentářů. Ve skutečnosti nebyla ničím jiným než originálně pojatým fundraisingem s cílem zajistit prostředky na další aktivity jednoho zapsaného spolku, který se věnuje vícero globálním tématům, mezi nimi klimatu, konfliktům, práci a spotřebě.
Nerůstové hnutí však není reprezentováno jen jedním spolkem, ale spojuje všechny, kteří se obávají o další vývoj planety a jsou znepokojení hlubokými sociálními nerovnostmi a nespravedlnostmi světa. Odpůrci považují tyto teorie za popření celé dosavadní lidské zkušenosti, protože nerůst pro ně znamená čistý úpadek. Lidstvo má zkušenosti s propady a krizemi, ale k přežití potřebuje naději do budoucna. Dosavadní dějiny ukazují, že lidská společnost vždy směřovala k dalšímu rozvoji, vztahovala se k růstu.
V knize Genesis čteme, jak Bůh požehnal lidem a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“Po dlouhá období však tento růst probíhal nesmírně pomalu. Vysoká dětská úmrtnost, morové pandemie, neúrody a války značně brzdily hospodářský rozvoj. Lidem chyběly pokročilejší znalosti a technologie, disponovali omezenými komunikačními prostředky. Až nástup novověku a příchod průmyslové revoluce urychlil hospodářský rozmach. V té době se také poprvé objevily pochybnosti o mezích růstu.
Přichází Thomas Malthus se svým varováním ohledně nedostatečné kapacity zemědělské výroby, a tudíž hrozícího hladomoru vzhledem k, na tehdejší dobu, nebývalému růstu počtu obyvatel. Předpovídaný kolaps ale nenastal, neboť vycházel z dosavadních zkušeností, které důvod k obavám o budoucnost skutečně zavdávaly. Průmyslová revoluce však výrazně zvedla produktivitu práce a zavedla nové postupy při obdělávání půdy, díky čemuž se dařilo vypěstovat dostatek potravin. Maltusova teorie se sice nepotvrdila, ale otázky po mezích růstu tím neskončily.
Vyčerpání zdrojů
Autoři studie Meze růstu, první zprávy tzv. Římského klubu, vydané v roce 1972, analyzovali vývoj světového hospodářství a upozornili na možnost vyčerpání přírodních zdrojů, a to vzhledem k exponenciálnímu růstu spotřeby některých surovin. Ani tento scénář se ale nepotvrdil a v současnosti ani není žádný důvod k obavám, že by se vyčerpaly zásoby ropy. Než však začneme předčasně jásat, můžeme rovnou zatáhnout za brzdu, kterou nám připravila klimatická změna. Pokud skutečně nastane konec spalování ropy, bude toto rozhodnutí vynucené spíše klimatickou změnou než vyčerpáním zásob, podobně jako v případě uhlí.
Nerůstem rozumí hnutí demokratické zmenšení a ustálení výroby a spotřeby v západních zemích s cílem snížit environmentální dopady a společenské nerovnosti a zvýšit kvalitu života. Zdůrazňuje, že neusiluje o stagnaci, ale o osvobození od logiky růstu. Představuje vizi společnosti s důrazem na kvalitu, nikoliv kvantitu, a zaměření na aspekty života, které zvyšují spokojenost, jako jsou mezilidské vztahy, volný čas a zapojení se do péče o okolí. Kritizuje nespravedlivou spotřebu přírodních zdrojů s tím, že tyto zdroje by měly být využity na uspokojení základních potřeb všech, a ne na luxusní nadspotřebu úzké skupiny nejbohatších.
Myšlenky nerůstového hnutí působí zvláště v našem prostoru až příliš socialisticky. Pamětníci mohou připomenout některé proklamace z období komunismu. Jsou ale tyto ideje vázány výhradně na levicový progresivismus? Co třeba tento citát: „Lidská obec se nerozvíjí pouze díky vztahům, založených na právech a povinnostech, ale mnohem víc a na prvním místě díky vztahům, charakterizovaných nezištností, milosrdenstvím a společenstvím.“ Jeho autorem není nikdo jiný než papež Benedikt XVI., a to v encyklice Caritas in veritate (Láska v pravdě). Navazuje a rozvíjí v ní myšlenky sociálního učení církve a připomíná, že už Pavel VI. si přál takový ekonomický rozvoj, který produkuje reálný růst, přináší prospěch všem a je skutečně udržitelný.
Benedikt XVI. kritizuje v encyklice, vydané necelý rok po velké finanční krizi v roce 2008 vyvolané prasknutím nemovitostní bubliny v USA, zisk jako jediný cíl. Hovoří o zhoubných důsledcích špatně zvládnutých spekulativních finančních operacích a jejich dopadech na reálnou ekonomiku. Papež připomíná, že důstojnost lidské osoby a potřeba spravedlnosti vyžadují, aby ekonomická rozhodnutí nevedla k přílišnému, morálně nepřijatelnému zvyšování majetkových rozdílů, ale aby jako priorita byla nadále sledována dostupnost zaměstnání pro všechny. Benedikt XVI. žádá novou a hlubší reflexi o smyslu ekonomiky a jejich cílů, stejně jako revizi současného modelu rozvoje, který vede k deformacím.
Růst bez ohledu na dobro
Ekonomický rozvoj zůstává pozitivním činitelem zbavujícím miliardy lidí bídy. Nelze ho však dosahovat nepatřičnými prostředky bez zřetele ke společnému dobru. K podnikání je nutné přistupovat z hlediska společenské odpovědnosti podniku. Jeho řízení nemůže brát zřetel výhradně na zájmy vlastníků, ale musí vzít v potaz také všechny ostatní subjekty, bez kterých by podnik nemohl realizovat svoje aktivity, a to konkrétně zaměstnance, zákazníky a dodavatele, což doslovně zaznívá v Caritas in veritate. Společenská odpovědnost není tedy vynálezem levicového sociálního inženýrství, ale apeluje na ni konzervativní papež, který klade do centra pozornosti integrální lidský rozvoj, protože církev svým jednáním, hlásáním evangelia, slavením eucharistie a konáním skutků lásky usiluje o takovýto rozvoj člověka jako obrazu Božího.
Kritika ekonomiky neomezeného růstu není spojena pouze s ultralevicovými kruhy. O redefinici růstu hovoří ekonomové i politici na mnoha mezinárodních fórech, stejně jako o potřebě najít vypracování komplexnějších kritérií, než je pouze růst HDP. Už v 90. letech vznikla na půdě OSN iniciativa mezinárodního společenství, která vytvořila Koncept udržitelného chování zdůrazňující sociální hodnoty a odpovědné firemní chování. Kladla si tímto za cíl podpořit občanskou společnost a solidaritu.
V poslední době se výše uvedené úsilí převtělilo do zkratky ESG (z anglických slov Environmental, Social and Governance) a znamená požadavky na respektování ekologických kritérií, sociální odpovědnost a způsob řízení hospodářských rizik. Nelze očekávat neutuchající nadšení z povinného reportování, v pozadí však stojí idea ukázat na zodpovědný a udržitelný přístup k investování a byznysu. Není bez zajímavosti, že také Benedikt XVI. upozorňuje na nutnost transparentního ocenění ekonomických a sociálních nákladů spojených s užíváním společných přírodních zdrojů s tím, že je povinností nést břemeno těchto nákladů těmi, kdo tyto zdroje zneužívají.
Pokud nerůstové hnutí zdůrazňuje, že prioritou je uspokojování potřeb, a nikoliv dosahování zisku, zbystříme pozornost a naježíme se, protože nám až příliš připomíná období budování socialismu. Člověk je tvor soutěživý a potřebuje měřit svoje výkony. Zkušení a odpovědní manažeři však vědí, že maximalizace krátkodobého zisku může firmě způsobit budoucí problémy. O udržitelnosti se proto hovoří podstatně častěji než v minulosti. Studie s názvem Naše společná budoucnost (Zpráva Brundtlandové) vydaná v roce 1987 definuje pojem udržitelného rozvoje jako: „uspokojování potřeb současnosti, aniž by byla ohrožena schopnost budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby.“ Na udržitelnost upozorňuje rovněž Caritas in veritate, když připomíná závažnou povinnost předat zemi novým generacím v takovém stavu, aby ji i ony mohly důstojně obývat a dále o ni pečovat.
Návrhy nerůstového hnutí působí až příliš idealisticky a jejich důsledné uplatnění by znamenalo zásahy do vlastnického práva a nastolení výrazně regulované ekonomiky, což vyvolává už dopředu hlubokou skepsi ohledně efektivnosti takovéhoto systému stejně jako pochyby, jak by mohly nastoleny v rámci demokratické společnosti. Na druhé straně se hospodářský život bez regulací neobejde a představa volného trhu bez omezení je stejnou utopií. Právě selhání regulace a kontroly vedlo k hlubokým hospodářským krizím. Obdobu apelu na diverzitu vlastnictví (státní, soukromé, obecní) s rozšířením komunitního vlastnictví nacházíme i v encyklice, která spatřuje budoucnost ve větším rozšíření podniků sledujících sociálně zaměřené cíle. Tyto podniky sice dosahují zisku, ale považují ho za nástroj k dosažení lidštějších a sociálních cílů.
Nerůstové hnutí se důsledně hlásí k demokratickému uspořádání společnosti a odmítá státní socialismus. Jeho myšlenky jsou jistě inspirativní, ale nejsou jediným možným řešením. Ostatně sám pojem Nerůst je oxymóron. Hnutí totiž neodmítá růst, jen jej redefinuje. A právě u této redefinice můžeme začít seriózní debatu o naší společné budoucnosti.