Liturgické slavení by nemělo být servisem odborníků pro diváky, ale skutečnou oslavou celého Božího lidu. Papež František klade důraz na umění slavit, které nesmí být redukováno jen na dodržování pravidel, stejně jako za něj nelze považovat tvořivost bez řádu. Co činí liturgické slavení vskutku hlubokým, je naše dispozice, to, jak jsme sami připraveni a otevřeni, jak dovedeme naslouchat a prožívat liturgické společenství s ostatními účastníky.
Jedním z probíraných témat dosavadního synodu byly také obtíže spojené se slavením liturgie. Ze synodálních skupinek zaznívalo, že lidé nerozumějí jazyku církve a že je nutné používat současnou řeč. Aktuální jazyk by měl být používán i v liturgii, protože mnohdy ani pravidelní účastníci bohoslužeb nerozumějí liturgickému jazyku, textu modliteb a písní. Též v případě některých obřadů upozorňovali řečníci na vyprázdněnost jejich obsahu. Účastníci projevovali přání hlouběji porozumět liturgii a toužili prohloubit své liturgické vzdělávání. Někteří též připomínali, jak významnou roli při jejich formaci sehrála zkušenost s prožíváním liturgie v dobách komunismu, kdy se scházeli mimo oficiální prostory a kdy si intenzívněji uvědomovali opravdovost okamžiku.
Liturgické slavení by nemělo být servisem odborníků pro diváky, aktivitou vyhrazenou knězi, ale skutečnou oslavou celého Božího lidu. Ozývaly se proto hlasy požadující větší spoluúčast laiků při tvorbě liturgie i přípravě kázání, aby se slavení stalo hlubším, pravdivějším a autentičtějším. Kritizována byla rovněž praxe, kdy věřící přijdou na mši a ihned po jejím skončení odcházejí. Liturgie se pak redukuje jen na holou pasivní účast a nelze hovořit o společném podílu na ní. Účastníci mše svaté se dostávají do role pasivních příjemců, a vytrácí se tak prvky společenství lidu.
Na tuto reflexi pak navazovala otázka, zda je mše svatá jedinou formou prožívání liturgického společenství a zda je vhodnou formou, jak oslovit hledající a vůbec všechny ty, kteří dnes již nepovažují za důležitou pravidelnou účast na obřadech. Jak otevřít prostor pro příchozí a jakou formu liturgie zvolit, aby jí rozuměli i ti, kteří přicházejí nahodile a tážou se po smyslu obřadů. Je to právě hudba a slovo, které mohou sehrát významnou roli, pokud dokážeme volit takové texty, jež v sobě zahrnují vnitřní hloubku a inspiraci pro duchovní život.
Umění slavit
Toto základní schéma, které se vykrystalizovalo již v prvních fázích synodálního procesu a bylo sdíleno napříč kontinenty, se prolíná i všemi navazujícími synodálními dokumenty. Vyplývá z nich zamyšlení nad slavením eucharistické bohoslužby (mše svaté), schopností věřících porozumět hloubce celého obsahu a také nad možnými změnami. Ohledně slavení mše platí pevná pravidla, takzvané rubriky. Výjimky z nich jsou možné, nikoliv však podle volného uvážení.
Právě existence rubrik se stává pro jedny zbytečně svazujícím omezením, pro druhé nezměnitelnou jistotou. V apoštolském listu Desiderio desideravi o liturgické formaci Božího lidu píše papež František o potřebě dodržovat každou rubriku. Je však nutné vnímat kontext celého listu. Hlavní důraz totiž papež klade na umění slavit (ars celebrandi), které naopak nesmí být redukováno na dodržování rubrik, stejně jako za něj nelze považovat tvořivost bez pravidel.
Liturgické slavení je založeno na úzkém spojení mezi formou a obsahem, na naplnění všech aspektů a gest. I z toho důvodu lze slavit mši i pod širým nebem zcela v souladu s aktuálně platnými liturgickými předpisy. Má sice status mimořádného způsobu slavení, ale nejedná se o žádnou rebelii. „My konáme, a tím se to místo posvětí,“ vysvětluje Radek Tichý, odborník na liturgiku a nyní též rektor pražského semináře, pro Katolický týdeník. Jednotlivá místa se stávají posvátnými, protože se tam shromažďuje Boží lid a slaví se tam Kristova oběť. Právě takové vykročení mimo prostor kostela může pomoci k intenzívnějšímu prožití slavení eucharistie, a to i při vědomí, že teď jsme získali mimořádnou příležitost konat jinak, než jsme běžně zvyklí, a můžeme zakoušet Boha novým způsobem.
Povolení k zavedené praxi
Synodální dokumenty vybízejí ke slavení mší s upřímným smyslem pro bratrství a také k hlubší reflexi a ke zpřístupnění liturgického jazyka věřícím s tím, že by liturgie měla více vycházet z rozmanitosti kultur. Nikoliv tedy pouze hlídat, zda se všechno koná podle rubrik, ale promýšlet, co by bylo možné uchopit srozumitelněji pro současnost. Jako příklad z poměrně nedávné minulosti může sloužit přijímání na ruku. Na začátku devadesátých let k nám začali přijíždět cizinci z oblastí, kde to již bylo oficiálně povoleno. Podle slov Kristových slov: „Vezměte a jezte,“ chtěli tuto možnost využívat i místní věřící. Někteří kněží jim vycházeli vstříc, oficiální svolení ale bylo vydáno až následně, když už tato praxe na vícero bohoslužebných místech bez problémů existovala. Obdobně se teď můžeme setkat s tím, že si věřící sami namočí podanou hostii do kalicha s Krví Páně, což také neodpovídá rubrikám. Co jsem ale měla možnost poznat, o žádné neúctě to nesvědčí, spíš naopak – věřící mohou zakusit, jak být aktivní součástí liturgie.
Ze synodálních setkání také zazněly hlasy o přehodnocení liturgie příliš soustředěné na celebranta, o potřebě aktivní účasti laiků až po přístup žen k duchovní službě. Třeba z Etiopie: „Snažme se, aby liturgické slavení bylo živější a aby se na něm podílelo celé společenství věřících: kněží, laici, mládež i děti, kteří ve zdravém rozlišování čtou znamení doby.“ Podobně věřící z maronitské církve (jedna z východních katolických církví) viděli hlavní nedostatky současné praxe v liturgickém protagonismu kněze a riziku pasivity širšího liturgického společenství, v kázání příliš vzdáleném kráse víry a konkrétnosti života a rovněž v oddělení liturgického života shromáždění od rodinné sítě společenství. A téměř jednomyslně uvádí jako problém kvalitu homilií.
Mše versus bohoslužba
Jak vyplývá z nedávno probíhajících polemik, mnozí nerozlišují mezi mší svatou a bohoslužbou. Lidé tzv. nekosteloví obvykle ve zkratce říkají mše všemu možnému. V diskusích často používají jako příklady neformální bohoslužby různé typy duchovních programů, např. Nekostel a další, které žádným omezením nepodléhají. I z těchto důvodů zaznívala také připomínka, že mše svatá není jediným ani nejvhodnějším nástrojem evangelizace.
Namísto polemik, jak přesně slavit či neslavit, zda byl porušen nějaký předpis, a proč nemůže být mše v hospodě, když je tam větší teplo a lidi tam raději přijdou, bychom na prvním místě měli přemýšlet, koho jsme ke slavení pozvali a jakému jazyku bude nejlépe rozumět. Z jisté setrvačnosti jsme někdy přesvědčeni, že mše svatá musí být na prvním místě. Ano, ale pro koho? Není v tom jen obousměrný klerikalismus, kdy kněz myslí především na svoji nezastupitelnou roli a věřící zase mají v hlavě, že s knězem je to víc než s laikem?
Bohoslužba slova nebo další alternativní formy liturgické modlitby umožňují větší kreativitu a také větší zapojení laiků. Benedikt Mohelník, dominikán a teolog, popisuje pro portál Christnet svůj duchovní zážitek ze slavení bohoslužby slova na předměstí Vídně, kterou vedla žena. On, i když je knězem, nepovažoval za vhodné, a to zdaleka jen z jazykových důvodů, aby se jako předsedající vnucoval místní komunitě věřících. Svoji zkušenost hodnotí následovně: „Zda odejdu obohacen o novou zkušenost, anebo zklamán domnělou nepatřičností, duchovně povzbuzen a nasycen, anebo se mě nic nedotkne, záleželo jen a jen na mé otevřenosti přijímat.“
Co činí liturgické slavení vskutku hlubokým, je naše dispozice, to, jak jsme sami připraveni a otevřeni, jak dovedeme naslouchat a prožívat liturgické společenství s ostatními účastníky. Papež František nás v listu Desiderio desideravi vybízí: „Zanechme polemik a naslouchejme společně tomu, co Duch říká církvi, chraňme společenství, žasněme i nadále nad krásou liturgie. Dostali jsme darem velikonočního Beránka, nechme se obejmout Pánovou touhou jíst s námi.“
“Díky Pane, a prosím požehnej všechny tyto snahy otevřít církev co nejvíce všem”.