Pracuju v knihkupectví a hodně čtu. Někdy jsou příběhy ukryté v knihách dobrým únikem před realitou současného světa. Ráda a často unikám. Když je na mě příběh moc napínavý nebo bolestivý, mohu svazek zaklapnout a pokračovat, až se na to budu cítit. To ve skutečném světě není možné. Většinou se nepříjemné realitě nedá utéci, musíme jí čelit.
Číst noviny je něco mezi tím. Mohu sice složit listy nebo opustit web, ale noviny se píšou jinak než knihy. Události, které zachycují, jsou součástí reality našeho světa. Můžeme o nich sice přestat číst, ale přesto se kolem nás nepřestanou dít, nezastavíme je a my o nich jen ztratíme přehled.
Současná politická situace mne docela zneklidňuje. Skoro se mi zdá, že nikomu nejde o blaho celku, ale že každý usiluje pouze o vlastní vítězství. Lež a pravda stojí vedle sebe jako sobě rovné, nikoho to už snad ani nepohoršuje. Držet se pravidel? A proč? Spolupracovat? Nikdy! Je mi to líto. V tomto rozpoložení jsem otevřela knihu, v níž hovoří Erik Tabery s bývalou slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou. Očekávala jsem trochu zákulisí slovenské i evropské politiky. Předpokládala jsem, že si přečtu něco o nesnadném výkonu prezidentské funkce v ultra obtížném období, které zahrnovalo pandemii i válku, energetickou krizi a nekončící vnitropolitické turbulence. Možná jsem si myslela, že najdu i pár klípků o jiných politicích či političkách. Říkala jsem si, že to když tak nemusím přečíst celé. Ovšem od prvních stránek to bylo úplně jiné čtení.
Názory, postoje a způsob, jakým formulovala své myšlenky paní Čaputová, pro mne byly nádherným povzbuzením. Ještě mezi námi existují politici, kteří jsou šlechetní, laskaví a lidští. Jasně, že existují! Samozřejmě, že tu není jen bývalá slovenská prezidentka, která by byla hodna uznání a úcty. Jistě jsou i další a možná jich ani není málo, jen já o nich nevím. Dokonce ani o paní Čaputové bych spoustu věcí nevěděla, protože je nemedializovala. Netušila jsem, že pár dní po svém zvolení za hlavu státu se dozvěděla o těžké nemoci své dcery a musela čelit životnímu rozhodnutí. Neměla jsem ani zdání, že prezidentka osobně navštěvovala oběti tragédií, ať už ty zraněné v nemocnicích, nebo jejich rodiny, a přinášela jim útěchu. Nečekala bych, že se bude navážet do svých politických oponentů, kteří ji opravdu nešetřili, ale ona zachovala ve všech svých vyjádřeních o protivnících úctu i respekt. Když jsem knihu dočetla, bylo mi moc hezky na duši. Skoro se mi chtělo zvolat: „Tak ono to existuje! Dobro ještě žije. Dokonce i v politice.“
Jsem nesmírně vděčná panu Taberymu, že tuto knihu rozhovorů inicioval, uskutečnil a vydal. Neuvědomovala jsem si, jak naléhavě potřebuju, jak pravděpodobně my všichni potřebujeme slyšet a číst o pozitivních příkladech kolem nás. Opravdu mi nedocházelo, že jsem neklidná a znejistělá z politické komunikace, kterou v běžném provozu zachytím na sociálních sítích, v rozhlasovém zpravodajství nebo v novinách. Žádný pokoj, málo naděje a značný nedostatek porozumění a lidskosti. Některé knihy obnovují důvěru v existenci obecného dobra.
Četla jsem knihu Opuštěná společnost od Erika Taberyho a opravdu stojí zato si ji přečíst. Vhled do dění, příčiny, následky, souvislosti, profesionální etika. A napsal další. Díky.