Poslední červnový víkend se stal pro Českou republiku výzvou v mnoha směrech. Bylo teplo jako za trest. A možná, že to trest byl, a to přímo trest Boží! Varování, zvednutý ukazováček. Zatím jen ukazováček.
Měla jsem štěstí, že jsem ten horký víkend mohla strávit u Berounky, v kraji trilobitů. Kdysi tady všude kolem bylo moře. Možná škoda, že tu už není, říkala jsem si. Ačkoliv, mohlo by být. A podle rychlosti, s jakou se dnes dějí změny, bychom třeba nemuseli čekat ani tak dlouho. Zatím mi ovšem nezbývalo nic jiného než se ukrývat ve stínu stromů, posouvat deku podle toho, jak se po nebi stěhovala ta žhavá koule a vyhledávat stinná místa i v řece, která měla skoro třicet stupňů.
Na dece jsem sama se sebou hrála kuličkovou hru Soliter. Pohádala jsem se totiž s manželem ohledně nutnosti koupit klimatizaci. Vzhledem k tomu, že můj nadmíru zaměstnaný muž tráví celé dny v klasicistní budově, ve které se topí ještě začátkem června nebo v klimatizované kanceláři, necítil tudíž potřebu řešit rozpálený pražský byt (ve kterém se občas zdržuje) tak naléhavě.
Po dvou dnech dohadování mi manžel vítězoslavně oznámil, že na území České republiky klimatizace došly. Alespoň tedy do úterý. A tak jsem začala přemýšlet, co všechno budu a radši nebudu dělat, až se vrátíme do Prahy, abychom se synem v bytě přežili.
Když pominu rady typu nevětrat, dát si nohy do kýblu s chladnou vodou, vypít alespoň tři litry vody denně, vyvstala mi z toho jedna podstatná věc. Nejen že je potřeba se nějakým způsobem zchladit, nutné je také prostor zbytečně neoteplovat. A protože jsme založení dosti praktického, přišla jsem na podobnou věc vlastně už dávno.
Tak např. sádlo škvařím zásadně v zimě, v létě nezavařuji, a tak dále. Zatímco v jiných domácnostech jede trouba naplno, protože pořadů o pečení nebo zavařování bylo natočeno skoro stejně, jako těch o Hitlerovi, já se v tomto trendu vymykám úsporností. Někdo by mohl namítnout, že jsem jen líná ekofeministka, co odmítá mít v neděli napečeno a „okecává“ to ekologií, ale pravda je trochu jinde.
Když jsem tak na dece ve stínu v těch 38 stupních Celsia uvažovala, co energeticky nenáročného (bráno ze všech stran) budeme doma jíst, vykoukl na mě článek o italské studené kuchyni. Saláty, polévky, všechno studené, nízkokalorické. Člověk ušetří energii na vaření, neprodukuje teplo a nedodává do sebe zbytečně moc energie v kilojoulech.
Vtom mě napadlo, že tahle vlna veder je možná výzva ke změně. V zemi, kde podle dat Českého statistického úřadu trpí 64% dospělých nadváhou, a ani nechci psát kolik procent morbidní obezitou, by to nejspíš chtělo nějakou změnu. Kolikrát už jste od někoho slyšeli větu, cituji: „V tomhle hicu se nedá ani jíst.“?
Hlavně zachovat chladnou hlavu. Však ono všechno zlé je k něčemu dobré. Každá krize společnost většinou v něčem posílí. Třeba se teď bude věnovat více pozornosti a prostředků klima (tizaci).
