Média pracují s emocemi, to je známá věc. Je obecnou zkušeností, že mají schopnost vytvářet silný vztah mezi publikem a mediální osobností, pocit, že se přece dobře známe, že jsme vlastně přátelé. Jde ale o iluzi, je to jen pocit, nic víc.
Skončila letošní série StarDance, …když hvězdy tančí. Profesionálně zpracovaná show, bylo na co se dívat. Ano, objevily se i nedostatky, na některých webových stránkách bohatě okomentované, pokládám je ale za marginálie. Z hlediska profesionální mediální práce šlo o úspěch, sledovanost pořadu byla, myslím, velmi dobrá. Jistě, jde o pořad licencovaný, koncept, který tu nepochybně představuje základ úspěchu, vznikl v Británii, domácí podíl na české verzi ale rozhodně není zanedbatelný. Za mne – dobrá práce.
Zaujal mne nejen samotný pořad, ale i diskuse, která se rozvinula na jeho stránkách na různých serverech. Internetové debaty mají svá specifika, člověk je nesmí brát příliš vážně, mnohdy jde jen o emoční žumpy zakomplexovaných pisálků, zdaleka ne ale vždycky! Nad některými příspěvky se vyplatí trochu zapřemýšlet.
Mezi diskusními příspěvky na stránkách StarDance mne zaujal například tento: „Soutěžní pořad StarDance jsem vždy zbožňoval a pravidelně jsem se na něj díval. Se sledováním jsem začal i letos a vydržel jsem to až do semifinále. Finálový večer si však nechám ujít. Už mi došla trpělivost… O vyřazení jednotlivých soutěžících totiž prakticky rozhodují diváci hlasováním přes své mobilní telefony tím, že posílají hlas svému oblíbenci. A jak se ukázalo, je jim úplně jedno, zda ten člověk dobře tancuje či nikoli. Rozhodují pouze sympatie… Diváci nehlasují racionálně a já už ani finále vidět nechci.“
Ano, diváci nehlasují racionálně, na tom je postavený celý koncept této show. Kdyby hlasovali věcně, kdyby hodnotili správnost tanečního provedení, představovali by druhou porotu, a to by bylo nadbytečné. Iracionalita diváckého hlasování vytváří ono potřebné napětí, obtížnou předvídatelnost výsledku, přidává pořadu na žádoucí dramatičnosti.
Když se ale člověk nad tímto, ale i nad dalšími podobnými diskusními příspěvky zamyslí, vynoří se odkudsi otázka: Opravdu jde o racionalitu? Může být sledovanost pořadu daná správností či přiměřeností diváckého hlasování? A je nelogičnost volby skutečným důvodem ztráty zájmu o celý pořad? Nemyslím. Zdá se mi, že ve hře tu je cosi jiného.
Citovaný příspěvek se objevil po vyřazení Ivy Kubelkové. Řekl bych, že byl přímou reakcí na tuto skutečnost. Pomíjím otazníky nad procesem volby, ať už byla či nebyla ve hře technická chyba, zaujala mne zřetelná vazba autora příspěvku na tuto soutěžící. A abych nevyvolal nepřiměřený dojem, obdobné vazby jsem nacházel u celé řady dalších přispěvatelů. Diváci nacházeli mezi soutěžícími své oblíbence, kterým fandili a ke kterým si vytvořili zřetelný emoční vztah.
Média pracují s emocemi, to je známá věc. Je obecnou zkušeností, že mají schopnost vytvářet silný vztah mezi publikem a mediální osobností, pocit, že se přece dobře známe, že jsme vlastně přátelé. Jde ale o iluzi, je to jen pocit, nic víc.
Biblický text nic jako mediální osobnosti v současném slova smyslu nezná. Objevuje se v něm ale jedno slovo, které mi při čtení diskusí nad průběhem soutěže StarDance přišlo na mysl: Bližní. I v originálním jazyce Nového zákona to slovo souvisí s blízkostí, jde o blízkého člověka, je jím (doslova vyjádřeno) „ten blízký“.
Mediální osobnosti nám jsou vlastně daleko. Známe jen útržky jejich existence, často všelijak přibarvené. Zbytek obrazu nám doplní naše vlastní představy a tužby. Takové postavy je pak snadné milovat, nic nám na nich většinou nepřekáží. Mít rád toho, který je mi blízko, je obtížnější, u toho nejde milovat jen jeho příjemné stránky a všechny ostatní si domalovat na růžovo. Přece to ale stojí za vynaloženou námahu. Takový vztah je třeba si vybojovat, sám v sobě vybojovat, a pak ho držet. Kde to dokážeme, vztah jednou podrží nás.
Za Rádio 7: Petr Raus