Starý zákon obsahuje i prastarý příběh muže jménem Jób. Byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. V kratičké době přišel o svoje nemalé bohatství, o svých deset dětí, opustilo ho zdraví. O všem tom zlém, co ho potkalo, se doslechli jeho tři přátelé. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho.
Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná. Tak je to psáno v závěru druhé kapitoly této biblické knihy.
Zaujalo mě, že přišli, sedli si a mlčeli. Po týdnu pak mluvit začali, a i když říkali věci, které by pravděpodobně říkala i většina dnešních křesťanů, kteří berou svou víru vážně, z biblického textu je evidentní, že jejich komentáře ani jejich rady nebyly dobré. Nebyli moudří a nepochopili Boží jednání. Jakkoli ale byli ti tři nerozumní, prokázali se jako dobří přátelé.
Kdyby to byli jen kamarádi, asi by mluvili hned od chvíle příchodu. Snažili by se poradit, pomoci. Přátelé ale mlčeli. Myslím, že právě tady potkáváme zásadní rozdíl mezi přítelem a kamarádem. S kamarádem se potkáváme, abychom spolu mluvili. Když se potkám s přítelem, bývají slova nadbytečná. Ne, že bychom spolu nemluvili, pokud je co konkrétního probírat, vyřešíme to. Většinou to ale nebývá nutné, rozumíme si i beze slov.
Mlčet je umění. Ne vždycky je totiž na místě. Potřebujeme se učit, k čemu je kdy vhodný čas. Přesně to měl na mysli biblický Kazatel, když říkal, že všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je zlé mlčet v čase mluvení a mluvit, když přijde čas ztichnout.
Potřebujeme to rozlišovat, neboť mnoho konfliktů, neporozumění a zklamání pramení právě z neschopnosti rozpoznat příhodnost času. Míváme pocit, že ten, kdo o nás stojí, kdo s námi má dobrý vztah, bude mluvit kdykoli a často, možná neustále.
Mluvit a formulovat po mně vždycky chtěl nejvíc můj zaměstnavatel. Když jsem odpoledne odcházel z práce, těšil jsem se, že teď už po mně nikdo žádnou formulaci chtít nebude. Nechtěl bych redukovat svůj vztah k nejbližším lidem na úroveň zaměstnanec-zaměstnavatel a i takový vztah naplnit mluvením. S lidmi blízkými rád mlčím.
Mluvit v čase, který není k mluvení určen, bývá na obtíž. V biblické knize přísloví dokonce najdeme upozornění, že kdo za časného jitra příliš hlasitě dobrořečí svému bližnímu, tomu se to bude počítat za zlořečení. Nebo taky: „Kdo je bez rozumu, pohrdá svým druhem, kdežto muž rozumný mlčí.“ Nakonec i sám Ježíš upozorňoval, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.
Někdy ale nastane čas mluvit. Pak je třeba mlčení přerušit. Stejně tak je ale třeba vážit, co vyslovíme. Apoštol radí: „Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“
