Po nárazu ruského dronu do obytné budovy v Rumunsku se téma Ukrajiny a bezpečnosti v Evropě znovu dostalo na náš stůl. Jedni hovořili o další eskalaci, druzí situaci zlehčovali a zbytku se nechtělo číst víc jak titulek. Skutečným vítězem celé události se paradoxně ve všech případech stala ruská hybridní válka.
Byla noc ze čtvrtka na pátek, když se rumunským městem Galati, které má populaci srovnatelnou s Plzní, rozlehla hlasitá rána. Ta byla tak silná, že stovky lidí se hned uchýlily ke svým oknům a sledovaly, co se stalo. Z města stoupal kouř a záblesky plamenů osvítily celou ulici. O chvíli později už záchranáři vynášeli z hořícího bytového domu zraněného 14letého chlapce a jeho maminku. Právě oni nejvíce pocítili, jaká je skutečná podoba Ruské federace 21. století. Jejich byt byl zasažen bojovým ruským dronem.
Jako tradičně zaplavily zprávy o ruském útoku všechna evropská média. Událost vypadala velmi výjimečně, a zatímco tak rumunské orgány odklízely trosky, politici se už předháněli v odsuzujících vyjádřeních. Jakoby všichni zapomněli, že drony padají v evropských státech pravidelně. Jediný rozdíl mezi desítkami stejných incidentů a tímhle spočíval v tom, že dron poprvé někoho zranil.
Mně osobně připadaly z bezpečnostního hlediska horší například ruské a čínské sabotáže podmořských kabelů, žhářské útoky na obchodní domy nebo muniční sklady, popřípadě nerušené pozorování desítek dronů nad evropskými vojenskými základnami. Jestli se dnes zeptáte někoho, co se stalo minulý rok 10. září v Polsku, jsem přesvědčen, že většina lidí si nevzpomene. Ruské provokace totiž už dosáhly svého cíle.
Stali jsme se apatičtí vůči faktu, že v Evropě narušují ruské stíhačky a drony vzdušné prostory ostatních suverénních států. Finální zkouškou naší připravenosti, kdy právě 10. září přes 20 ruských dronů cíleně vlétlo do Polska, jsme jako občanská společnost nezvládli. Nezvedla se totiž žádná vlna odporu nebo emocí. Kdyby se podobný útok opakoval dnes, troufnu si říci, že by už ani neměl takový mediální výtlak.
Výsledky jako z příručky
Základním cílem ruské hybridní války, fenoménu, který většina Evropanů stejně ani nechápe, je z psychologického hlediska postupné otupění naší vnímavosti. Posunutí pomyslných červených linií až do bodu, kdy bude společnost de facto rezignovaná na život-ohrožující rizika.
Jen se sami zamyslete – kolikrát jste v sobě za poslední měsíce pocítili stejné emoce solidarity, nejistoty a strachu během čtení zpráv z Ukrajiny, jako na začátku ruské války? Vzpomněli jste si na bránící se Ukrajinu alespoň jednou od roku 2016 do 2022? Dokáže si vzpomenout na jeden konkrétní příklad ruského útoku proti Ukrajině za poslední 2 roky, během kterého bylo zavražděno více jak 20 civilistů? Předpokládám že ne. A to se jich odehraje každý měsíc několik.
Dokud se Evropa, jakožto nejsilnější kontinent na planetě, nepostaví rozhodně za svoji bezpečnost, budeme vždy jen ustupovat a hledat další a další důvody pro ospravedlnění ruských provokací. Je jedno, zda ruské drony byly odkloněny ukrajinskou protivzdušnou obranou a nebo zda ruští piloti stíhaček udělali navigační chybu. Princip je stejný. Nestačí se jen schovávat za slova obdivu k ukrajinské odvaze, ale je potřeba odvahu projevit i u nás samotných. Jak mají bojovat obránci na frontě, když jim hoří týl?
Autor: Šimon Ságner
Foto: Mil.ru, CC BY 4.0, Wikimedia Commons
