Postupné zapalování svíček na menoře každého večera nám říká, že i kdyby byla temnota na počátku sebevětší, nakonec ustoupí a zaplní ji světlo. V temných dobách, jako je ta dnešní, kdy svět čím dál víc připomíná polovinu třicátých let dvacátého století, je takové světlo nadějí, která nám, vlastně spolu s celým chanukovým příběhem, dává znát, že to nakonec všechno dobře dopadne. Když ze sebe vydáme svoje maximum. A že to má cenu.
Jak je zvykem, osmý den Chanuky jsme měli doma velkou oslavu, na niž jsme pozvali kamarády. Přišla také kamarádka mojí ženy, kterou všechno hrozně moc zajímalo, ale protože je z českého ateistického prostředí, napadla ji dobrá otázka – a jak vlastně vypadají židovské Vánoce? Na tu se dá odpovědět dvěma způsob: buď ji rovnou odmítnout, protože v judaismu žádné Vánoce přeci nemáme, nebo se pustit do složitého rozboru, jaké to je s Vánoci koexistovat – tím spíš, když jako smíšená rodina je doma slavíme úplně stejně jako Chanuku. Co pro nás tak znamená jedno i druhé?
Oba svátky totiž mají dvě roviny – náboženskou a světskou. Z náboženského hlediska je pro mě Chanuka důležitá hned v několika aspektech. Zaprvé pro to, jakou událost připomíná; povstání Makabejských a krvavou občanskou válku o židovskou víru, tradici a svébytnost proti snaze o úplnou helenizaci Židů. Jak říká jeden hezký židovský vtip, spousta židovských svátků se dá shrnout do věty „pokusili se nás zabít, nepodařilo se jim to, pojďme se najíst!“
Tohle memento „pokusili se nás zabít“ se skutečně opakuje v mnoha iteracích. Nedávno se mě jeden kamarád ptal, jaký je vlastně smysl držet kašrut, když původní pravidla dávala smysl na Blízkém východě bez existenci ledničky a moderních sanitárních standardů, zatímco dnes už je možné bezpečně jíst jakékoliv jídlo. Pominu-li micvot a fakt, že to dělám kvůli své víře, jeden „praktický“ smysl jíst košer tam pořád přeci jen je, a to ne malý. Jak známo, židovství není jen náboženství, ale i etnicita, a dodržování kašrutu je pro mě, kromě jiného, vlastně vyjádřením téhož „pokusili se nás zabít, ale nepodařilo se jim to“. Je to každodenní připomínka, že navzdory všem těm hrůzám tu pořád ještě jsme a dodržujeme pravidla, kvůli nimž stálo Makabejským za to jít proti velké přesile do války – a vyhrát.
Během Chanuky si zároveň připomínáme chanukový zázrak; po vítězné válce byla většina oleje do menory v jeruzalémském chrámu znesvěcena, a když už se podařilo vyhrát válku za zachování vlastní identity, slušelo se jako Židé žít. Vysvětlení, proč byl potřeba zázrak, díky němuž olej, který by vydržel jen jeden den, vydržel celých osm, je v rabínské tradici několik, ale nejpravděpodobněji se jeví dva. Podle jednoho bylo osm dní potřeba na produkci nového oleje, který by už bylo možné použít, a podle druhého bylo osm dní potřeba proto, že toho roku nebylo kvůli válce možné slavit Sukot, svátek, který trval osm dní, a měl se tak slavit dodatečně.
Porážka temnoty
Ať bylo vysvětlení jakékoliv, Hospodinova role v tom celém nebyla v tom, že by pomohl Makabejským vyhrát válku, ale v tom, že pomohl po hotovém vítězství udělat věci správně; věci, které nebyly jen pověstnou třešničkou na dortu, ale vlastně smyslem celé války, díky jejímuž výsledku tady dnes židovský život máme. Chanuka tak je pro mě připomenutím hned dvou aspektů tohoto: že světské má vybojovat svět a Hospodin se o své postará, nebudeme-li toho schopni my, a že aby všechno dobře dopadlo, musíme se snažit zejména my, lidé. A když se postaráme, právě s Hospodinovou pomocí to nakonec bude kompletní všechno.
Další rovinu, kterou pro mě Chanuka má, je rovina symbolická: postupné zapalování svíček každého večera nám říká, že i kdyby byla temnota na počátku sebevětší, nakonec ustoupí a zaplní ji světlo. V temných dobách, jako je ta dnešní, kdy svět čím dál víc připomíná polovinu třicátých let dvacátého století, je takové světlo nadějí, která nám, vlastně spolu s celým chanukovým příběhem, dává znát, že to nakonec všechno dobře dopadne. Když ze sebe vydáme svoje maximum. A že to má cenu.
Doma slavíme Chanuku vesměs „sekulárně“ – hrajeme s dětmi dreidel, vyprávíme si o tom, proč Chanuku máme a co to znamená, zapalujeme každý den svíčky na chanukíji a jíme koblihy a bramboráky.
Mám-li se vrátit ke kamarádčině otázce z úvodu dnešního článku – a jaké jsou vlastně židovské Vánoce – vzhledem k tomu, že jsme smíšená rodina, je to otázka naprosto relevantní.
Třetí přikázání, které nám říká, že nemáme zneužívat Hospodinova jména, čtu mimo jiné tak, že bychom neměli mluvit do větru obecně a neměli bychom dělat věci bez hlubšího smyslu. Když už usedáme ke štědrovečerní večeři, máme vánoční stromeček a dáváme dárky, jaký to vlastně má smysl? Proč to dělám? Jak se to dohromady dává s křesťanskou tradicí mojí ženy, přestože sám křesťanem nejsem a Ježíš je pro mě člověk, židovský rabín?
Narozeninová oslava rabiho
Vánoce chápu jako oslavu jeho narozenin; s trochou vtipu bych řekl, že jsou to narozeniny nejslavnějšího Žida na světě, nicméně jakkoliv nesouhlasím s významnou částí jeho učení (což mimochodem není nic neobvyklého, nesouhlasit s konkrétním rabínem), v mnohém mi přijde zajímavé a rozhodně pro svět inspirativní.
Pořád někde čtu o „vyvoleném národě“ v nějakých nehezkých, často ironických kontextech. Jenže co to znamená doopravdy? Židé jsou vyvolení k povinnosti, k zodpovědnosti za svět, za jeho zlepšování. Pokud budou podle svých dovedností pomáhat ke zlepšení ostatní, bude to skvělé, ale jako Židé musíme, je to naše povinnost. Sedm noachických přikázání dává jiným národům určité minimum, podle něhož, budou-li žít, je čeká úplně stejný Svět, který přijde (ha-Olam ha-ba), protože budou Spravedlivými mezi národy. A to, co rabi Jošua udělal, nakolik nemusím s jeho učením úplně souhlasit, znamenalo rozšíření těchto sedmi přikázání obrovskému množství lidí na světě, kteří tak, spolu s námi, podle svého, na zlepšování světa pracují a mohou se tak stát Spravedlivými mezi národy. A to už důvod k oslavě je, není-liž pravda?
Vánoce slavíme tak, že máme polskou štědrovečerní večeři, jen místo kapra míváme lososa, protože nám i dětem víc chutná. Pouštíme si u toho koledy, moje žena je s dětmi zpívá, rozdáváme dárky. Ostatně na Štědrý večer býváme dost často v Polsku, takže máme Vánoce velmi autenticky křesťanské s tím, že já si z nich vezmu tu „civilní, sekulární“ část – a tu mám hodně rád.
Ono se dá s dobrou vůlí skloubit leccos, a to dokonce i tehdy, když chcete být věrni své vlastní víře. Ostatně – nemusíme být všichni stejní, a nakonec jsme všichni lidé.
Veselé Vánoce všem, kteří Vánoce slaví!
Chanuka je židovský svátek, který slavili Izraelité a byl od Boha.
Vánoce původně pohanský svátek, který na křesťanství předělala církev. Tedy nebyl od Boha.
Začni dělat raději něco opravdu užitečného (a živit se tím poctivě).