Těžce jsem si povzdechla a odeslala objednávku. Krásným novým knihám se mi těžko odolává. Ráda je vybírám a objednávám. Myslím, že mým nejhlavnějším kritériem při výběru nových knih je skutečnost, že bych si je sama ráda přečetla. Těším se pak na každý nový balík, jako by to byl dárek pro mne osobně. Jenže není. Musím je zaplatit a pak prodat.
Zrovna podzim je v knihkupectví poměrně napínavé období. Lidi ještě pořád moc nenakupují, ale já už musím dělat zásoby, abych měla co nabídnout, až přijde čas. Mé příjmy a výdaje se dostávají do disproporce. Trochu mě bolí břicho strachem, abych to zvládla. Co když se ty knihy, které se zdají tak krásné a báječné mně, mým zákazníkům líbit nebudou? Co budu dělat, když je neprodám? Jak zaplatím všechny ty otravné položky, co každoměsíčně otevírají své nenasytné chřtány? Neměla bych si na stará kolena najít nějaké klidnější zaměstnání? V nějaké tiché kanceláři, bez osobní zodpovědnosti, jen jako kolečko ve stroji…
Cinkl zvonek nade dveřmi a do mého knihkupectví vstoupila žena. Dobře oblečená, středního věku, s autoritativním držením těla, bez úsměvu. Ptala se na nějakou knihu z výlohy a když jsem jí ji podala, posadila se a zabrala se do listování. V takových chvílích vždycky raději mlčím. Nejlepší je, když se zákazník rozhodne sám. Pokud projeví pochybnosti, ráda si povídám. Byla jsem docela zvědavá, jestli zrovna tato žena bude jevit pochybnosti. Nevypadala na to, že by si hodlala připustit nějakou nejistotu. Mýlila jsem se. Na něco se optala, já jsem odpověděla – a ani nevím jak, povídaly jsme si, jako bychom se už znaly.
Když mi popsala svou životní situaci, nabídla jsem jí ještě další knihy. Rozhodovat se těsně po padesátce, zda naprosto změnit svou profesní dráhu, z určitého vrcholu kariéry sestoupit znovu na start, to není snadné. Vyprávěla mi, jak se cítí ve svém zaměstnání státní úřednice nespokojená. Co na tom, že má dobrý plat, krásnou kancelář, ochotnou sekretářku a služební vůz? Strašně ji to tam nebaví. Její duše tam hyne. Měla by ještě začít znovu? Mohla by ještě začít znovu?
Když mluvila o nabídce nové práce, která se k ní náhodou dostala, úplně se rozzářila. Její tvář se projasnila, celá se narovnala a ožila. Dávalo jí to smysl. Viděla v té nové práci hluboký význam, i když samozřejmě neposkytovala nic z materiálních výhod dosavadního místa. Její oči jako dvě hvězdy hleděly na mne, aby z mého výrazu odečetly, co si o její situaci myslím.
Já jsem jen odrážela její zář. Řekla jsem: „Nač ještě čekáte? Vždyť vy to víte! Podívejte se na sebe, jak jste ožila. Chcete snad promarnit závěr života nudnou prací v kanceláři, když máte možnost dělat něco, čemu věříte, co bude dobrodružství, co dává smysl?“ Obě jsme se nahlas rozesmály a já jsem se jí svěřila, o čem jsem přemýšlela chvíli před tím, než ke mně přišla. „Já bych to v kanceláři asi nepřežila,“ svěřila jsem se, „potřebuju být mezi lidmi a mezi knihami.“ „Perfektně se sem hodíte,“ potvrdila mi ta žena a mrkla na hodinky. „Už musím letět. Tady to mi spočítejte a já zase přijdu,“ položila na pult hromádku vybraných knih, zaplatila a spěchala zpět do svého úřadu.
Když jsem zaevidovala položky jejího nákupu, nahradila jsem knihu z výlohy jiným titulem a přitom jsem myslela na to, že bych svou práci za nic nevyměnila.
