V poslední třetině května proběhl v Brně sjezd sudetských Němců. Proběhl pokojně a důstojně, nicméně ho provázely protesty několika tisícovek lidí. Co si o tom myslet? Na jakou stranu se přinejmenším názorově postavit? A v neposlední řadě i standardní otázka mé Glosy: Co nám k takovým událostem řekne biblický text?
Nejprve ale k tomu, co bylo v Brně k vidění. Sjezdu samotného se zúčastnily přibližně dva až tři tisíce lidí. Proběhl v rámci dnes už tradičního multižánrového festivalu Meeting Brno. Ten na své webové stránce o sobě samém uvádí, že „vytváří prostor pro otevřený dialog a setkávání. Od svého vzniku si klade za cíl otevírat důležitá společenská témata, narovnávat historické křivdy a přispívat k porozumění mezi různými komunitami.“Jeho organizátoři věří, že pochopení minulosti je klíčem k budoucnosti. Snaží se proto otevírat rozhovor, připomínat staré příběhy i historické zkušenosti. Nabízejí nezvyklé úhly pohledu i prostor k diskusi o důležitých tématech společenského života.
Proti sjezdu protestovalo rovněž několik tisíc lidí, možná dvakrát víc, než bylo účastníků samotného sjezdu. Na jejich demonstraci promluvil vedle předsedkyně české komunistické strany Kateřiny Konečné i exprezident Miloš Zeman, který podle webu Novinky.cz mimo jiné řekl: „Kdo zná historii, tak ví, že sudetští Němci byl integrální a fanatickou součástí nacistického hnutí.“ Já bych k tomu ještě dodal: Kdo zná historii, ví, že to byli právě němečtí obyvatelé Sudet, kdo od doby, kdy je do pohraničních hor zval Přemysl Otakar první i druhý a Václav první, ale i česká šlechta či církevní instituce, významnou měrou kultivovali českou krajinu.
To ale už jen na okraj. Jde mi o ten biblický pohled. O Boží představu o vztazích, v jejichž kořenech leží hořkost, ublíženost, závist, nenávist a další poklady lidského srdce. O Boží zacházení se vztahy, které vyrůstají ze skutečných vin, v jejichž základech nacházíme skutečné škody. Nechci minulost zlehčovat ani znevažovat bolest některých. Chci ale zásadně znevážit představu, že se z minulosti dá vypreparovat jen nějaké období a to pak petrifikovat, aby se už nikdy nemohlo nic změnit a aby nenávist zůstala věčná.
I v izraelské historii leží veliká vina jednoho sousedního národa – Moábců. Byl to národ do určité míry spřízněný, jeho jazyk byl velmi blízký izraelské hebrejštině. Podle Tóry byli Moábci potomky Abrahamova synovce Lota. Když ale izraelský národ putoval pouští z egyptského otroctví do Kenaanské země, Moábci mu nejen nenabídli pomoc, oni dokonce najali pohanského věštce, aby Izraelce proklel. Pátá kniha Mojžíšova k tomu pak říká: „Ani jejich desáté pokolení nevstoupí do Hospodinova shromáždění. Po všechny své dny nikdy neusiluj o pokoj s nimi ani o dobrodiní od nich.“ Tak Hospodin zhodnotil Moábské jednání. Tak rozhodl. (K tomu zmíněnému desátému pokolení říká biblická kniha Nehemjášova, že to znamená nikdy.)
A pak člověk narazí i na biblickou knihu Rút. Příběh moábské vdovy, která vyjádřila touhu zůstat se svou izraelskou, rovněž ovdovělou tchyní, a přestěhovat se s ní do její domoviny, do izraelské země. Přijala za svého i Hospodina, Boha Izraele. A nejen to, dostala se i do rodokmenu mesiáše, Ježíše Krista. Toho Krista, který učil milovat i své nepřátele a činit jim dobře. Bez jakýchkoli předchozích podmínek. A člověk zůstává v úžasu nad velikostí Božího milosrdenství. Máme se od svého Boha stále co učit.
Kdo to může pochopit, pochop.
Za Rádio 7: Petr Raus
