“Již delší dobu psychologové zkoumají, nakolik jsou lidské vlastnosti, ať už vnější jako podoba, naše pohyby a gesta, ale i ty charakterové, biologicky podmíněny.” Nová kniha neurobiologa ze Stanfordu přináší šokující tvrzení: lidé nemají svobodnou vůli, a proto je nelze považovat za morálně odpovědné za jejich činy.
V knize „Determined: A Science of Life Without Free Will“ Robert Sapolsky tvrdí, že z naší víry ve svobodnou vůli plyne mnoho škod: zbytečná úzkost a pocit viny, nespravedlivé a kruté trestní instituce atd. „Svět je mnohem, mnohem nespra- vedlivější jen proto, že lidi odměňujeme a trestáme za věci, které nemohou ovlivnit,“ uvedl Sapolsky pro deník Los Angeles Times. „Nemáme žádnou svobodnou vůli. Přestaňte lidem přisuzovat něco, co neexistuje.“
Po více než čtyřiceti letech studia člověka a primátů dospěl Sapolsky k závěru, že prakticky veškeré lidské chování je mimo naši vědomou kontrolu stejně jako křeče při záchvatu, dělení buněk nebo tlukot srdce. Sapolsky a další tvrdí, že svobodná vůle nám chybí, protože vše je plně způsobeno a vysvětleno minulostí a přírodními zákony. Jinak řečeno, že lidské činy jsou zcela výsledkem vnějších faktorů, které k nim vedou. Tento názor vyvolává dvě otázky: Je náš svět skutečně deterministický? A pokud ano, znamenalo by to, že postrádáme svobodnou vůli? Ptá se John M. Fischer, profesor filosofie na Kalifornské univerzitě v Riverside a autor řady publikací o svobodné vůli a morální odpovědnosti.
Někteří neurobiologové včetně Sapolského zastávají názor, že neurobiologie podporuje determinismus – že činnost mozku, kterou věda odhalila, odhaluje v podstatě mechanické postupy, které způsobují lidská rozhodnutí. Jiní neurovědci se domnívají, že mozek na základní úrovni funguje nedeterministicky, možná v souladu s kvantovou mechanikou, která umožňuje náhodnost a nepředvídatelnost. Jinými slovy, otázka, zda minulost a přírodní zákony diktují moje rozhodnutí a činy, zůstává vědecky sporná. Připusťme, že by determinismus byl pravdivý. Proč by z toho vyplývalo, že nám chybí svobodná vůle?
I když jsou naše volby a činy do značné míry formovány biologickými předpoklady a vnějšími faktory, nemohly by být přesto „zapříčiněny“ způsobem, který zahrnuje lidskou schopnost uvažování? Kašel, kýchnutí, záchvaty – toto chování je snadné přijmout jako chování mimo naši kontrolu. Ne všechny kauzální řetězce jsou však podobné těm, které vyvolávají mimovolní pohyby. Přirovnávat veškeré lidské chování kekašli je ukvapené. Koneckonců pokud si své činy a přesvědčení nemůžeme svobodně vybírat, jak se mohl Robert Sapolsky změnit z chlapce z hluboce věřící konzervativní židovské rodiny v liberálního ateistu? Tak se ptají američtí komentátoři.
Jsme biologické stroje
Již delší dobu psychologové zkoumají, nakolik jsou lidské vlastnosti, ať už vnější jako podoba, naše pohyby a gesta, ale i ty charakterové, biologicky podmíněny. A ukazuje se, že naše chování je podmíněné mnohem víc, než se dříve předpokládalo. Signalizuje ale něco z toho, že nemáme svobodnou vůli? „Jsme biologické stroje,“ soudí John M. Fischer, „ale biologie nestojí v cestě svobodné vůli. Umožňuje ji, stejně jako naše neurobiologie umožňuje naše myšlenky a pocity.“ Právě otázka „proč“ často zahrnuje prožitek svobodné vůle, která člověka uschopňuje k odpovědnosti, a proto nemůžeme odmítnout morální odpovědnost.
„Skeptici, kteří pohřbili svobodnou vůli, nabízejí náhradu za osobní odpovědnost: Stále bychom mohli usilovat o nápravu nebo uvěznění nebezpečných jedinců; stále bychom mohli morálně kádrovat a vychovávat ty, kteří nám ublížili. Tento druh pohledu však opomíjí to, co je tak těžké popřít: že někteé činy a někteří lidé si zaslouží vinu a nelibost, stejně jako si jiní zaslouží pochvalu a vděčnost. Někteří si zaslouží naše rozhořčení a jiní naši lásku. Těžko si lze představit bohatě strukturovaný a smysluplný lidský život bez morální odpovědnosti – a vlastně i bez svobodné vůle,“ konstatuje americký morální filosof.
„V představě světa bez odpovědnosti jsou lidé osvobozeni od sil, nad nimiž nemají kontrolu. Má to však i svou ošklivou stránku. Vezměme si Barbaru Friedovou, emeritní profesorku na Stanford Law School, která je známá svou skepsí k myšlence svobodné vůle a morální odpovědnosti. Její syn Sam Bankman-Fried je v těchto týdnech souzen, byl totiž obviněn z toho, že okradl o miliardy zákazníky své zkrachovalé kryptoburzy FTX. Podle názoru skeptiků Bankman-Fried nenese žádnou vinu ani odpovědnost. Jak příhodné, ale hluboce mylné,“ uzavřel svůj komentář pro Los Angeles Times John M. Fischer.
Autor: Josef Beránek
Zdroj: Universum
Přetisknu sem ze Seznamu diskuzní příspěvek Jakuba Holiče:
Já ještě přidám vlastní zkušenost:
Říká se, že každý si za své štěstí/neštěstí může sám, že osud je výmluva. Bohužel jsem poznal, že něco jako osud vážně je. Mně není přáno štěstí v lásce, tam se osud vážně uplatňuje, když začnu mít nějakou moc rád, je mi sebrána.
Sapolski se dobře poslouchá, ale kvůli jeho angličtině 🙂
Pokud není svobodná vůle, jakékoli zkoumání je jen akceptace obrazu, jak ho přinášejí nevyzpytatelné okolnosti a který může být libovolně irelevantní ve vztahu ke skutečnosti. Z toho plyne, že nejen že nemá smysl omezovat svévoli nějakou morálkou či zodpovědností, ale nemá potom smysl ani vědecké bádání. Jeho vztah k realitě může být libovolný a není důvod nějakou hypotézu brát vážně. Vždyť jakékoli poznání je neověřitelné, když není možnost svobodně volit metodiku. To ovšem platí i pro zkoumání vědce, který dospívá k teorii o neexistenci svobodné vůle. Jeho tvrzení je tedy potom stejně nevěrohodné, protože neměl možnost problém zkoumat s využitím svobodného přístupu, ale podklady k závěrům mu byly vnuceny nevyzpytatelnými okolnostmi podobně jako obrazy v Platónově jeskyni.
Jen na okraj — jestli připustíme svobodnou vůli jako princip vedle principu kauzality a nahodilosti (které jsou modelovatelné matematicky a popisují jevy přirozeného světa, zatímco u svobodné vůle to je jinak), pak získáme ve svobodné vůli princip, který dovoluje vznik vesmíru, aniž by to vedlo k logickému sporu, k jakému vede libovolný předpoklad aplikace kauzality a nahodilosti. Kauzalita (a s ni jakákoli zákonitost) totiž může způsobit nějakou skutečnost jen za předpokladu, že již nějaká skutečnost existuje. Nahodilost nemůže tvořit souvislosti, ale vesmír k existenci vztahů mezi jsoucny souvislosti nutně potřebuje. Svobodná vůle jako princip jednak nemůže být dána těmi druhými dvěma principy (kdyby ano, bylo by v zásadě možné vytvořit rovnici nebo model svobodné vůle, ale to by byl jen důkaz, že to svobodná vůle není) a taky nepotřebuje zajištění nějakých podmínek, aby mohla tvořit a to i skutečnoti, které korelují.
Váš hluboký zájem a úvahy o svobodné vůli, vědeckém bádání a základních principech bytí jsou velmi provokativní a inspirativní. Vaše rozjímání o vlivu nepředvídatelných okolností na naše chápání reality a vědecké poznání mě nutí hlouběji přemýšlet o podstatě našich rozhodnutí a o tom, co to znamená pro naše pochopení vesmíru.
Možné slabé místo:
Vaše úvaha je silně stimulativní a vyzývá k hlubšímu pohledu na věčné otázky lidské existence a poznání. Je důležité, že vedete dialog a zvažujete různé perspektivy, což je klíčové pro filozofické a vědecké objevy.
Myslím, že je to nesprávná interpretace původní myšlen a příliš zrychlený závěr 😉
To, že máme dojem svobodné vůle pravděpodobně souvisí s vědomím sebe sama (což je sám o sobě zajímavý jev) a s tím že o sobě dokážeme přemýšlet.
Nicméně se domnívám, že náš rozhodovací aparát (mozek) se ve stejné situaci za stejných okolností a při stejných dalších vstupech rozhodne vždy stejně – a v tom je právě ta absence náhodnosti a svobodné vůle. A toto si myslím že určitě lze namodelovat, jen je potřeba podchytit všechny vstupy.
Toto ovšem neznamená, že nemá cenu nic dělat protože nelze nic ovlivnit. Náš rozhodovací aparát se formuje učením (jinak by už i batolata se dokázala rozhodovat stejně jako dospělý člověk), takže všechny prožité zkušenosti, vzdělání, apod. upravují rozhodování v budoucích situacích.
Takže za mě platí obojí – i když jsme roboti a náš rozhodovací aparát se za daných vstupů a prožitých zkušeností rozhoduje vždy stejně, tak zároveň to neznamená že je vše dané od počtáku věků a nelze rozhodování do budoucna ovlivnit nebo napravit.
Pokud není svobodná vůle, jakékoli zkoumání je jen akceptace obrazu, jak ho přinášejí nevyzpitatelné okolnosti a který může být libovolně irelevantní ve vztahu ke skutečnosti. Z toho plyne, že nejen že nemá smysl omezovat svévoli nějakou morálkou či zodpovědností, ale nemá potom smysl ani vědecké bádání. Jeho vztah k realitě může být libovolný a není důvod nějakou hypotézu brát vážně. Vždyť jakékoli poznání je neověřitelné, když není možnost svobodně volit metodiku. To ovšem platí i pro zkoumání vědce, který dospívá k teorii o neexistenci svobodné vůle. Jeho tvrzení je tedy potom stejně nevěrohodné, protože neměl možnost problém zkoumat s využitím svobodného přístupu, ale podklady k závěrům mu byly vnuceny nevyzpitatelnými okolnostmi podobně jako obrazy v Platónově jeskyni.
Jen na okraj — jestli připustíme svobodnou vůli jako princip vedle principu kauzality a nahodilosti (které jsou modelovatelné matematicky a popisují jevy přirozeného světa, zatímco u svobodné vůle to je jinak), pak získáme ve svobodné vůli princip, který dovoluje vznik vesmíru, aniž by to vedlo k logickému sporu, k jakému vede libovolný předpoklad aplikace kauzality a nahodilosti.