Zdeněk Bárta, evangelický farář a signatář Charty 77, je nejen svědkem, ale i aktivním účastníkem života v období komunismu i demokracie. V rozhovoru se zamýšlí nad osobní svobodou, rolí církví ve společnosti, odkazem významných osobností disentu a výzvami, kterým dnes čelí nejen církev, ale i celá společnost.
Jste významnou tváří Českobratrské církve evangelické. Sloužil jste jako farář také před rokem 1989, podepsal jste Chartu 77 a živě se účastnil života disentu. Co jste si z té doby odnesl jako nejdůležitější?
Asi to, že vnímání osobní svobody je často nezávislé na vnějších poměrech a je tudíž velmi relativní. Až bolestně jsem prožíval, jak mnoho, i mně milých přátel, žilo v trvalém strachu z režimu. A jak je ten strach – v době tzv. normalizace, na rozdíl od 50. let, už zbytečný – deformoval do permanentní zbabělosti. Strach postihl i církve. Nerad vzpomínám na „bratrské“ varování před hrozivými tajemnými „nedozírnými následky“, například při bojkotu voleb. Jsem vděčný za celou řadu báječných osobností z disentu, kteří mi naopak pomohli prožívat úžasnou svobodu i v těch nesvobodných letech.
Čím dál tím víc lidí se dnes nostalgicky dovolává komunismu a rádi hovoří o totalitě dneška. Oběti komunistů a ekonomicky, kulturně a nábožensky zdevastovaná společnost tehdejší doby jim nevadí. Co byste jim vzkázal?
Aby jeli do nějaké komunistické země, postavili se na náměstí a rozvinuli transparent o tom, že ona země je totalitním státem. Takový nářez ještě nikdy nedostali. Myslím si však, že ti lidé dobře vědí, jak to opravdu je. Musí to být nějaká infekce nejen u nás, ale na mnoha místech světa, která způsobuje, že čím bizarnější lež či větší pitomost se hlásá, tím je u mnoha lidí úspěšnější a šíří se radostně dál po sítích. Je to snad až nějaká animální touha po poslušnosti silného vůdce smečky a současně strach ze svobody. Jakýsi horror vacui, když nemám čí pokyny plnit.
V římskokatolické církvi se v poslední době setkávám s fenoménem, že lidé, kteří nerozumí současnému světu, hledají podobu církve někdy z 18. století a chtějí, aby se církev od světa odstřihla. Největší odkaz 20. století mé církve je ovšem koncil, který církev světu otevřel a poslal ji právě tam, kde lidé světu nerozumí. Jaká je podle vás dnes základní úloha církví?
Myslím, že ta úloha církví je pořád stejná, taková, kterou jim určil Ježíš: vyjít z ohrady ovčince mezi ploty, milovat svět a nabízet mu Dobrou zprávu, krmit, oblékat, napájet, navštěvovat, hostit a obvazovat rány – nejen ty tělesné. Tak, aby už nebyl jen jeden uzavřený ovčinec, ale jedno veliké stádo. Pocházím ze zcela necírkevní rodiny a objevil jsem v dospívání v Praze církve, které ještě naplno žily étosem 2. Vatikánu a ekumenickým souzněním. To mě přitáhlo ke křesťanství! Trochu se mi po tom stýská. Bohužel tou infekcí touhy po často pověrečných a bizarních berličkách identity stonají leckterá křesťanská společenství dodnes.
Církve se brzy po sametové revoluci začaly profilovat jako silné sociálně-charitativní organizace. Jaké postavení má dnes Diakonie, jejímž dozorčím členem rady jste, u vás v Litoměřicích a okolí?
Diakonie a Charita si od prvotní porevoluční nedůvěry a až odporu v našem regionu vydobyly značný respekt a jsou obecně vnímány jako hlavní poskytovatelky sociální a humanitární pomoci. To je až překvapivé v Sudetech při současné nedůvěře k církvím a při informacích o tom, jak dodnes leckde lidé v referendech odmítají budování charitativních zařízení.
Mám rád tuto vaši myšlenku: „Hlavní zbraní moci světské je strach, hlavní zbraní moci duchovní je naděje.“ Strachu je dnes ve společnosti dost, naději v podobě instantního štěstí dnes nabízí kdekdo. Je něco, čeho se dnes hodně bojíte, a jak byste jako křesťan, farář, teolog a občansky působící člověk dnes pro sebe definoval naději?
Mám obavy z toho, jak malá a často iracionální hrozba stačí lidem k tomu, aby si nechali nahnat strach. Souvisí to s absencí naděje. Václav Havel bezděky definoval naději ve svém známém citátu z Dálkového výslechu podobně jako apoštol Pavel: Jsme spaseni nadějí, která není vidět. To je to, co k nám přichází havlovsky řečeno „tak říkajíc odjinud“. Naděje je dar, který k nám přichází v situacích nejméně dobrých. Či řečeno známým obrazem Charlotty Masarykové v dopise dceři do vězení: naděje je jako svíce – čím temnější je místnost, tím jasněji svíce září a osvětluje prostor okolo.
Nejen při studiu jste potkal celou řadu evangelických osobností – J. L. Hromádku, Jakuba S. Trojana, Milana Balabána, Ladislava Hejdánka – a významné postavy podzemní církve, disentu a undergroundu. Kdo je podle vás dnes pozapomenutý a kdo by si zasloužil naši pozornost?
Podle mě by zasloužil více pozornosti Zdeněk Bonaventura Bouše, který hluboce ovlivnil řadu osobností nejen římskokatolického světa, ale i evangelického. Pro mě i řadu mých vrstevníků byl duchovním učitelem a také živoucím symbolem Druhého vatikánského koncilu. Vždy, když jsem k němu přišel – ať už v Ústí nad Labem či později v Praze – měl pro mě nejen cigaretu, ale také úžasné, pokorné pozvání: „Pojď, budeme stolovat s Pánem!“ Neodpustím si jednu vzpomínku: při jeho pohřbu u Panny Marie Sněžné byla spousta evangelíků. S Bonym jsme všichni „stolovali“, takže když jsme viděli, že Eucharistii podává Václav Malý, také jeho žák, svobodně jsme my odloučení bratři přistupovali také.
V katolické oblasti jsme z Říma kanonicky vnímáni jako misijní území. Církev možná nekvete ve svém ústředí, ale má mnoho zajímavých ostrůvků a oáz. Jak mohou dnes církve oslovit člověka, který se nepovažuje přímo za intelektuála a asi neocení teologicky vybroušená kázání?
Dobře to vyjádřila před lety jedna naše mladá kolegyně v Diakonii, pocházející z ryze severočeského prostředí. Její vrstevníci na ni pokřikovali rodným jazykem pohraničí: „Ty blbá krávo, co děláš u těch zbožnejch?“ A její odpověď, kterou jsem náhodou zaslechl, oblažila mé srdce: „Voni nejsou náhodou tak blbý!“ Charita a Diakonie hrají podle mě zcela zásadní roli zde v Sudetech při společenské rehabilitaci církví. Touto svou prací, která má značnou prestiž, dávají církve přivonět k evangeliu dosud zcela vykořeněným obyvatelům regionu srozumitelněji než samotnými bohoslužbami.
Spolu se svými přáteli jste v době komunismu prokázal dobrou míru statečnosti. Nechtěl jste se smířit s osekanou svobodou a režimními žvásty. Každá doba potřebuje odvážné lidi. Pro co bychom se měli dnes – a zvláště mladí lidé – nasadit? Kde je třeba pozvednout hlas a být bonhoefferovsky odvážný až do krajnosti?
Těch bojišť je v demokracii mnohem víc než v totalitě. A jednotlivé fronty jsou mnohdy nezřetelné a prolínají se – na jedné barikádě se s bližním názorově sejdete a na druhé stojíte na opačné straně. Demokracie, či po našem protestantském presbyterně-synodním zřízení, není vůbec jednoduchý systém. Zvláště v době, kdy si většina lidí plete svobodu s nezodpovědností a libertinismem. Občas závidím vám, římským, vaše hierarchické uspořádání v církvi. Dnes není vůbec snadné najít ve změti pravd, polopravd a lží svůj osobní status confessionis. Určitě je ale třeba stavět se proti jakýmkoliv pokusům o zotročení druhých, proti jakémukoliv násilí, proti lžím, kterým většinou nejde o to, aby jim někdo věřil, ale aby vyvolaly v lidech obecnou nedůvěru k čemukoliv. Ta odvaha, myslím, souvisí s mírou oné naděje. Možná nejde ani tak o odvahu ve smyslu schopnosti riskovat, ale o neschopnost jednat proti předmětu své naděje.
Nedaleko od nás zuří ruská válka proti Ukrajině a svobodnému světu. V čem by nás měla tato strašná válka proměnit a co bychom si z ní měli vzít za poučení?
Poučení z ruské agrese vůči Ukrajině znamená brát realitu světa vážně i s jeho špatnostmi a hrozbami, nedělat, že Zlo neexistuje. Jak bylo řečeno: nadějí jsme spaseni, nikoli však iluzemi. Stejně jako nikdo nebral před sto lety vážně Hitlerův Mein Kampf, nikdo nechce brát vážně Putinův záměr obnovit SSSR. V tomto duchu vnímám Ježíšova slova: „Synové světa jsou prozíravější než synové světla.“ Bohužel!
