Myslím, že jedním z údů našeho těla, před kterým Pán Bůh ve svém slově nejvíce varuje, je jazyk a jeho používání. Jinými slovy to popsal německý filozof L. Feuchtwanger: „Člověku je třeba dvou let, aby se naučil mluvit, a šedesáti let, aby se naučil držet jazyk za zuby.“
Stále více si uvědomuji jeho pozitivní, ale zároveň i ničivou sílu. Jazyk totiž vykresluje to, kým jsme. Slyšíme-li o sobě, že jsme tlustí, hubení, pyšní, hloupí, pak tak sami sebe s největší pravděpodobností takto budeme vnímat. A platí to i opačně.
Slova mají moc a někdy tuto realitu bereme na lehkou váhu, anebo to naopak dobře víme, a proto jazyk používáme jako kladivo. Když nikoho nemůžeme „sejmout“ skutečným kladivem, použijeme alespoň jazyk.
Problém je, že hříchy jazyka bývají v našich společenstvích trpěny. Představte si, že by na bohoslužby někdo nepřišel, ale dovrávoral se, protože by byl opilý. Asi bychom vyjádřili nesouhlas s jeho chováním. A nyní si představte, že se s vámi dá někdo do řeči o jiném bratru či sestře a neřekne vám o nich nic hezkého. Většinou dotyčného nezarazíme.
K opilství či dalším věcem jsme nesmlouvaví mnohem více než k pomluvám nebo zraňujícím slovům. Nechci srovnávat, co je horší. Chci jen napsat, že ke špatnému používání jazyka jsme na rozdíl od jiných hříchů někdy hodně „velkorysí“. Jenže jeho špatné používání je stejně a někdy i více devastující. Jakub to shrnuje slovy: „Je to svět zla mezi našimi údy.“
V minulých letech jsem se zabýval otázkou duchovní obnovy sborů. Jedná se o zajímavý projekt, který se mimo jiné pomocí několika ukazatelů snaží postihnout, jak je sbor zdravý a kde potřebuje pomoc. Jedna z oblastí, kterou bych mezi ukazatele zdravého sboru přidal, je „kultura jazyka“. Pokud jsou totiž ve sboru tolerovány pomluvy, tvrdá slova, odsuzování atd., pak se obávám, že je takové společenství odsouzené k postupnému umírání. Je to podobné jako chtít vypěstovat zdravou květinu v kontaminované půdě. Co se vlastně v takto kontaminovaném sboru děje? Ztrácí se spontaneita, odvaha, radost, otevřenost a chuť ke službě. Převládá strach a nejistota. Oproti tomu tam, kde je slyšet povzbuzení, slova o naději, kde chyba neznamená zdrcující kritiku, se dýchá a slouží úplně jinak.
Protože Písmo bere jazyk vážně, je třeba, abychom jeho sílu nepodceňovali ani my. Jedním ze způsobů je nastavení kultury používání jazyka, což konkrétně znamená, že se zdržuji pomluv, že nehodnotím motivy druhých, že se učím bolestivé věci řešit tváří v tvář, že dokážu udržet tajemství a ty, kdo s jazykem nakládají špatně, zarazit. Když se mi stane, že selžu, pak se umím omluvit. A dokážu také odpustit a nepřipomínat.
Jak jsem psal, pokud ve sboru (ale i v rodině a vlastně v jakémkoli společenství) neovládáme jazyk, v podstatě není moc šance se posouvat nikam dál. Stejné ale platí i opačně. Tam, kde se dobře mluví, tam je potenciál k dobrým věcem. Proto berme jazyk vážně a učme sebe i druhé, aby se stával, řečeno s Jakubem, zřídlem života, nikoli smrti – aby se stával požehnáním…
Autor: David Novák
Zdroj: Časopis Brána