Konflikt, který v posledních dnech bují na Blízkém východě, není ani tak mezi Izraelem a Íránem, jako spíš mezi íránskou teokracií a Spojenými státy. Pokud jde o běžné Íránce, sympatie mezi nimi jak k Izraeli, tak k Americe, jsou nejvyšší v celém širém regionu a Íránci, s teokracií nespokojení, si do Izraele typicky projektují symbol svého vlastního odporu proti režimu. Složitou mezinárodní situaci v komentáři vysvětluje politolog Andrej Ruščák.
Celý svět s napětím sleduje eskalaci mezi Izraelem a íránskou teokracií, ale jen ti, kteří do problematiky vidí hlouběji, zpravidla chápou komplexitu téhle geopolitické přetlačované. Ne, nečekám, že konflikt rozhoří do plnohodnotné války mezi Izraelem a Íránem, ale bude mít dopad na charakter íránského režimu. Jaký – to se ještě uvidí.
Předně, konflikt není ani tak mezi Izraelem a Íránem, jako spíš mezi íránskou teokracií a Spojenými státy, kde íránská teokracie chápe Izrael jako americkou loutku, a ne jako aktéra an sich. Íránský lid ovšem neznamená íránský režim; pokud jde o běžné Íránce, sympatie mezi nimi jak k Izraeli, tak k Americe, jsou nejvyšší v celém širém regionu a Íránci, s teokracií nespokojení, si do Izraele typicky projektují symbol svého vlastního odporu proti režimu. I to je důvod, proč jsou proizraelské demonstrace a akce po celém světě plné Íránců s tradiční královskou vlajkou, kde je perský lev místo kaligraficky napsaného slova Alláh, jako na té současné.
Izraelci to samozřejmě dobře vědí, proto jsou vždy jakékoliv izraelské akce vůči Íránu velmi uměřené a Izrael si dává skutečně velký pozor, aby zasahoval pouze exponenty režimu, mezi samotnými Íránci nesnášeného, a ne íránské civilní cíle. S běžnými Íránci totiž počítá jako s možnými budoucími spojenci a íránská teokracie zase na izraelské cíle útočí zpravidla v odvetě a také velmi opatrně, protože jejím cílem je ukázat svým loajalistům, že je Írán silný a vůči deklarovaným nepřátelům tvrdý. A hlavně: dělá tuhle politiku symbolů pro své proxies (zprostředkovatele) v regionu, tedy Hamás v Gaze, Hizballáh v Libanonu a Sýrii a Ansar Alláh v Jemenu. Tyto eskalace jsou velmi nebezpečné divadlo pro jiné publikum, než na koho se zbraněmi prvoplánově míří.
Íránský režim sleduje svou činností zejména imperiální politiku (buduje si po regionu síť satelitních států a spřátelených režimů) a pomáhá Rusku a částečně rudé Číně a Severní Koreji narušovat světový řád založený na mezinárodním právu. Útoky proti Izraeli jsou jen vedlejším produktem tohoto jeho snažení, a to navzdory plamenným deklaracím o smrti Izraeli a smrti Americe. To samozřejmě všichni zúčastnění, tedy Izrael, koalice sunnitských zemí v čele se Saúdskou Arábií (která funguje jako částečně přiznaný spojenec Izraele) a Turecko, vědí.
Šíitský svět čeká dvojitá ztráta
Ovšem všichni si jsou vědomi další skutečnosti, a sice šíitského schismatu a faktu, že oba Velcí Ajatolláhové, íránský Alí Chameneí a v iráckém Nadžáfu sídlící Alí Sistání, jsou velmi staří a brzy přijde doba, kdy šíitský svět ztratí ve velmi krátkém sledu obě své hlavy, kde jedna z nich, v rozporu se šíitskou doktrínou, působí jako hlava íránského státu.
Politická moc v Íránu se totiž posledních několik let na tuto nevyhnutelnost pomalu připravuje – mocenské centrum režimu se posouvá od kleriků a teokratického charakteru země k Íránským revolučním gardám, jakési režimní paralelní armádě, ekvivalentní k našim bývalým Lidovým milicím a k vojenské diktatuře pod jejich patronátem, která se bude řídit méně náboženstvím a ideologií a více terorem pro sám teror a reálnou politikou.
Írán už po mnoho let žije s realitou neustálých, pokračujících protestů místního obyvatelstva proti režimu a za demokracii západního střihu, které jsou režimem neustále velmi krvavě potlačované. Požadavky mají svůj ústřední bod v přísných náboženských pravidlech, jejichž součástí je bez výjimky povinný hidžáb pro všechny ženy na veřejnosti. Potíž pro nově nastupující vojenskou elitu země je v tom, že neústupnost teokratického režimu v této věci eskaluje požadavky běžných Íránců z hidžábu k demokracii a k pádu režimu jako takového, proto se můžeme dočkat se smrtí Alího Chameneího konce tohoto pravidla, ale zároveň s tím snahy o ještě větší utužení poslušnosti.
Íránský režim totiž žije v jakési podivné schizofrenii: všechna „morální pravidla“, která tak drakonicky vymáhá, zpravidla toleruje v soukromých prostorách a na horách, kam si chodí teheránská mládež vydechnout, a to včetně alkoholu. Každý zná „svého Arména“, který dodává alkohol (arménská menšina má výjimku ze zákazu), všichni to vědí, nikdo to neřeší – dokud se to děje v soukromí. Kontakty mezi muži a ženami nebo chybějící hidžáb jsou v téže kategorii. Režim ovšem surově trestá tyto „prohřešky“, pokud se ukáží na ulici, kde poslušnost vyžaduje tvrdě. Jenže pokud nastoupí nový režim, který uvolní pravidla „ulice“, může se snadno stát, že utuží pravidla v soukromí.
Změny, o kterých je řeč, jsou vzhledem k věku Alího Chameneího (85 let) otázkou nejpozději příštích deseti let. A teokracie nemá dobře vyřešené nástupnictví.
Íránci stojí na straně Izraele
Izrael s tím vším samozřejmě počítá a to poslední, co potřebuje, je proti sobě poštvat nějakým neuváženým krokem Íránce, kteří přitom stojí na jeho straně. V sázce je hodně: pád íránské diktatury by znamenal zásadní překreslení mocenské mapy v regionu. Velmi pravděpodobně by se Írán stal spojencem USA a Izraele, oteplily by se vztahy mezi ním a sunnitským blokem a hlavním padouchem pro všechny zúčastněné by se nejspíš stalo, pokud do té doby nepadne turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, právě Turecko, jehož imperiální snahy se ideologicky opírají o – v Saúdské Arábii, Íránu i Izraeli svorně nesnášené – Muslimské bratrstvo.
Íránský exil, který je velmi početný po celém západním světě, má ve věci jasno: stojí naprostou většinou na straně Izraele (a USA) proti teokracii; íránská diaspora je v této věci velmi podobná té kubánské nebo tibetské, která, kdekoliv na ni narazíte, je spolehlivě na straně svobodného západního světa, čímž se liší od diaspor ze zemí, odkud lidé nemají ve zvyku odcházet z politických, ale z ekonomických důvodů.
Izrael provedl nevelkou odvetu za íránský útok, s tím, že teď je míč na straně Teheránu, ale nečekám od něj další eskalaci; pokud dojde k odvetě ze strany íránského režimu, bude spíš symbolická a nastane tak velmi bizarní hra o „poslední slovo“, v níž ale obě strany budou chtít, aby to neeskalovalo do něčeho opravdu nebezpečného.
