Jeden z největších cestovatelů své doby, který podle některých biblistů ušel pěšky až 30 tisíc kilometrů, apoštol Pavel, nazval nové křesťanské náboženství cestou (řecky hodos). Cestou se myslí nový způsob života těch, kteří vzešli z naprosto odlišných podmínek, a přesto uvěřili, že Ježíš je ta pravá cesta, po které se nikdo nemusí bát jít.
Nechtěl bych se dopustit nějakého zjednodušení, ale zdá se mi, že cesta je pro mnoho lidí jen spojnicí mezi startem a cílovou destinací, která nemá – a vlastně se to od ní ani nečeká – svůj duchovní smysl. Pro starozákonního i novozákonního člověka byla cesta v konkrétních geografických a politických podmínkách skoro vždycky dobrodružstvím. Nesnází, které mohly cestovatele potkat, bylo mnoho. Izraelci neradi stavěli mosty, aby tím neusnadnili vpád nepřátel do země. Cestovalo se téměř výhradně pěšky, jen bohatší lidé mohli jet na oslu, na mezkovi či na velbloudovi.
O koni jako dopravním prostředku si mohli nechat zdát – snad kromě nejvyšších představitelů a vysoce postavených vojáků. Dlážděných cest římského typu, které se i o dva tisíce let staly pro svoji trvalost základem pro nové moderní silnice, biblický člověk moc neužil. A platilo to i pro cesty královské, které spojovaly velká města a na kterých se vybírala daň. Vypadá to, že čím obtížnější cesta byla, tím zřetelněji se v ní otiskoval také duchovní prožitek toho, kdo tuto cestu konal. Při dvouhodinovém letu letadlem, v němž člověk zápasí o trochu místa na nohy, není na velké filosofické či teologické myšlenky ani pomyšlení. Obvykle jsme rádi, když pod nohama ucítíme zemi.
Přesto doufám, že ještě existují cesty, na kterých se v jakémkoliv člověku ozve něco, co bychom mohli při troše dobré vůle nazvat duchovním prožitkem. Rodiče, kteří si přivážejí z porodnice své dítě. Cesta snoubenců ke svatebním obřadům. A nakonec, i když čím dál tím méně často, cesta člověka k jeho poslednímu spočinutí. Globální rozvoj mobility někde už teď naráží na své limity.
Představme si, že by se milión cestujících jednoho města odvážilo na svých každodenních cestách podniknout také cestu duchovní. Jak ohromný užitek pro jednotlivce i společnost by z toho byl, kdyby se kroky, zastávky a kilometry proměnily v modlitby, ušlechtilá předsevzetí a pevná rozhodnutí! Kdyby se z prostého překonání určité vzdálenosti stala alespoň v některých případech pouť – pouť k tomu, co nás přesahuje, pouť k sobě samému, pouť k tomu, kdo na nás už dlouho čeká a skoro už ztratil naději, že přijdeme.
Všechny ty velké poutní cesty do Santiaga de Compostela, do Lurd nebo do Medžugorije mají své opodstatnění a naprosto přesně si najdou člověka v tom správném okamžiku, kdy zkrátka není zbytí, protože tahle cesta mu může zachránit život. Důležitější mi vždy ale přišly cesty běžných dní, na kterých může být člověk u sebe a u Boha právě tak jako na velkých posvátných místech. Měl jsem moc rád gesto kardinála Tomáše Špidlíka, který své přednášky a hovory začínal a končil znamením kříže.
Teolog Romano Guardini pak napsal moc pěknou stať o tom, že by první okamžiky po probuzení měly patřit Bohu, protože jak člověk do dne vejde, tak se mu také půjde. Lidé, kteří dbají o svoji životosprávu, pijí hned po probuzení sklenici vody, aby harmonizovali své tělesné funkce. Pro člověka křesťanského směřování je vedle té sklenice vody podstatná také duchovní harmonizace – modlitba, ticho a usebrání. Když s Bohem začneme den, dáváme mu příležitost, aby šel spolu s námi, před námi, vedle nás i v našich stopách. Tak zvyšujeme pravděpodobnost, že ho na své cestě dnem neztratíme a že se k duchovnímu životu s ním a v něm nemusíme jakkoliv nutit.
Bez pohybu, bez odvahy vyjít, bez rizika zabloudění a bez naděje, že neminu cíl, by se z každé cesty stalo jen bezduché přešlapování na místě. Ani Ježíš si v některé synagoze nebo domě nevytvořil svůj velitelský štáb, odkud by vydával rozkazy a posílal do celého světa rozumy. Už jako dítě zažil se svými rodiči stěhování a mnohé cesty, na které patrně nezapomněl až do smrti. Kdo ho chtěl zahlédnout, potkat se s ním, promluvit s ním, požádat ho o pomoc nebo o uzdravení, musel se vydat na cestu a být trpělivý. Co bychom dnes dali za to, kdybychom si mohli naplánovat sobotní cestu za Ježíšem z Nazaretu, ovšem pokud by stejný nápad neměl v ten samý den milión dalších lidí.
Díky daru Božího slova a svátostí může každá naše cesta za Bohem připomínat výstup na Everest, ultramaraton v Andách nebo královskou etapu Gira d’Italia. Nesejde úplně na tom, jestli budeme v cíli první. Ježíš nečeká za cílovou páskou, aby nám předal medaili a pět minut po doběhu posledního se sbalil a jel domů. Na cestě, na kterou ho zveme, je s námi v každém našem nadechnutí a výdechu, v každém kroku, v každém klopýtnutí i v každé myšlence, že bychom to nejraději vzdali a otočili. Uvědomění, že on je ta Cesta a že za nás, aniž bychom o tom věděli, i díky modlitbám našich blízkých vybojoval řadu fatálních bojů, je základním kamenem duchovního života, který apoštol Pavel nazval cestou.
Možná ještě někdo z nás v různých částech světa chodí nebo jezdí po starobylých královských cestách. Každá máma, která vede ráno do školky své dítě, jde takovou cestou, protože skrze svoji lásku kráčí ke králi, jehož království je láska. Každý, kdo se vydá na cestu, aby i na ní – v hluku okolní dopravy a ve stresu – nacházel stopy Božího přebývání, na ní dříve nebo později potká krále Ježíše. Ten se mu někdy ukáže v kráse okolního světa, v zázracích, které se dějí v jeho milosti lidskýma rukama, anebo v tom, že se na něj někdo usměje a pustí ho sednout.
Ať žádná cesta našeho života není pouze spojnicí mezi dvěma body. Možná to při vší složitosti života není někdy zřejmé a geografové by nevěděli, co si s tím počít, ale každý člověk tohoto světa spoluvytváří duchovní mapu, jejíž jednotlivé body ukazují k cíli, který má věčný smysl. To všechno může růst i díky tobě.