Nepamatuju si, kdy jsem naposledy tolik plakala na veřejnosti. A to nejsem člověk, který by se za slzy nějak extra styděl, navíc je prostě neumím zadržet. Ale tohle tedy byla síla.
Měly jsme to tak všechny tři – svorně usazené vedle sebe, dokoukaly jsme v kině příběh tak silný, že oko nezůstalo suché, a to doslova. Film Kde zpívají raci popisoval život dívky, která vyrůstala osaměle v bažině, její boj o přežití i hledání a ztrácení pout ke komukoliv, kdo by jí mohl být blízko a nabídnout hřejivost otevřené náruče, domov, přijetí.
Sílu příběhu násobilo vědomí, že každá z nás ve filmu vidí kousek sebe, že jsme v něčem zažily kousek podobné bolesti, tápání, hledání. Při závěrečných titulcích už se v sále rozsvítilo. Kolik lidí tady nejspíš taky vyrůstalo s pocitem zapomenutí, nesou si něco těžkého z dětství, snaží se překročit bolesti a zranění, které jim podrážejí nohy i v dospělosti? Copak každý netouží po tom „mít své doma“?
Nejspíš bychom těžko našli čtenáře Bible, který by neznal příběh o marnotratném synovi. Námět mnoha umělců i nejrůznějších kázání. Jak by ne – překročení hranic, chvíle, kdy člověk „přijde k sobě“ a hledá, co dál – volá po happy endu, který tohle Ježíšovo vyprávění nabízí. Nejspíš podobnou touhu nosí v srdci kdekdo z těch, kdo příběh slyšeli, poprvé nebo posté.
Mám k tomu vyprávění zvláštní vztah. Už kdysi dávno se mi z jedné jeho části stala v hlavě taková filmová sekvence (nutno říct, že ve mně slova nevyvolávají obrazy, a tak je tohle o to překvapivější výjimka). Scénu pozoruju z pozice někoho, kdo stojí v patře budovy a dívá se směrem do zámeckého parku. Poodhrnuju záclonu, a vždy znovu krotím zklamání z toho, že cesta, na kterou se dívám, je prázdná.
Až jednou, jednou na ní, úplně v dálce, skoro v mlžném oparu, zahlédnu postavu. Ano, ano, je to on, jásá mé nitro a nohy se dávají do běhu. Schody beru po dvou a pak běžím, běžím, co mi nohy stačí po cestě vysypané jemným pískem. Otevírám náruč dokořán… Střih.
Všechny ty otázky, se kterými bojovala hrdinka onoho „uplakaného“ filmového příběhu, mi do hlavy přivolaly znovu onen obraz vyhlížení ztraceného syna. Ta obrovská výhoda mít se kam vrátit. Sedím nad šálkem čaje, který valem chladne, vír myšlenek v mé hlavě je ovšem dostatečně horoucí.
Proč, kde se mně, nám, ztratilo to bezpečí tatínkovy náruče, objetí nebeského Otce, které je k dispozici vždycky? Sleduju s mírným znepokojením stoupající množství příspěvků na podobné téma – traumata z dětství, psychoterapie, která pomáhá zpracovat to či ono zranění, není snadné překročit náklad, který si neseme… Stop.
Skoro na jeden dlouhý doušek vypiju už skoro vychladlý čaj. A dost. Mám co udělat. Slzy z kina ještě skoro neoschly, ale řešení už se objevilo. Ta cesta vysypaná pískem. Když se budu jen chvíli soustředit, uvidím na jejím konci záclonu, co se hýbe v okně v prvním patře. Vždycky se hýbe. Nesmím si nechat namluvit, že do toho okna už namontovali žaluzie.
Postavím se na okraj cesty a jdu. Vděčná, že vím, jak pevná náruč mě čeká na konci.
Zdroj: Časopis Brána