Čeští a moravští křesťané byli, jsou a budou samozřejmou součástí Evropy. Ne vždy to však znamenalo totéž, co dnes. Jednotlivé proměny evropanství proto stojí za pozornost.
Píšu nyní jako Evropan, který svou orientaci dal najevo mnohokrát i veřejně. Snad nejsilněji účastí v kampani ANO pro Evropu v rámci občanského sdružení, které se před referendem o vstupu do Evropské unie angažovalo ve vysvětlování smyslu českého členství. Naše práce byla odpovědí na výzvu pana prezidenta Václava Havla, který už nebyl dostatečně zdráv na realizaci kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2002. Na Evropě mu ale velice záleželo, proto se postavil do čela občanského sdružení ANO pro Evropu jako jeho čestný předseda.
V občanském družení jsem dělal manažera pro regionální i pražské akce a vedl kancelář v pražském paláci YMCA. Na dalším působišti, v Říčanech, jsem se opět vložil do praxe evropských aktivit, konkrétně jsem zakládal lokální evropskou strukturu místní akční skupiny (MAS) na Říčansku.
Proměny evropanství
Evropanství je přímo spojeno se vzdělaností. Sáhnu-li hlouběji do historie, pak vidím, že před Husem bylo samozřejmostí, aby nobilita studovala v zahraničí. Například Arnošt z Pardubic byl vychováván na evropských univerzitách, protože na to jeho rod měl. Rozhodovala síla rodu a ambice tehdejšího dvora.
Jeden z administrátorů pražského stolce, Jan Železný, biskup litomyšlský, v Evropě vzdělání nezískal. A pokud se už v Evropě objevil, tak jako žalobce v Husově procesu. Nechyběla mu horlivost, chybělo mu vzdělání. Právě s Husem se Evropanství zachvělo. 456 šlechtických rodů, které psaly jmény svých představitelů v září 1415 stížný list do Kostnice, bylo rozhořčeno jako davy na demonstracích. Dopis byl pečetěn na osmi místech země a zněl jako protest proti urážlivému procesu a popravě mistra Jana Husa.
Jednalo se o celkem bezmocné vzepětí proti Evropě, které přišlo pozdě. Za nějaký čas byli zase čeští a moravští muži na evropských učilištích. Studenty podporovala Jednota bratrská důmyslnou nadační formou, jak svědčí dokumenty zachované v archivu biskupa Matěje Červenky, který byl nalezen téměř náhodou v Mladé Boleslavi a vypráví o stavu duše českých a moravských bohoslovců. Na studia se již nedostávali pouze potomci šlechtických rodů, ale všichni ti, kteří byli schopni uspět. Například Jan Amos Komenský.
Ve všech bouřích jsme se paradoxně zapojili do Evropy národů. Rakouský dům Habsburků se opájel představou, že se mu dostalo zvláštního poslání od Hospodina pro říši i pro církev. Vzdělanost se pak šířila v barokní podobě výchovného systému tzv. Pietas Austriaca, který se stal konceptem pro mnišské řády. Vnesl do našeho prostředí především španělskou podobu autority, u které byla rozhodující víra, nikoli vzdělání.
Jmenovitě kapucíni, reformovaní karmelitáni, piaristé a samozřejmě jezuité se podíleli na státní zakázce vzdělávání národa. Tato koncepce našemu evropanství zprvu kladla mnohé překážky. Zvláště piaristé nastoupili všude, kde před nimi bylo bratrské školství, a oproti bratřím, kteří vzdělávali děvčata i chlapce, vzdělávali jen mládence. (Léty se tato péče přetavila do podoby, která paradoxně vychovala to nejlepší pro národní obrození.) Evropanství v podobě rakouské říše však ve skutečnosti představují českému národu především spisovatelé jako Franz Kafka nebo jednotlivé literární postavy jako Švejk či Cimrman. Proto se jako celek nikdy nemůžeme dobrovolně vrátit k podobě Evropy v rukou mocnářství. Neuměli jsme ji transformovat. Byla a je nám spíše k smíchu.
Vnější a vnitřní izolace
Vzdělanost byla a je významným evropským rysem. Spíše než evropskými tituly se evropanství vyznačuje schopností vnímat a vést rozhovor. Samotné evangelium vzniklo v kontextu antické vzdělanosti a dobře se vyvíjelo v evropském prostředí. Křesťanské církve fungovaly vždy v rámci Evropy. Katolický svět měl svoje centrum v Římě, evangelické církve pěstovaly evropské kontakty s Nizozemím a východním Německem. Po pravdě řečeno, naše společenství byla vždycky evropská, dokonce transatlantická.
Církev bratrská se narodila z Bostonské misie a z práce tkalce Jana Balcara, který podporu pro práci svobodné reformované církve našel v Polsku, Skotsku a Nizozemí. V naší generaci jsme byli vychováváni německou teologií, kazatele nám vyškolilo švýcarské teologické učiliště a Kralické bible tiskla Britská biblická společnost, což se některým na vojně stalo osudným, protože politruci nesnesli pohled na imperialistickou tiskařskou čerň.
Kromě vnější izolace od Západu nás však zasáhla i ta vnitřní. Mohlo by se zdát, že pro křesťanskou povahu je evropanství naprosto samozřejmé, logické, ale zdaleka tomu tak není. Vnější izolace a nevzdělanost vykonaly svoje. V letech 2002 a 2003, kdy probíhala kampaň za vstup do EU, jsem byl překvapen výrazným nezájmem křesťanů o jakoukoliv ideu Evropy. Nechtěli vést ani rozhovor. Ač jsem se svými hosty směřoval do kostelů a církevních budov, po čase jsem od toho upustil, protože jsem neunesl ostudu, kterou dělali křesťané svou nevůlí k vzájemnému rozhovoru. Křesťané nedovedli být partnery v diskusi. Církev sice respektovala mou aktivitu, ale neměla pro ni žádnou náplň.
Výsledek referenda jsem prožíval jako první volby, které jsme vyhráli. Ve volebním štábu jsme nečekali tak vysokou volební účast. Přes 77 % hlasujících (41,73 % ze všech oprávněných voličů) řeklo tehdy Evropě ano. I přes euforii z výsledku mi však bylo jasné, že souhlas patřil předně možnostem cestování a částečně i Euru, evropské měně.
Vady evropské integrace
Jakýkoliv záblesk jednoty dostával v minulých letech notně zabrat. Slogan o České republice na prvním místě má žel podporu mnoha křesťanů. Ta pramení v nevzdělanosti, neochotě diskutovat a velkém množství alternativních informací. Samozřejmě k tomu přispívají také některé skutečnosti zakořeněné mimo jiné v církevním prostředí. Takovým příkladem může být „papalášství“, kdy se ti, kteří mají něco společného s Evropou, prezentují jako důležitější než ostatní. Zůstává po tom hořká pachuť a následně je mnoho prováděcích předpisů pro evropské programy představováno jako diktát z Bruselu.
Značnou roli tedy hrají všudypřítomné lži. Například, že je Brusel sídlem zla – jako by Evropa byla to samé co Brusel. Evropou ve vlastním smyslu jsme naopak my všichni. Začíná to u domácího stolu, v naší farnosti a pokračuje ve schopnosti konsenzu vzdělaných a kulturních lidí. Jen ti se mohou domlouvat, a nakonec také domluvit. Léčí nás společná péče o Ukrajinu, velmi nám pomohlo půlroční předsednictví v Radě Evropy v roce 2022.
Tvrzení o tom, že evangelium je nepolitické, prorůstá celou naší historií. Buď se Evropě posmíváme, nebo předstíráme, že není. Když už se jí nemůžeme vysmát, budeme ji alespoň s Ježíšem ignorovat. Svět nás nezajímá a politika vůbec ne. Tak to říká hodně lidí. V evangeliu je to ale jinak. Ježíš se vyzná v politice své doby, umí si rýpnout do sociální nespravedlnosti, nezavrhuje papaláše, ale také jim neskáče na lep. Překračuje obecně přijímané normy a hovoří s pohanskými cizinci, pomáhá jim, a dokonce jejich víru doporučuje.
Nic ze zmíněných vad evropské integrace se nedá vyřešit mávnutím kouzelného proutku. Stejně jako nelze stoprocentně vymýtit riziko smrtelnosti, protože život je stoprocentně smrtelný. Podobně to platí i o Evropě a vzájemné integraci. Mnohé z toho se však dá léčit, postupně a pomalu. Je potřeba o tom spolu navzájem mluvit – a to klidně v kostele!
Tak zde stačí připomenout, že proces s Husem byl zcela vedlejším programem koncilu. Pěkně to popisuje protestantský historik Kejř. Husova osoba žila druhým životem a postupně se zideologizovala. Později se používala jako protikatolický symbol. Dnes však již je k dispozici reálný popis události a Husovy hagiografie ustupují do pozadí. Nemám pocit, že by ho dnešní sekulární společnost nějak zvlášť prožívala, Husův svátek je prostě den volna.
Klidně vedlejší program, ale bylo to svinstvo po všech stránkách… To je žel také pravda…
Kniha Jan Hus známý i neznámý popisuje, že koncil se dle tehdejšího církevního práva nedopustil pochybení. Osobu Husa hodnotí kladně, ale ne nekriticky. Přínos knihy spočívá ve vyvracení mýtů, které o Husovi kolují. Více než skutečný Hus je znám jeho “druhý život” v rámci ideologické propagandy.