Dle mého názoru by měly církve ve společnosti vetovat projevy pohanské nenávisti. Místo toho si v nich daní hierarchové libují a ještě své věřící podporují v nekřesťanském chování. To je cesta do pekel,” říká herečka, politička a diplomatka Magda Vášáryová. V rozhovoru se dotkla témat víry i toho, co se aktuálně děje na Ukrajině a kolem nás.
Jak byste popsala své dětství?
Vyrostla jsem ve starobylém báňském sídle, porovnatelném s Kutnou Horou, v Banskej Štiavnici ve stínu románského hradu a gotického kostela. Žádné vesnické vzpomínky, ale město plné studentů a profesorů, u nás doma velká knihovna mého otce, středoškolského profesora literatury. Vzdělaní otcovi přátelé, francouzština, němčina, občas maďarština, dýchánky městských lidí v pečlivě upravených zahradách s houpačkami, sedm set metrů nad mořem uprostřed vyhaslého stratovulkánu.
Musela jste se jako mladá dívka vydat v duchovní oblasti svou vlastní cestou? Případně jakou?
Můj otec byl katolík, moje švábská matka vlažnou katoličkou, sousedi čeští husité, přes ulici moje nejlepší přítelkyně evangelička, sousedka z druhé strany ortodoxní Srbka. Katolický kostel stál vedle protestantského. Má pěstounka se se mnou jako malou denně modlila v poledne „Anjel Pána“. Do třinácti let jsem chodila pravidelně do kostela, i když někdy jsem musela zadním vchodem a stát za oltářem, protože jsme byli sledováni. Četla jsem si v životopisu svaté Terezky. Jsem pokřtěná, mám svaté přijímání, zkrátka všechno, abych byla poslušnou příslušnicí kostela katolického. A přece…
Mnohokrát jsem se setkal s inspirujícími projevy lidskosti a víry u lidí, kteří svoji víru nedávali nijak zvlášť na odiv. Oproti tomu jsem často u tzv. křesťanských profesionálů v rozpacích, jestli má moje víra ještě něco společného s tím, čemu věří oni. Jak to máte Vy?
Snad to způsobila moje láska k matematice, tedy k racionálnímu myšlení, čtení moderní literatury z naší knihovny, že jsem si začala klást logické otázky a hledala na ně odpovědi ve čtení Bible – Starého zákona spolu s historií starého Egypta a tehdy vydávané Antické knihovny. Nový zákon ztratil pro mne tehdy auru tajemství a originality.
Jako herečka a později jako diplomatka, politička a pedagožka jste se setkávala a stále setkáváte s lidmi z celého světa. Co na lidech obecně nejvíce oceňujete?
Vzdělání a soucit. Tomu prvnímu musíte věnovat hodně času, který se nedá nikde koupit, a to druhé můžete nabýt jenom v rodině, která ho pěstuje.
Někdy se zdá, jako bychom se v prostoru střední a východní Evropy chovali k výjimečným lidem a jejich dílu poněkud macešsky. Mnohonásobně to pak platí o ženách. Jak moc jste to sama pociťovala ve své herecké a diplomatické profesi?
Jsme pořád provinční společnost a libujeme si v tom. Nerozumím tomu. Vy, Češi, jste měli království, my jsme byli nejbohatší částí Uherského království a pak – v romantismu – jsme si zvolili plebejskou minulost a vzdělance označili za Němce a Maďary. To se nás drží dodnes. Provincie nesnáší ty, kteří se vymykají průměru.
Zvláště v tradičních církvích a v teologické oblasti zemí za bývalou železnou oponou nemají dosud ženy rovnoprávné postavení. Kde je podle Vás "zakopaný pes"? Přece jen žijeme v 21. století.
Nechci si stěžovat na sv. Augustina, na to je už trochu pozdě. Jsme stále patriarchální a nemáme dostatek mužů, kteří by se vzepřeli a řekli, já chci, aby moje matka, manželka a moje dcery byly nejenom podle ústavy rovnoprávné, ale skutečně rovné i ve zvykovém právu. Pokud takoví muži nebudou, mnoho žen dá přednost lísání se k alfa samcům. Bude to výhodnější pro jejich kariéry. A v církvích? Zdá se mi, že rozhodující bude, jestli alespoň některé z nich stihnou modernizaci natolik, aby ještě přežily. Například ateizace mladých Poláků je dost strašlivá.
I přes občasné vlny renesance zažívá institut manželství poněkud těžké časy. Ženy bývají v sekulárním i křesťanském prostředí stále ještě v nevýhodném, podřadném postavení. Má ještě manželství tak, jak ho známe, budoucnost?
Nevíme, co se stane, když nás opustí náš milovaný romantismus, romantická láska nebude hrát v životě lidí tak velkou roli a nastoupí pragmatismus vzdělaných žen. Budou hledat otce pro své děti, které pohodlně vychovají samotné, hlavní roli převezmou přátelství a někteří muži, jak pozoruji, nebudou chtít ani dospět a zůstanou nedospělí se svými motorkami a lítáním na rogale, denním běháním a střílením barevnými patronami v lesích. Uvidíme, možná válka na Ukrajině změní i naše muže a oni se začnou zajímat o výchovu nových generací. Zatím to nechávají se všemi konsekvencemi na ženách.
Máte dvě, dnes již dospělé a profesně úspěšné dcery. Co pro Vás bylo s Vaším manželem Milanem Lasicou ve vztahu k nim nejdůležitější?
Netahali jsme je do práce, nemusely způsobně sedět a dívat se na tatínka a maminku v televizi, dopřáli jsme jim dobré vzdělání, to nejlepší, jaké bylo v té době možné. Myslím, že dnes, když mají své děti, to oceňují.
Vzpomínám si, jak jste hovořila o tom, že jste vlastně nechtěla být herečka. Lákala Vás matematika, věda a intelektuální život. Kdo Vás v této oblasti nejvíc ovlivnil?
Některé učitelky, třeba zběhlá mniška, která mne učila matematiku a vštípila mi základy logického myšlení. Můj otec se svojí knihovnou, která nepodléhala cenzuře, ač mi bylo třeba devět, kdy jsem četla Daphne du Maurier. A pak čeští intelektuálové, když jsem přijela do Prahy a oni mi poskytovali knížky, to jsem již uměla číst česky. Dali mi i Káju Maříka, ale pan Jaromil Jireš mi třeba věnoval Jitro kouzelníků.
Obě totality 20. století si pro sebe uzurpovaly absolutní autoritu a „pravdu“. Jak se ukázalo při syrské uprchlické krizi, v čase covidu i nyní během ruské války na Ukrajině, část populace se nechá snadno ovlivnit konspiračními teoriemi a propagandou. Je na vině pouze nedostatek vzdělání?
Ne. Známe přece velké experty, kteří věří, že svět řídí Bilderberg. Základ kritického myšlení musí děti dostat v rodině. Pak se může připojit i škola. Ale dnes se mi zdá, že to, čemu věřila moje švábská „grunta“, Sibyla již všechno předpověděla, a že ženy, které nosí pánské oblečení, zničí svět, což se stalo v rámci hybridní války nákazou stejnou jako Covid-19. Nakažení spoluobčané se již nemůžou vyléčit, nemáme na to žádné prostředky. Zůstanou nakaženi nedůvěrou a nenávistí po celý život.
V křesťanském a teologickém prostředí v Česku i na Slovensku se nezanedbatelné množství křesťanů staví na stranu všech možných popíračů, v případě Ruska dokonce na stranu zla. Jak je podle Vás možné, že církve nedokážou formovat své členy tak, aby se snažili žít podle jádra Kristova vykupitelského příběhu?
Nakazili se? Tak, jak se nakazila katolická hierarchie fašismem a nacismem? My na Slovensku o tom něco víme.
Ještě v devadesátých letech jsme mohli pozorovat vzedmutí antisemitismu. Někteří politici v Česku a na Slovensku využívají i dnes nenávist, xenofobii a homofobii pro lovení volebních hlasů. Občas zaznívají homofobní výroky i z církví, co se s tím dá dělat?
Kritizovat všechny projevy nenávisti k jiným lidem a tyto lidi nevolit. Nicméně antisemitismus není dávnou součástí pouze katolické církve, je bohužel po staletí neoddělitelnou součástí také naší kulturní tradice. Opustit tuto tradici si vyžaduje soustředěné úsilí a zaměření se na výchovu v rodinách. Antisemitismus dnes sídlí u našich prarodičů, kteří se stěhovali po vysídlení Židů do jejich ještě teplých peřin. Nenávist vůči „jiným“ je vesnická tradice našich společenství.
Ruská válka na Ukrajině ukázala, že pro některé občany nemají svoboda, politická a kulturní autonomie ani možnost svobodného náboženského vyznání velkou cenu. Na demonstracích i na sociálních sítích se lidé vyznávají ze svého obdivu k Putinovi a jeho režimu. Ruské propagandě podléhají pochopitelně i občané jiných států, ti však ale nemají čtyřicetiletou zkušenost s komunismem a pětiletou zkušenost s nacismem a holokaustem. Co to o našich zemích a národech vypovídá?
Že zapomínáme, že pro některé rodiny byly fašismus a komunismus vítanými výtahy k statusu, na který by v demokratickém režimu nikdy neměly. Totalitní režimy byly závislé nejen na zblblé inteligenci, ale také na průměrných, zhusta nevzdělaných, lidech, kteří zastávali horní příčky ve společnosti. A úspěšně dovedli bohaté a vyspělé Československo ke krachu – finančnímu, hospodářskému i tomu kulturnímu. Z toho se teď snažíme vybřednout. Ale potomkové těch rodin jsou tady stále s námi.
V posledních letech je u nás aktivní společnost Paměti národa, která zaznamenává osudy osobností, které bojovaly proti fašismu i komunismu anebo musely uprchnout do exilu. Máte podobně výjimečnou, avšak pozapomenutou osobnost i ve svém okolí?
Můj otec ukrýval v padesátých letech mnohé knihy pod uhlím. Když je nakonec v těch šedesátých vybalil, přečetla jsem si je. Tak jsem se dověděla o tom, kdo popravil výkvět Poláků v Katyni, co znamenala Demokratická strana na Slovensku v roce 1946 pro nás a kdo ji zničil, kdo byl T. G. Masaryk a kdo vlastně byl Štefánik. (Později mě kvůli němu ve filmu Juraje Jakubiska Vtáčkovia, siroty a blázni vyhodili v roce 1969 z Komenského univerzity v Bratislavě.)
Jakému tématu se nyní věnujete ve své disertační práci a co akcentujete ve svých přednáškách na Cevro Institutu?
V CEVRO učím dějiny diplomacie 20. století a její přesah dodnes. Moje dizertace je o proměně romantických národních idejí na přelomu 19. a 20. století na nebezpečné nacionalistické ideje, které rozvrátily celé 20. století.
Devět let jste působila jako předsedkyně spolku slovenských žen Živena, který působí v oblasti vzdělávání, osvěty a sociální činnosti. Jak velký ohlas práce členek Živeny na Slovensku má?
Doufám, že zásadní. Dnes je Živena jedinou členskou organizací pokrývající celé Slovensko. I když v popularitě nemůže konkurovat internetovým portálům virtuálního světa, za kterými jsou jen dvě tři ženy. Nás je málem tisíc.
Měla jste šanci poznat mnoho evropských i mimoevropských zemí, co pro Vás znamená Evropa a evropské společenství? Čím bychom do něj mohli přispět víc a účinněji, než to činíme dnes?
Jsem Evropanka. Podporuji evropskou integraci, která formuje starou Evropu pro moderní výzvy. Je nás málem 500 milionů, a tak konkurujeme těm největším na světě. Akorát jsme si mysleli, že války již nebudou, a hlavně, že se nás nebudou týkat a že Rusové se změní na přítulné beránky pomocí programu Wandel durch Handel. Romantismus jsme přijali z Německa, jsme hospodářsky hodně závislí na Německu, ale tomuhle jsme neměli věřit. Ve jménu budoucnosti našich dětí a vnoučat. Zapomněli jsme, že musíme být vojensky silní, abychom udrželi mír. Neříkal to již Clausewitz?
V osobě současného papeže Františka spatřují mnozí lidé naději, že církev se dokáže obrodit a otevřít i těm, kteří jí nedůvěřují. Jakou roli by podle Vás měly hrát církve ve společnosti, kultuře, v sociální oblasti a ve vzdělávání?
Pro mne by teď měly církve sehrát „veto roli“ ve společnosti a vetovat projevy pohanské nenávisti. Místo toho si v nich hierarchové libují a ještě věřící podporují v nekřesťanském chování. To je i pro ně cesta do pekel a papež to samozřejmé ví. Protestuje, ale změnit atmosféru v mocenském molochu církví je těžké, asi jako když chcete otočit zeměkouli.
T. G. Masaryk viděl největší problém nikoliv v ekonomické, ale v mravní bídě jednotlivce i celé společnosti. Stát má nástroje a prostředky, aby řešil krize ekonomické a sociální. Kdo by měl ale pomáhat s řešením mravních krizí?
Akademický svět, osobnosti v církvi a silná občanská společnost.
Mnoho lidí by Vás rádo vidělo jako slovenskou prezidentku, na jejíž úřad jste už jednou kandidovala. Čemu byste se ráda věnovala v nadcházejících letech?
Nemám před sebou tolik let, abych si plánovala velké cíle. Chci splnit ty, které jsem si slíbila naplnit před pár lety a které pořád čekají… Nacházím se v nové situaci po tom, co odešel můj manžel. Snad mi na to vše zůstane dostatek energie a fungující hlava.
Často si vzpomínám, jak byl dramatik a prezident Václav Havel obezřetný, až plachý, když měl hovořit o svém postoji k víře. Rád bych se podobně zeptal i Vás. V čem spočívá pramen víry Magdy Vášáryové?
Určitě ve mně zůstalo mnoho z mých dětských let a desatero si pamatuji. Ale cítím se dostatečně silná, abych nesvalovala odpovědnost za můj život a problémy na nějakého starého pána s bradou, který sedí na obláčku. Útěchu hledám v umění a v literatuře. A v pozorování a poslouchání lidí, kteří jsou moudří. Je jich hodně, naštěstí.
Magda Vášáryová je v českém prostředí pochopitelně nejznámější jako slovenská filmová, televizní a divadelní herečka. Po sametové revoluci se začala angažovat v politice. Působila jako velvyslankyně ČSFR v Rakousku, v květnu r. 1999 kandidovala na post prezidentky Slovenské republiky, pět let pracovala jako velvyslankyně v Polsku, následně jako tajemnice slovenského Ministerstva zahraničí. Po dvě volební období vykonávala poslanecký mandát v Národní radě Slovenska. V současné době přednáší na pražském Cevro Institutu. V řadě rozhovorů, článků, úvah a glos komentuje politické dění na Slovensku, v Česku, ve Střední Evropě. Zajímavé jsou také její reflexe křesťanského a církevního života v Čechách a na Slovensku.
No co budiceeeeeek
Především to vyžaduje Boha, schopného uhlídat svůj pozemský personál.
Bůh je duch a vybavil nás rozumem, svobodnou vůlí a poznáním svého díla. A i to poznání je nepřímé. Z tohoto poznání vyplývá matematika, logika, krása a láska. Do naší svobodné vůle nezasahuje. Z krásy, lásky času a pohybu vyplývá život. Ten má podobu fyzickou a duchovní. Fyzická podoba je závislá na čase, duchovní patrně ne. Z přesahu lásky mimo čas usuzujeme, věříme a máme naději, že duchovní život nikdy nekončí. Zjevením Krista a jeho zmrtvýmvstáním narostla naše naděje na obnovu i těla, ale patrně na jiném principu hmoty a za podmínek milosrdenství mezi lidmi. To je neproniknutelné tajemství. Každý se sám musí rozhodnout, jestli chce milovat a být k ostatním milosrdným, nebo soudit, odsuzovat a zabíjet život a zabít tím i ten svůj.