Nové Evě, tedy ženě je často dáváno za vinu všechno lidské utrpení, což se odráží i na jejím postavení ve světě, v církvi. Právě z tohoto nepochopení se mezi lidmi – a nejvíc mezi muži – stále objevuje ta zvláštní potřeba dokazovat nad ženami svou moc. Přitom přes veškeré sociálně-kulturní role máme před Bohem a v Bohu všichni stejnou cenu, stejnou důležitost.
„Žena není jen domácí skřítek!“ Když spisovatelka Božena Němcová napsala v dopise z r. 1849 Františku M. Skácelovi tato slova, vyjádřila jimi nepochybně mínění celé řady jiných žen: „Musí ženská ostati jen tou — milkou aneb tím domácím skřítkem? Nemůže se vyrovnati muži? Zdali na sukni přilepen jest takový rozdíl ducha a statečnosti?“
Uplynulo sto padesát let a zdá se, že těch ženských domácích skřítků je v rodinách po celém světě ještě dost. A nejen v rodinách. Také mnohé církve mají stále ženy za domácí skřítky, kteří se – tiše, bez pobízení a zadarmo – starají o věci, které prý nejsou nás, mužů, hodné. Když debatuješ o věcech mezi nebem a zemí, nebudeš se přece zdržovat věcmi tohoto světa. Co kdyby se zrovna teď v tobě narodilo něco velkého a tys zrovna držel kýbl s hadrem a umýval podlahu! Ale teď vážně.
Zkusme se na chvíli oprostit od různých předsudků, společenských norem a toho, jak to kolem nás chodí, a položme si otázku: Žijeme v prostředí, kde je žena skutečně vnímaná jako rovnocenná? Můžeme tohle s čistým srdcem tvrdit o vlastní babičce, matce, manželce, přítelkyni, dceři nebo ženě, která měla v našem životě v určitém čase nějakou formativní roli?
A když se setkáme s projevy pohrdání, nespravedlnosti a ponížení u žen, které tvoří bytostnou součást našeho života, změní to náš pohled a jsme ochotní se zasazovat o to, aby se žádná žena, s níž přijdeme v sekulárním nebo církevním prostředí do styku, necítila jako člověk druhého řádu?
Kdybychom si s nimi mohli jako muži na čas vyměnit role, chtěli bychom, aby se k nám společnost chovala tak jako k nim? Zkusme sestoupit do hlubin svého srdce a svědomí a podívat se z ptačí perspektivy na to, co pro nás doopravdy znamená žena, která je právě tak jako muž Božím dítětem bez přívlastků a různých kondicionálů.
Tenhle svým způsobem terapeutický pohled bez předsudků je důležitý a umí být léčivý. Ostatně svůj vztah k ženám řešil jeden čas také papež František, když ještě jako dvaačtyřicetiletý jezuita chodil k jedné psychiatričce na terapie, aby se uzdravil z toho, co v něm v tomto i v jiných ohledech bylo bolavé. A podařilo se.
Křesťan, který ve svém životě nemůže jinak, než jít za pravdou, jíž je Kristus, na téhle cestě nevytrvá, pokud si v sobě ponese jakýsi dvojí obraz lidství, v němž je žena – nová Eva – vinna za všechno lidské utrpení, což se odráží i na jejím postavení ve světě, v církvi, v dějinách spásy.
Právě z tohoto nepochopení se mezi lidmi – a nejvíc mezi muži – stále objevuje ta zvláštní potřeba dokazovat nad ženami svou moc, nadřazenost, výjimečnost, potřeba ženy krotit, mstít se, usměrňovat je a poučovat. Tohle zvláštní podvědomé trestání se z hlediska následků prvotního hříchu týká lidí všech civilizačních okruhů.
Ten obraz „ženy svádějící muže ke hříchu“, který v posledku vždycky ospravedlnil i to nejstrašnější násilí, je pořád mezi námi a máme ho dennodenně na očích. Kdo se z tohoto začarovaného kruhu dostane a snaží se jednat opačně, nemívá to ve společnosti lehké.
Z evangelijního hlediska je to přitom tak jednoduché. Nikdo z nás asi nechce, aby se s ním zacházelo z principu jako s méněcenným. Tyto pocity jsme pravděpodobně zažili už jako děti, dospívající, ale také jako dospělí. Na trajektorii lidského života se s nimi nakonec setkají i mnozí lidé třetího věku, kteří už nejsou tak ekonomicky aktivní a v přehlížení společností jsou na tom dost podobně jako děti a ženy v tradičních, mužsky orientovaných společnostech.
Abychom tohle pochopili, nepotřebujeme k tomu v křesťanském ohledu žádné speciální vzdělání, tituly, kurzy ani společenské postavení. Stačí vnitřní přijetí toho, že i přes různé sociálně-kulturní role máme před Bohem a v Bohu stejnou cenu, stejnou důležitost, stejné místo v jeho srdci.
V katolické tradici jsme postavili na oltář Matku Boží, mladou židovskou dívku, chodící většinu svého života bosky, bez jejíhož přitakání andělskému pozdravení bychom ještě teď byli uvízlí ve starém životě a ve starém světě. Kdybychom ji dnes mohli potkat v Betlémě, v Nazaretu, v Jeruzalémě nebo v Efesu, kde žila po smrti a vzkříšení svého syna s Ježíšovým učedníkem Janem, jak bychom se k ní asi chovali?
Jako k ženám, které jsou součástí naší životní cesty? Jako se k ženám chovali muži naší generace? Jako se k nim chovají muži, kteří si ženu pletou se služkou, kuchařkou, uklízečkou? Anebo bychom se tváří v tvář této výjimečné ženě, jejímž prostřednictvím přišla do tohoto světa naděje, rozpomněli, že bychom to měli dělat jinak, než jak jsme k tomu byli vychovaní a než jsme se k tomu pod vlivem okolí sami rozhodli?
Dokázali bychom Matku Boží Pannu Marii oslovit tak, jak se dnes oslovují ženy na ulici, kamarádky ve škole, kolegyně v zaměstnání, cizí ženy na sociálních sítích? Myslím, že bychom to chtěli udělat jinak. Úplně jinak.
Je tu jeden fenomén, který by se mohl stát inspiračním vzorem. Sponsa Christi – Nevěsta Kristova, zasvěcená žena, která se rozhodla darovat sebe samu Ježíši a neztratit přitom nic z toho, co je součástí jejího ženství, jejího lidství, jejích darů, schopností a charismat.
Nepopírám, že i vůči zasvěceným ženám si lidé někdy dovolí velkou hrubost. Vidím to občas i na sociálních sítích, kde se na zdi řeholnic, které pro církev a společnost dělají neuvěřitelný díl dobré práce, objevují různá otcovská domlouvání, napomínání, ale také vyhrožování, ponižování a slovní násilí.
Duševně a duchovně zdravý člověk, který se snaží žít své křestní znamení a který nemá Boží jméno jenom jako klacek na druhé, si tváří v tvář Kristovým nevěstám asi uvědomí, že nestrojená úcta k jejich životnímu rozhodnutí a službě je to nejmenší, čím je jim povinován. Moje zkušenost je taková, že tam, kde lidé přicházejí do živého kontaktu se zasvěcenými ženami, lze hodně vyzískat i pro všednodenní vztahy.
Někteří moji přátelé, kteří léta přešlapovali přede dveřmi kostelů, toužili najít v církvi – tak, jak to vyčetli z knih – chráněné, bezpečné a v mnohém až ideální prostředí, v němž vztahy mezi lidmi nejsou determinovány ekonomicky, mocensky či sexuálně. Bylo bolestivé vidět, jak velká míra deziluze je v krátkém čase zasáhla. Domnívám se ale, že církve takové otevřené a rovnoprávné prostředí vytvářet mohou a umí. To je patrné z těch společenství, v nichž ženy vyrostly do respektovaných osobností.
Důstojnost žen, právě tak jako mužů, dětí, teenagerů i lidí seniorního věku nepotřebuje žádné zvláštní ohledy, dramatické přehrávání vyjadřované úcty, pugét květin k MDŽ ani to, že tedy holt jednou umyjeme nádobí, když je máma nemocná a leží... Stačí si uvědomit, že v jednání s jakýmkoliv člověkem před námi stojí sám Bůh.
Vím, není to někdy lehké, ale vůči ženě, která nás jako matka nosila pod srdcem, a vůči těm, které jsme kdy milovali a milujeme, by se člověk mohl překonat a ukázat, že žena není domácím skřítkem, ale spíš Marií, která klečela pod křížem svého syna. Milující, obětující se, svatá, krásná.
Spousta žen chce být právě jen ženami. A očekávají od partnera že se bude chovat jako muž aby ona mohla být tou ženou a nemusela přebírat mužské role. A pokud se k ní muž začne chovat jako k rovnocenné bytosti, ona sama s tím nemusí být spokojená. A začne hledat někoho kdo jí umožní být jen tou ženou kterou ona bytostně je.
Být „jen tou ženou“ ?..
Pak vy jste taky „jen tím mužem“ ..
A „nebýt spokojená, když rovnocenná“ ?
Typický příklad katolického ponižování žen.