Jedna z českých vánočních tradic praví, že u štědrovečerní večeře by měl být prostřen prázdný talíř navíc pro nečekaného hosta nebo poutníka. Jsme ale opravdu připraveni takového neohlášeného strávníka přijmout? Někdy se totiž možná kasáme sami před sebou, že ano, a život nám ukáže pravý opak.
Vždycky se mi moc líbila tradice, že u štědrovečerní večeře má být prostřeno o jeden prázdný talíř navíc pro neohlášeného poutníka či hosta. Z kapacitních důvodů panelákové kuchyně o možnostech pohostit velmi ztěžka i tři lidi, jsme ji však s rodiči nikdy nepraktikovali. Po konverzi v dospělosti mě gesto s náhodným kolemjdoucím nadchlo a někdy jsem přemýšlela nad tím, zda třeba nějakou porci salátu neodnést na místní charitu, kde se scházejí lidé bez domova.
Ve své naivní iluzivní vizi o sobě samé jsem se v duchu chvástala, že bych klidně ke stolu dalšího, i neznámého člověka přijala a pohostila ho. A jak jistě sami dobře víte, v takových chvílích obvykle přichází shora se špetkou humoru test, který zpočátku tak úplně neodhalíte. Test toho, jestli jste skutečně tak velkorysí, jak si sami o sobě myslíte.
Ten můj přišel dva dny před Štědrým dnem. Byla jsem na sebe pyšná, že i přes velkou pracovní zátěž ve zpravodajství kvůli útoku na Filozofické fakultě v podstatě všechno stíhám. Mám relativně uklizeno, předvánoční viróza už jen doznívá a vypadá to, že bych nakonec zvládla odzpívat půlnoční mši, odpoledne dorazil obří nákup objednaný z Košíku, cukroví je připravené na ozdobení a už chybí jen včelí úly a kokosové kuličky, které udělám zítra, aby byly na Vánoce čerstvé. Stromeček už stojí na balkoně a tašky s ozdobami jsou připravené v ložnici. Chybí nám už jen stojánek, který také pořídíme zítra, a pak můžeme začít zdobit.
Původně jsem ještě zvažovala v pozdějších hodinách upéct další várku lineckého cukroví. To ale až bude všechno hotové, nejprve bude potřeba udělat si několik menších pauz v práci na péči o alzheimerovského dědečka: nakrmit ho, vykoupat, převléct do pyžama a znovu usadit k televizi, což zpravidla rozsekám na menší časové úseky, protože mám právě službu v práci na home officu.
Nečekaný host
Vtom někdo zvoní. Nikoho neočekávám a ani nemám čas se nikomu dalšímu věnovat. Z interkomu se hlásí příbuzný, kterého vůbec neznám, a chvilku mi trvá pochopit, že ve skutečnosti na sídlišti odchytil dědova bratra, který přijel z Prahy a cestou z nádraží se potmě ztratil. „Nazdar děti! Já k vám netrefil!“ hlásí bratr, značně poznamenaný stejnou chorobou jako dědeček – tedy nejen Alzheimerem, ale taky špatným sluchem, takže křičí už z poloviny chodby. Původně hledal neteř, ale ta je nemocná. Hm, to já sice taky, ale co se dá dělat. Když se neobtěžoval tím, že by se ohlásil nebo zavolal, tak si holt možná odveze nějaký vir, pokud nechce spát pod mostem. Zdá se, že vyrazil v 6 ráno a stotřicetikilometrová cesta mu trvala téměř dvanáct hodin. Bůh ví, přes co jel.
„Oni mě doma nechtěli pustit, ale maminka má narozeniny, přece tu nebude sama!“ povídá/křičí strýc. Snažím se mu opatrně naznačit, že jejich matka je už víc než 30 let po smrti a leží na hřbitově. „No proto jsem tady! Bráško!“ křičí strýc. „Toho jsem se bál!“ obrací děda oči v sloup. A já v duchu taky, protože vím, že prababička Filomena se narodila 24. prosince. Volají rodiče. Nemám čas to vzít.
Všechny plány padají. Strejda nejenže se ztratil, ale přitom samozřejmě taky v dešti vymrznul a vyhladověl. Servíruji cukroví, čaj a běžím vařit večeři. Zvažuji logistické možnosti. V dědově bytě jsou totiž jen dvě manželské postele a my jsme dohromady čtyři, protože Vánoce trávíme u dědy i s manželem. I tak ale po minulých zkušenostech, kdy strýc dvakrát ztratil vypůjčené klíče, pak svoji peněženku, dědovi obléknul manželovy plavky, pak se ztratili oba bratři společně, a nakonec v autobuse zpět nevěděl, kam vlastně jede, volím možnost trvalého dohledu nad oběma.
Zdatně vybrakuji ledničku, strejdovi věnuji svou vegetariánskou večeři, ale přihodím oběma kousek sekané, ale byli spokojení. Připomínám dědovi, aby si vzal léky. „Já mám taky léky!“ hlásí strejda a běží pro pečlivě vybavenou lékovku. Důkladným okem zkušené pečující podle tvaru a množství pilulek odhaduji stádium nemoci a léčby. „A na jak dlouho to máš?“ ptám se nenápadně. „Hele, koukej, jeden, dva, tři… sedm dní a ještě mám další v batohu!“ směje se.
Nevítaná pomoc
Jen mně tuhne úsměv v koutcích. „Já jsem ti přijel pomoct, víš? Já bráchu pohlídám a ty se můžeš věnovat svým věcem,“ objímá mě strejda. Kývám a s úsměvem děkuji, i když vím, že ve skutečnosti to znamená, že se místo o jednoho nemocného seniora budu starat o dva. Strýc plánuje procházku na hřbitov, ačkoliv děda už tak dlouhou trasu neujde, a navíc má celý den pršet a foukat silný vítr. Volají rodiče. Nemám čas to vzít. Beru si notebook na klín a pracuji. Úklid vzal za své už teď. Vařím čaje, kávy, nosím cukroví, uklízím. Děda touží po svých bezdrátových sluchátkách. Snažím se mu vysvětlit, že pak by zvuk televize slyšel jen on a bratr ne. „No a?“ Přijde se na ně zeptat ještě sedmkrát a tváří se, že nechápe, v čem je potíž, ačkoli dobře ví, že se sluchátky si zvuk uzurpuje jen pro sebe, což ho nijak zvlášť netrápí. Je kvůli tomu celý nevrlý a pořád se chodí ptát, co s tím vším vlastně uděláme.
Všichni si jdou lehnout a já dodělávám práci, kterou jsem nestihla. „Spíš?“ slyším najednou odvedle přes papírovou stěnu. „CO?!“ křičí strejda. „Jestli spíš?!“ zvyšuje hlas děda. „Já spím a ty spi taky, prosim tě!“ mumlá strejda. „No já ale nespím!“ opáčí děda. „Tak mě přikryj aspoň!“ komanduje bratra. Achjo, to bude noc. Za hodinu registruji debatu o převlékání. Vystřelím z postele a běžím dědovi pro nové pyžamo. Vytírám. Dvě hodiny spím. Další debata. Běžím. Převlíkám dědu. Strejda chodí po bytě. Hm, zdá se, že děda není jediný, kdo netrefí v noci na patřičná místa, kam i císařpán chodí pěšky. Vytírám. Vytírám šestkrát. Převlíkám čtyřikrát. Děda už nemá žádné suché pyžamo, takže se modlím, aby to bylo naposledy. Odpadávám úplně mrtvá asi v šest ráno. Ráno jsem plánovala vstát dřív, abych se stihla nalíčit a začít péct, ale nejsem schopná vylézt z postele.
„Ty jsi tady?!“ povídá děda bratrovi. „No já tu jsem, ale nevím, kde vlastně jsem. Ty jsi přijel do Prahy, bráško?“ „Já jsem v Praze? Aha, to je divný,“ mumlá děda a nemůžou se domluvit, kde že se to vlastně potkali. Když se shodnou, že u dědy doma, začnou plánovat odpolední procházku a návštěvu kamarádů. „Hele, kamarády – a hlavně kamarádky – nechte na příště! Ženy mají den před Štědrým dnem doma dost své práce!“ připomínám, protože se zdá, že to doteď přítomné pány ani nenapadlo, že by je někdo nemusel vítat s otevřenou náručí.
Stojánek nemáme! Nic nemáme!
Hned u snídaně se snědla celá vánočka, všechno cukroví, pečivo a ovoce. Děda chce sluchátka. Vysvětluji mu, že se všichni chceme dívat na mši za oběti střelby a že to chceme taky slyšet. Volají rodiče. Nemám čas to vzít. Do bohoslužby všichni kafrají a strejda vypráví, jak odchytával na ministerstvu svého synovce generála-hasiče. Děda se probere až při pozdravení pokoje a podává všem ruku. Strejda nechápe, co se děje, ale taky všem třese rukou a přeje hodně zdraví do nového roku. Děda běduje, že si bude muset odpočinout, protože ho to všechno strašně zmáhá.
Na balkon věším státní vlajku sešitou nebožkou babičkou ze starých trenýrek na oslavy prvního máje. Možná to není nejdůstojnější pieta. Volají rodiče. Chtěli se zeptat, jestli už máme stojánek na stromeček. Nemáme. Děda chce sluchátka. Pokouším se uklidit aspoň po snídani, koupu dědu, oblékám ho a vyrážíme. Soukáme se ve čtyřech do mého Twinga, dveře u řidiče nejdou otevřít, protože se zevnitř ulomila klika. U spolujezdce zase nefunguje páčka na sklápění sedačky, ale všechno řeší klíč desítka! Takže lezeme všichni dveřmi u spolujezdce a já se poprvé trochu stydím za svůj vůz. Děda nechápe, že má auto jen troje dveře, a neustále hledá další kliku. Jdu koupit svíčky na hrob. Mají poslední dvě, s prohnutým víčkem, které s omluvným úsměvem vyfouknu pánovi za sebou.
Odpoledne trávíme v dešti na hřbitově a pak v restauraci na obědě a v kavárně, což je moc fajn, ale celý den je v tahu. Volají rodiče, jestli už máme stojánek na stromeček. Nemáme. Manžel ho jede koupit. V jednom obchodě ho nemají. V druhém ho nemají. Jede do vedlejšího města. Volají rodiče. Jestli už máme stojánek na stromeček. Nemáme. Oni ho teda taky nemají, protože živý stromek nikdy neměli, takže mi vypočítávají do telefonu výhody toho umělého. Ve vedlejším městě ho taky nemají. Běžím nakoupit něco k večeři a ingredience na další cukroví. Bramborový salát budu muset udělat až na Štědrý den. Balím dárky a odvedle se každých pět minut ozývá volání po sluchátkách. Vytrvale to ignoruji, tak si bratři aspoň povídají.
Stojánek na stromeček měli v dalším městě. Poslední. Vařím večeři a chystám se na pečení. Volají rodiče. Už máme stojan na stromeček. Tak už znovu nevolají. Manžel se strejdou ozdobí stromek, čemuž předchází velké stěhování skříní, aby se vůbec někam vešel. Děda jim každých pět minut radí, jak to mají udělat. Je nervózní, že nemá sluchátka. Podávám světýlka, ozdobičky, háčky. Servíruji večeři a zmiňuji, že autobus do Prahy jede zítra v 10 hodin. Pak už ne, protože je Štědrý den. „On je Štědrý den? A neměli bychom pořídit stromeček?“ lekne se děda, načež začne zpívat Narodil se Kristus Pán. Jdu konečně upéct to linecké. Vykrajujeme s manželem do půl dvanácté. Uklízím a jdu si lehnout. Jsem připravena na variantu, že tu strýc zůstane.
V noci už jsem tak unavená, že nemám ani sílu jít vytírat. Naplánovala jsem si, že je potřeba vstát nejpozději v osm, abychom stihli vypravit dědu, pak návštěvu hřbitova a doprovod strejdy na autobus. Toho ale nejsem schopná, cítím, že se mi trochu zhoršila viróza, kašlu jako blázen a nejsem schopná se vykopat z postele dřív než v devět. Děda je neklidný a zmatenější než obvykle, takže při převlíkání dostanu omylem kolenem do čela. Rozsvěcí se mi, že v telefonátech od rodičů ve skutečnosti asi vůbec nešlo o stromeček, ale o mámin svátek, který jsem úplně prokaučovala. Už nevolají.
Prázdný talíř neprostřu
Znovu jdeme na hřbitov, kde už je hrozné bahno a louže na každém kroku, které děda – pěkně jednu po druhé – všechny vymete. Je takový vítr, že se nám svíčky nepodaří zapálit. Návštěva hrobu se jeví trochu neutěšeně, ale je taková zima, že se všichni těšíme do auta. Nejsem moc komunikativní, protože jsem se ještě pořádně nerozkoukala, navíc jsem nenalíčená a neupravená. Strýc odjíždí a já si připouštím to hlavní – nebyla jsem na dalšího hosta připravená. Nemám výčitky, protože jede domů za svou rodinou, která na něj čeká. Děda konečně dostává sluchátka, aby mohl televizi sledovat sám. Je spokojený. Po obědě v rekordním čase zvládám úklid svinčíku, praní, mám umyté vlasy, salát je hotový a já si můžu konečně nalíčit oči svou novou paletkou očních stínů a vypadat trochu jako člověk.
K večeři ale prázdný talíř neprostřu. Někdy je potřeba prožít hodně intenzivní zkušenost, abychom si uvědomili, že ve skutečnosti na neohlášené hosty připraveni nejsme. Ne vždycky totiž nezvaný host jen spořádaně zasedne ke stolu a přispěje svou troškou ke společnému hovoru. On totiž ve skutečnosti může taky přispět k chaosu, nepořádku, naprostému přehodnocení plánů a objemu domácích prací. A vůbec to nemusí být přímo na Štědrý večer. Mrkám tam nahoru a říkám si, že Pán Bůh má fakt smysl pro humor. Pochopila jsem, beru zpět a už prosím žádné další vánoční poutníky!
