Týden před Mezinárodním dnem dětí, tedy 24. května, měl na Svatopetrském náměstí za účasti papeže Františka, dětí a dospělých z celého světa, projev italský režisér a herec Roberto Benigni. Dvacet čtyři minut jeho monologu, v němž se obracel k dětem i k papežovi, bylo koncertem povzbuzení a útěchy pro ty, kteří ještě vkládají do dětí naději, že se díky nim svět a církve jednou promění a budou poznamenány něčím z jejich bezstarostnosti a lásky.
Zcela v intencích myšlenek Antoina de Saint-Exupéryho, z něhož Benigni rád cituje, povzbuzoval děti před Bazilikou svatého Petra, že právě z nich možná jednou vzejde nový papež nebo papežka. Sám Benigni hovořil o tom, že když byl malý, toužil být na rozdíl od svých kamarádů nikoliv astronautem, fotbalistou či zpěvákem, ale papežem. Všichni, dodává, z jeho tehdejšího přání „umírali smíchem“. Jenže netrvalo dlouho, aby se v „nejmenším státě na světě“, Vatikánu, objevil „největší muž na světě“, papež František, který doposavad překonává naše představy, které jsme o výkonu papežské služby měli. Je dobře, že se Benigni stal hercem, komikem a režisérem a že se papežem stal muž velké vnitřní proměny, Jorge Mario Bergoglio. Svět byl ve své rovnováze zachráněn.
Všude na planetě se najdou lidé, kteří děti chápou buď jako „malé dospělé“, které vlastně ani nemají pořádně nárok na to žít si své dětství, anebo je chápou jako více či méně nesvéprávné bytosti, které mají na slovo poslouchat to, co dospělí říkají, a napodobovat to, co dělají. I jen při zběžném pohledu kolem sebe můžeme konstatovat, že je moc dobře, že většina dětí nedělá ani jedno, ani druhé. Exupéry věřil, že v každém dítěti se může skrývat nový Mozart. Benigni lidem u Svatého Petra říká, že mezi dětmi, které tam přišly, může být příští Michelangelo, Galileo, špičkový vědec, nový papež z Afriky, Asie nebo Říma či přímo papežka.
To všechno je možné. To všechno se stane jen díky tomu, že se do světa rodí děti a že existuje někdo, kdo má děti rád. O tom, aby se mohly děti při bohoslužbách chovat přiměřeně svému věku, aby mohly mluvit a aby byly slyšet, hovořil František mnohokrát. Ten, kdo chápe děti jako lidi druhého řádu, si možná bude klepat na čelo a říkat: Co by nám jako děti měly v církvi říkat? Nemusí nutně říkat nic. Příkladem jsou nám už proto, že podle jejich vzoru máme naději jednou vstoupit (spolu s nimi) do Božího království. „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“
Děti jsou symbolickým lakmusovým papírkem toho, kdo podle jedněch má a podle druhých nemá v církvi mluvit. Hned po dětech to jsou obvykle mladí lidé, studenti, ženy různého věku, lidé hodně staří, občasní návštěvníci bohoslužeb, lidé z venku a světe div se i lidé žijící v jiných církvích, kteří jsou však v rámci dosti široké katolické ekumenické agendy k takovému dialogu zváni nejpozději od dob koncilu. Kritéria toho, kdo smí a kdo už ne (nebo omezeně), obvykle stanovují muži z řad kleriků a laiků, kteří nepochybují, že slovo v církvi bylo svěřeno primárně jim a oni jsou povoláni k tomu, aby určovali, kdo co smí, kdo jen trochu a kdo nemůže nic. U dětí je to patrné nejvíc, protože jejich zkušenosti a jejich prožitek posvátných věcí není – alespoň v českém katolickém a teologickém prostředí – brán nikterak vážně. Děti sice existují, občas mluví a dovádějí a křičí, ale o tom, co při bohoslužbách a ve svém intimním duchovním životě zažívají, touží slyšet málokdo. Přece nebudeme poslouchat děti, ženy a sváteční křesťany! Kam bychom přišli!
Roberto Benigni a jistě i papež František si myslí něco jiného. Pokud jsme sami v sobě dokázali pohřbít prožitek dítěte, neměli bychom se toho nikdy dopustit u dětí, ba naopak. Měli bychom se snažit, říká Benigni, aby každý jejich den byl jako svátek, neboť z tohoto svátku, v němž je důležité veselí a odlehčenost tíhy života, můžeme stále ještě – a děti nám to obvykle dovolí – čerpat i my, lidé někdy dost zoufale dospělí.
Zdá se mi, že dějiny jsou plné toho, co se říct nemělo, i toho, co se říct mělo, ale neřeklo. V červenci 1944, nedlouho předtím, než se v letadle ztratil a rozplynul ve věčnosti, napsal Saint-Exupéry tato slova: „Kdy jen bude možné říci těm, které milujeme, že je milujeme?“ Bylo by hezké, kdyby nás Roberto Benigni, papež František a ti, kterým ještě nasloucháme, uměli přesvědčit, abychom se jako děti nikdy nebáli říct to, co máme na srdci, a abychom vždycky nechali promluvit a poslouchali ty, které jsme třeba i mnoho let neslyšeli říct v kostele ani slovo. Nezdůrazňujme u dětí ani dospělých to, co neumí, v čem jsou slabí a co naopak nám jde jakoby nic. Zkusme se i skrze světlo evangelia dívat na lidi pohledem, který nám v nich umožní rozpoznat třeba nového Mozarta nebo budoucího papeže či papežku.