Minulý týden absolvovala Evropa volby do svého unijního parlamentu. První informace o výsledcích se začaly objevovat v sobotu večer, v průběhu týdne byly upřesňované. A rostlo nadšení, nebo naopak zklamání mnohých.
Nechci komentovat radost ani smutek plynoucí z volebních výsledků. Spíš chci poukázat na nízkou hodnotu obojího, krátkodechost politických úspěchů i pádů. Je mi líto lidí, kteří vkládají ve vysokou politiku nepřiměřené naděje. Je to s ní jako s ranním oparem. Může být krásný, mnozí z něj bývají nadšeni. Jiní ho nemají rádi, protože je spojený s ranním chladem. Navíc, aby ho zahlédli, museli by vylézt včas z postele, což je pro některé těžké – a teď vůbec nekomentuji, jestli to je dobře nebo špatně. Každý to máme jinak, někdo je skřivan, jiný sova. Jde mi o tu různost pohledů a rozmanitost dojmů z téže věci. Navzdory těm, kteří se z ranních mlh radují, bez zájmu těch, kteří jeho chvíli prospí, opar za chviličku zmizí, stoupající slunce jej rozpustí. Je dobře se na něj podívat, můžeme si z něj na chvilku odnést dobrou náladu, víc než dojem či pocit nám ale nedá. Pokračující den brzy odnese i vzpomínku, život jde dál.
Podobné je to s politiky. Jen málokteří za sebou zanechají trvalejší stopu. Bývají to ti, kteří se dostali do obtížné situace, museli se rozhodnout, a jejich rozhodnutí přineslo užitek. V takových případech ovšem jde o rozhodování, jaká nebývají příjemná, zdá se mi, že takovým se většina politiků touží vyhnout, a sami sebe tak odsuzují k zapomnění.
Jaký vztah k politice by měl mít křesťan? Měl by se do ní zapojovat, nebo se od ní držet dál? Mluvím o křesťanovi, možná to zaujme i nekřesťana, možná jde o něco, o čem stojí za to trochu popřemýšlet i docela obecně.
Připadá mi zajímavé, že Ježíš nikdy neřekl nic, co by nějak hodnotilo tehdejší římskou okupační moc. Stejně tak nikdy nehodnotil tehdejší místní, Herodovu vládu. Jedinkrát se vyjádřil k Herodovi samotnému, nazval ho liškou, jinak mu nestál za pozornost.
Dovedl ale ocenit člověka, který mu dokázal důvěřovat, i když byl nějak spojený s okupační mocí. To byl třeba případ setníka, který Krista prosil o uzdravení nemocného sluhy. O něm Ježíš řekl, že tak velkou víru nenašel mezi židy u nikoho. To bylo velké ocenění!
Apoštolové jednali podobně. Petrovi sice chvíli trvalo, než pochopil, že je úplně jedno, pod jakou vlajkou člověk žije, pokud koná dobro a jedná spravedlivě. Když mu to ale došlo, navštívil římského setníka Kornélia. Návštěva nakonec skončila křtem, pokřtěný byl Kornélius i další, kteří tenkrát byli u něj doma.
Podle Ježíšova příkladu nechci politiky kritizovat. Chci se za ně modlit, stejně jako za všechny ostatní, kteří mají nějaký veřejný vliv. K tomu vybízí i apoštol: Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc. Chci jim přát Boží vedení i moudrost k rozhodování ve prospěch voličů, nikoli jen ve svůj vlastní. Přitom ale nechci zapomínat, že jsou pouze lidmi, nechci od nich čekat božské vlastnosti ani činy, nechci být naivní.
A nad tím, jestli vyhraje ten či onen, se nechci trápit. Jednak je to jen na chvilku, jednak rozdíly mezi praktickou politikou těch či oněch jsou ve skutečnosti minimální. Než abych ohodnotil strany a politická hnutí, vyhlížím osobnosti, které dovedou zachovávat právo, pracovat ve prospěch druhých a pamatují zejména na podmínky života příštích generací. Kdo chce jen rozdávat, pouští se slepou uličkou. Je rozumné, dívat se dál, bible nás učí hodnotit lidské činy až s perspektivou věčnosti. Není vůbec od věci to zkoušet.
Za Rádio 7: Petr Raus
Připadá mi zajímavé, že Ježíš nikdy neřekl nic, co by nějak hodnotilo tehdejší římskou okupační moc. Stejně tak nikdy nehodnotil tehdejší místní, Herodovu vládu. ……………….
No, on se Ježíš, ale ani Bůh, či Maruška nebo andělé, nevyjadřují ani nyní k současným vládám. Maruška se sice pravidelně zjevuje, třebas v Medju, ale nikdy neřekne něco praktického, co by lidem zlepšilo život na Zemi. Zdá se, že všechny ty “dobrotivé” nebeské entity mají radost z toho, že lidé trpí.