Smrt je Velká narušitelka, která nám bere naše milované, nebo nás od nich. Smrt je Velká odlučitelka, která trhá hmotné a nehmotné součásti naší bytosti a trhá celou osobu, která nebyla určena k tomu, aby existovala bez těla. Smrt je Velká urážka, neboť nám připomíná, jak řekl Shakespeare, že jsme potravou pro červy:
Jsme doslova rozštěpení ve dví. Člověk má vznešené povědomí o své jedinečnosti tím, že vyniká nad přírodou svým velkým majestátem, a přece se vrací několik stop do země, aby slepě a hloupě shnil a zmizel navždy.
Shakespeare
Smrt je odporná a hrozná, krutá a neobyčejná. Život nemá být takový, a ten náš, bohužel tváří v tvář smrti, to vyjadřuje.
Smrt je naše Velká nepřítelkyně – větší než cokoliv jiného. Nárokuje si na každého jednoho z nás a pronásleduje nás neúnavně po všechny naše dny. Moderní lidé píší a mluví donekonečna o lásce, zvláště romantické lásce, která mnohým uniká. Nikdo se však nevyhne smrti. Říká se, že žádná válka ani pandemie nezvýšila úmrtnost – postihne každého. Jen se zdá, že jsme na ni mnohem méně připraveni než naši předkové.
Strach před soudem
“… aby smrtí zničil toho, co měl moc nad smrtí, totiž ďábla, aby vysvobodil ty, kterých po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí”
(Bible, kniha Židům 2: 14-15)
Mnozí připomínají, že naše společnost je stejně moralistická a odsuzující jako všechny předchozí. Žijeme v kultuře, kde se lidé kategorizují na dobré a ty špatné, a pak je veřejně hanobí, dokud nepřijdou o práci i místo v komunitě. Lidé jsou obviňováni z toho, co se kdysi definovalo jako hřích, a pak jsou trestáni a zapuzováni způsoby, které se nápadně podobají dávným rituálům očišťování.
Wilfred McClay zdůrazňuje ve své eseji “Podivná vytrvalost viny”, že se lidské bytosti nedokáží zbavit svých “morálních reflexů” – víry v morální absolutno, v hřích a soud, v uvalení viny a studu. Dnes jsme se však zbavili staré víry v Boha, nebe a pekla, a proto jsme ztratili i staré zdroje pokání, milosti a odpuštění.
Toto vše spouští pro moderního člověka krizi tváří v tvář smrti. Jako pastor jsem strávil mnoho hodin v přítomnosti umírajících lidí. S blížící se smrtí se lidé dívají zpět na svůj život a cítí velkou lítost. Na povrch vystupuje hluboká nespokojenost se sebou samým. Může to být pocit viny zato, co neřekl či neudělal pro své milované, za omluvy, které neudělal či nepřijal, za laskavosti, které odmítl či nelaskavost, které udělal, za promarněné příležitosti či dokonce promarněný život.
Mimo lítost za minulost je zde také strach z budoucnosti. T. S. Eliot píše: “Ne toho, co definuje smrt, ale toho, co za smrtí není smrt, se bojíme…” Za všemi ostatními emocemi je strach před soudem. Apoštol Pavel ve své diskusi o smrti v 1. Korinťanům 15 tvrdí, že “ostnem smrti” je hřích (v. 56). Tak to učil i v listu Římanům 1: 20-22, že my všichni víme, jakkoli to skrýváme, že Bůh je náš Stvořitel, který si zaslouží naše uctívání a poslušnost. Avšak my jsme toto poznání “odmítli” (v. 28) a nárokujeme si svrchovanost nad svým životem.
Smrt však dělá naše pocity viny a nespokojenosti o to víc vědomé. Naše svědomí se nedá umlčet tak, jako předtím. Shakespearův Hamlet přemýšlí o sebevraždě, ale rozhodne se ji neprovést. Hrozí se něčeho po smrti: “neznámé země, ze které se žádný cestovatel nevrátil.” To nám způsobuje strach před soudem. Takže raději “snášíme zlo, které máme, než se utíkáme k tomu, o kterém nevíme”, neboť “svědomí z nás všech dělá zbabělce“.
Přes veškeré úsilí vina přetrvává, a zejména tehdy, když uvažujeme o smrti. Moderní kultura nám nabízí málo nato, abychom se s ní vyrovnali, ale křesťanská víra nám poskytuje ohromné zdroje.
Náš šampión
Místo toho, abychom žili ve strachu ze smrti, bychom se měli na smrt dívat jako na duchovní zápach soli, který nás má zbavit falešné víry, že budeme žít navěky. Když jsi na pohřbu, zvláště svého přítele či milované osoby, poslouchej, co ti Bůh říká: Všechno v životě je dočasné kromě jeho lásky. Toto je realita.
Vše v tomto životě nám vezmou, kromě jediné věci: Boží lásky, která půjde na smrt s námi a provede nás smrtí do jeho náruče. Toto je jediná věc, kterou nemůžeš ztratit. Bez Boží lásky, která nás objímá, budeme vždy radikálně nejistí – a měli bychom být.
Pach soli je velmi nepříjemný, ale i velmi účinný. Když se však vzbudíš ze svých iluzí, tak se uklidni, neboť toto je to, co nám Ježíš Kristus vírou jako Spasitel nabízí.
V knize Židům čteme:
Ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, se totiž rozhodl přivést mnoho synů do slávy, a tak považoval za vhodné přivést původce jejich spasení k cíli skrze utrpení. … A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví.
(bible 21, Židům 2:10,14-15)
Aby nás zachránil, Ježíš se stal “pionýrem” naší spásy tím, že trpěl a zemřel. Řecký výraz pro to je archégos. Biblický učenec William Lane říká, že by se toto slovo mělo ve skutečnosti překládat jako “náš šampion.” Šampion byl člověk, který se účastnil v boji jako reprezentant. Když David bojoval s Goliášem, oba byli šampiony svých armád. Bojovali jako zástupci. Když zvítězil váš šampion, zvítězila celá armáda, ačkoli nikdo z ní nepohnul ani prstem. Právě to Ježíš udělal. Postavil se proti našim největším nepřátelům – hříchu a smrti. Na rozdíl od Davida, Ježíš nejen riskoval svůj život, ale dal ho a tím je porazil. Převzal trest, který jsme si my zasloužili za naše hříchy – trest smrti – místo nás, jako náš náhradník. Ale protože on sám byl dokonalým člověkem, s bezchybnou láskou vůči svému otci a bližním, smrt ho “nemohla držet (Bible, Skutky 2:24). Ježíš vstal z mrtvých.
Proto kniha Židům 2:14 říká, že zničil moc smrti, protože zemřel a vstal. Tím zrušil náš trest a zaručil budoucí vzkříšení všech, co jsou s ním vírou sjednocení. Ježíš Kristus, náš velký kapitán a šampion, zabil smrt.
Všechna náboženství hovoří o smrti a posmrtném životě, ale hlásají, že musíš žít dobrý život, abys byl připraven na věčnost. Jak se však blíží smrt, všichni víme, že jsme zdaleka neudělali ani své maximum; nežili jsme tak, jak jsme měli. Takže zůstáváme až dokonce zotročení strachem ze smrti.
Křesťanství je odlišné. Nenechává tě před smrtí samotného, aby si držel záznam svého života a doufal, že to bude stačit. Namísto toho ti nabízí šampiona, který porazil smrt, který ti odpouští a přikrývá tě svou láskou. Stojíš před smrtí “v něm” a s jeho dokonalým záznamem (Bible, Filipanům 3:9). Do takové míry, jakou tomu věříme, známe a držíme se tohoto, do takové jsme vysvobozeni z moci smrti.
Takže když Hamlet mluvil o smrti jako “neznámé zemi, z níž se žádný cestovatel nevrátil,” tak se mýlil. Někdo se ze smrti vrátil! Ježíš Kristus zničil moc smrti a otevřel nám “přechod přes nelítostné zdi světa.” Když se vírou tohoto chytíme, nemusíme se více bát tmy. Svatý Pavel napsal známé řádky:
Smrti, kde je tvé vítězství?
(Bible, 1 Korintským 15:55)
Smrti, kde je tvůj osten?
Pavel nestojí tváří vůči smrti stoicky. On se jí posmívá. Jak se může někdo se zdravým rozumem dívat na nejmocnějšího nepřítele lidstva a posmívat se mu? Pavel na to hned odpovídá: Onou zbraní smrti je hřích a silou hříchu je Zákon. 57Ale díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu! (Bible 21, 1 Korintským 15: 56-57). Pavel říká, že “osten smrti” (jak říká Hamlet) je naše svědomí, náš smysl hříchu a soudu před morálním zákonem. Ale Kristus to odstranil – či přesněji, převzal na sebe za všechny, kteří věří.
Stín smrti
Donald Grey Barnhouse byl kazatelem Tenth Presbyterian Church ve Filadelfii, když zemřela jeho třicetiletá manželka na rakovinu a zanechala po sobě čtyři děti, z nichž nejstarší mělo dvanáct let. Když jel autem i s dětmi na pohřeb, předjel je obrovský kamion a vrhl na ně velký stín. Barnhouse se tehdy zeptal svých dětí: “Byli byste raději, kdyby vás přejel kamion, nebo stín kamionu?” Jeho 11-letý odpověděl: “Samozřejmě, že stín!” A otec nato: “Nuže, právě to se stalo vaší matce … Pouze stín smrti ji přejel, neboť smrt sama prošla Ježíšem.” Osten smrti je hřích a jeho jed vešel do Ježíše.
Takže každý křesťan má takovou moc triumfovat nad smrtí. Pokud Ježíš zemřel, aby jsi ty nemusel zaplatit za nic ze své minulosti a Ježíš vstal, aby byl tvým živým Zachráncem, tak co ti může smrt udělat?
Autor: Timothy Keller
Zdroj: spolecenstvoevanjelia.sk
Foto: THECENTERBHAM.ORG
