Příběh Kaina a Abela bývá nejčastěji líčen jako obraz žárlivosti dvou mladých mužů, z nichž jeden nenávidí druhého, protože si myslí, že ho Otec miluje méně než jeho bratra.
Pod touto povrchní rovinou však spatřujeme i další psychologické motivy. Například obraz Kainova sebestředného nastavení, případně obraz agresivního afektu, který je běžně označován jako hněv, i když ve skutečnosti zahrnuje širokou emoční škálu mezi rozhořčením, zlostí, vztekem a zuřivostí.
Zastavme se na chvíli u těchto emocí. Právě v hněvu, zlosti a v agresivním napětí spočívá emoční „centrum“ příběhu. Příběh o Kainovi a Ábelovi tyto pocity popisuje, ale i vyvolává. O pocitech rozhořčení, hněvu a zlosti slyšíme nejčastěji, když účastníci našich skupin hovoří o emocích, které zažívají při čtení tohoto příběhu. Když Bůh oslovuje Kaina: „Proč jsi tak vzplanul? Proč máš tak sinalou tvář?“, vztahují naši čtenáři tuto větu často na sebe. Jako by i jim – nově a nezvykle – byl příběh otázkou, která žádá vysvětlení: „Proč se hněváš? Hněváš se snad na Hospodina? A jaký je vlastně smysl tvého rozhořčení?“
Nejčastější vysvětlení hněvivých pocitů se ubírá následujícím směrem: „Hospodin se chová vůči Kainovi nespravedlivě! Bez jakéhokoliv důvodu ho zavrhuje a dává přednost jeho bratru Ábelovi. Zde není co vysvětlovat, Hospodinovo jednání musí naštvat každého normálního člověka.“ To zní jako případná odpověď, ale ukrývá v sobě několik háčků. Není to zvláštní, že mluvíme s takovým rozhořčením o Hospodinově nespravedlnosti, když se Kainovi vlastně nic zlého nestalo? V čem jednal Hospodin nespravedlivě? Jak mohl Kain usoudit, že byl zavržen Bohem?
Pocit „jsem obětí“ bývá často projevem ublíženosti a vnitřní zraněnosti a spolu s hněvem a zlostí tvoří spojité nádoby. Tato spojitost odlišuje patologický hněv od normální agrese. Není totiž obranou proti hrozícímu nebezpečí, ale vzniká až po té, co došlo ke zranění. Pouhý hněv by Kaina nedovedl k vraždě. Kdyby Kain nepociťoval kromě bolesti i pocit spravedlivého rozhořčení, nikdy by Ábela nezabil. Málokdo je natolik bezohledný, aby si při svém následném agresivním jednání nenamlouval, že jde o spravedlivou odplatu. Chce-li člověk udeřit, musí mít pocit, že jeho jednání je eticky oprávněné. Je-li rozhněván a chce-li zabít, musí vždy zažívat morální rozhořčení. „Patří mu to, gaunerovi“, tak často zní morální zdůvodňování.
Zranění, emoce hněvu a morální diskurz představují triádu příznaků, jejichž souhrn označujeme jako „Kainův syndrom“. Jde o způsob racionalizace vlastních agresivních pohnutek a chování, které lze vyjádřit sebeobhajobou: „Já nic, já jsem jen spravedlivě rozhořčen… Za všechno může Hospodin, Ábel…, mě pouze rozčiluje ta nespravedlnost!“ S touto triádou se setkáváme zejména v situacích, kdy člověk zažívá rozpad vlastní sebehodnoty, cítí se odmítnutý a bezcenný. Téměř automaticky se ptá, kdo za jeho bolest může. A když už vysloví otázku, viník se ihned najde. A poté už se vše odvíjí s železnou důsledností: Ve jménu spravedlnosti a řádu nezbývá než ho potrestat. A jako člověk ve svých očích „mravně čistý“ to leckdy činí sám Kainovým syndromem postižený člověk.
Název „Kainův syndrom“ nelze nalézt v žádné psychologické příručce. Nejde o duševní nemoc, ale o způsob racionalizace, která vnímá frustraci člověka a jeho zranění jako nepatřičnost, která má být poměřována morálními pojmy dobra a zla. K tomuto způsobu uvažování má blízko každý z nás. Je niterností našeho Stínu, v němž i malá nepohoda vyvolává hněvivou reakci, kterou si obhajujeme jako – nápravu nespravedlnosti. V tom spočívá její záludnost. Málokdy ji v sobě rozeznáváme a při tom je to jednoduché: Kdo se cítí povolán (sám sobě namlouvanou „etickou citlivostí“) k tomu, aby rozhodoval, co je u druhých lidí mravné a co mravné není? Vždy člověk zraněný ve své sebehodnotě. Člověk, který nikdy nepochybuje, že má nárok svět napravovat, vychovávat a trestat. Člověk Kainova syndromu. Takový člověk považuje své činy vždy a za všech okolností za spravedlnost.
Autor: Prokop Remeš
Zdroj: Hagioterapie.cz