O Velikonocích jsme oslavili Ježíšovo vítězství nad smrtí. Nyní, v době velikonoční, si připomínáme, jak ze setkání se vzkříšeným Kristem pomalu vstávala z mrtvých víra učedníků. I jejich víra totiž prošla tmou Getsemane a byla ukřižovaná. Určitě především zklamáním, bolestí a zmatkem z toho, že jejich Mistr a Pán zemřel jako zločinec na kříži, ale také také tím, že oni sami zklamali. Jeden z nich ho prodal, druhý veřejně opakovaně zapřel, ostatní ho v Getsemane opustili a utekli.
Avšak on sám nyní podivuhodně přichází k nim znovu a křísí jejich víru. Přichází k nim změněný. Nejsou si jistí, že je to On, že to není přelud; legitimuje se jim svými ranami.
Evangelium říká, že měli ze strachu zamčené dveře
Strach je nepřítel víry. Když se učedníci zamknou ze strachu před světem, uzamykají se tím zároveň před živým Kristem. To platí po celé dějiny i dnes: kdykoliv chtějí křesťané udělat z církve od světa oddělené ghetto, „paralelní společnost“, sektu, ostrov spravedlivých, míjejí se s Kristem.
Ježíš prochází zamčenými dveřmi strachu a vysvobozuje své učedníky. Uvolňuje je především ze strachem uzamčené mysli: otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmu, jak čteme v evangeliu o večeři v Emauzích. Ježíš chce mít ze svých učedníků lidi otevřené mysli, nikoliv rigidní ustrašence s dogmaticky uzavřeným myšlením. Jen lidé otevřené mysli opravdu rozumějí Písmu; naproti tomu lidé uzavřené mysli činí z Písma často spíše zbraň než slovo života.
„Když učedníci viděli Pána, zaradovali se“
Ve víře se strach mění v radost. Radost a údiv jsou – na rozdíl od strachu – svobodným prostorem pro víru. I naše víra potřebuje mnohdy vstát z mrtvých. Platí to o naší osobní víře, ale i o víře církve, která se znovu a znovu ocitá v ohni zkoušek. I tato doba plná válek, křivd, lží a násilí je tvrdou zkouškou pevnosti naší víry a nesnadným hledáním Boha za temnými mraky naší doby.
Zdroj a zároveň předmět naší víry, živý Kristus, je tajemství, nikoliv evidentní, banální fakt, který bychom mohli brát jako samozřejmost. Právem budí údiv, otázky i pochybnosti. Znovuzrozená víra není lehká, nese na sobě stále rány, jako na sobě nese rány i Vzkříšený Ježíš. Nevstupuje do myslí uzavřených strachem. Prochází branou radosti a údivu, znovu se rodí, její plamen vstává z popela.
O Velikonocích se v liturgii modlíme, aby se víra církve a víra každého z nás znovu rozhořela. Nebojme se přiznat a připustit si, že i na naši víru leckdy dopadají stíny křížů a bolestí naší doby. Ale i těžce zraněná víra může znovu vstát k životu.
Stejně jako Bůh v knize Genesis tvoří člověka z prachu a vdechuje mu život, přichází i Ježíš ke svým učedníkům. Součástí tohoto znovustvoření, jak jsme četli v dnešním evangeliu, je odpuštění hříchů. Odpuštění uzdravuje a křísí nemocné a ubité vztahy, otvírá zavřené dveře mezi lidmi.
Setkání s živým Kristem je účastí na vzkříšení: strach se mění v radost, uzamčenost v otevřenost, nechápavost v porozumění a lhostejnost chladných jistot v údiv ustavičného žasnutí. Apoštol Tomáš nebyl s ostatními, když se setkali s Ježíšem. Možná chtěl v samotě zpracovat svůj smutek, zklamání
a pochybnosti. Svatý Řehoř Velký napsal: „Tomášova pochybnost nám pomohla k víře více než víra ostatních učedníků.“
Existují pochybnosti pomáhající a pochybnosti škodící
Škodící pochybnosti jsou ty, které zastavují další hledání v bodu skepse („kdo ví, jak to všechno je?“) – tím končí, rozkládají naši pra-důvěru a naši odvahu žít s tajemstvím, jít dál cestou víry a důvěry.
Pomáhající pochybnosti nám připomínají limity našeho rozumu a otevírají dveře k tajemství. Nejsou selháním, ale projevem upřímnosti. Vedou nás k pochopení, že víra není sbírka pouček, ale cesta do neznáma, která vyžaduje odvahu si přiznat, že neznáme všechny odpovědi. Zdravá víra pochybnosti nepotlačuje, vyrovnává se s nimi, a tím zraje, umí unést i otevřené otázky. Nepožaduje, aby jí bylo vše dokonale jasné.
Víra není zastávání nějaké náboženské ideologie, nýbrž neustálým hledáním Boha. Pochybnost, kterou pro nás symbolizuje apoštol Tomáš, je potřebná sestra víry, oživuje ji. Zatímco „slepá víra“ dřív nebo později padne do propasti, víra v rozhovoru s kritickým rozumem a jeho otázkami a pochybnostmi zraje na cestě lidského života i dějin církve.
Bída, utrpení a zejména války jsou rány na těle Krista
Často vyprávím o svém zásadním prožitku, o kterém jsem psal ve své knize Dotkni se ran. Když jsem v indickém Madrasu, blízko místa, kde byl podle legend apoštol Tomáš umučen, navštívil katolický sirotčinec, plný hladových, nemocných, často znetvořených dětí, tak tam jsem si uvědomil: To jsou Kristovy rány dnes!
Všechna bída, utrpení a zejména války jsou rány na těle Krista. I církev, „mystické tělo Kristovo“, je plné nezhojených jizev. Máme v čerstvé paměti bolestné zkušenosti, že nejen nepřátelé církve, nýbrž mnozí její úřední představitelé, zasadili církvi a její věrohodnosti hluboké a bolestné rány. Kdybychom před nimi zavírali oči, nechtěli je vidět a dotýkat se jich, nemáme právo volat: Hle, můj Pán a můj Bůh!
V evangelijních vyprávěních nám Kristus ukazuje své rány, prokazuje jimi svou totožnost. Tím i nás vyzývá, abychom ani my neskrývali své rány a nestyděli se za ně. Nemusíme je před druhými ani před sebou zakrývat maskami a šminkami. I naše víra je často zraňovaná. Ale jen zraněná víra, nikoliv sebejistá, nepohnutá, tedy mrtvá víra, je skutečně velikonoční, křesťanská víra.
Evangelium nám říká, že se Ježíš dává poznat podle svých ran. Jsem přesvědčen, že právě v krvácejícím světě naší doby je nám Kristus velmi blízko. Nezavírejme se ani do svého strachu, ani do svých jistot; nezavírejme před ním své oči ani svá srdce.
