Už se vám někdy stalo, že jste se setkali s člověkem, který vám byl sympatický, působil inteligentně a zdálo se vám, že toho máte hodně společného? Vaše srdce v duchu zaplesalo, že jste konečně našli někoho s kým si můžete rozumně popovídat…
A pak najednou vypustil z pusy něco, co se absolutně neshodovalo s vaším hlubokým životním přesvědčením, s vašim světonázorem, s vašimi představami o světě.
Jaká byla vaše první reakce? Nával horka a bušení srdce?
Vaše vnitřní vcelku příjemná představa o tomto člověku se ve vaší hlavě najednou s obrovským rámusem roztříštila, rozsvítily se vám v hlavě červené kontrolky upozorňující vás na to, že s takovým člověkem se bavit nemůžete, že jakákoli vidina přátelství je pohřbena?
Možná to ve vás naopak vzbudilo větší odhodlání tento fakt jen tak nepřijmout a rozhodli jste se, že se budete zuby nehty snažit s tímto člověkem vést diskuzi a povede se vám ho nakonec přesvědčit o své pravdě a vidina přátelství bude zachráněna! Bude to možná vyžadovat hodně práce a úsilí, ale vy se přece jen tak rychle nevzdáváte!
Nebo pokud nedisponujete úplně “ostrými lokty”, tak jste si možná jen uvnitř povzdechli a řekli si, jaká je to škoda, že tento na první dojem tak milý člověk to má v hlavě tak popletené a že vy přece nejste schopni ho přesvědčit a ani nemá cenu se o to pokoušet.
A nakonec se smíříte s tím, že třeba kamarádi být můžete, ale tomuto ožehavému tématu, které vás rozděluje, se raději budete vyhýbat a bavit se o “bezpečnějších” věcech. A nebo kompromis! Protože vám na tom člověku (a hlavně teda na vašem přesvědčení) přece jen záleží, se budete snažit hledat nějaké “nenásilné” způsoby, jak tomuto nebohému člověku “nenápadně” ukázat, že se přece jen mýlí a nakonec pokorně přizná, že pravda je a byla celou dobu na té vaší straně.
Že vám to zní povědomě?
Že se vám v té hlavě zase spustil alarm a říkáte si, že vy to přece takhle neděláte, to dělají “ti druzí”?
A nepřipadá vám to třeba tak trochu absurdní?
Musím se vám přiznat, že já se v tom teda poznávám a dokonce ve všech třech možnostech (v poslední době spíš té druhé, jelikož jsem si říkala, že už prostě nemám sílu ani chuť někoho “přesvědčovat” a vlastně ani nevím proč a hlavně, zda jsem já sama vlastně “přesvědčená”).
Samozřejmě tady nechci tvrdit, že to tak mají všichni, a že každý takovým způsobem reaguje (nebo, že jsou ty způsoby vždy a v každém případě “nevhodné” a platí na každé téma). Nicméně jsem si jistá, že existuje i další cesta a tu bych spolu s vámi moc ráda prozkoumala.
Proč se bojíme, nebo naopak velice agresivně reagujeme na to, když má někdo jiný názor, který se neshoduje s tím naším? Je možné (a doufám v to), že úvodní text ve vás vyvolal otázky.
Jsem přesvědčená o tom, že otázky jsou to, co nás dovede k odpovědím. To je celkem logické, ne?
Proč v nás tedy někdy vyvolává takovou paniku nebo hněv, když se nás někdo zeptá na něco těžkého / nekomfortního / kontroverzního? Když si někdo dovolí zpochybnit náš názor?
Nejsem žádný psycholog, tak ode mě nečekejte odbornou analýzu, ale myslím si, že důvody jsou prostší než si myslíme…
Když to hodně zjednoduším, tak se v mnoha případech zkrátka cítíme ohroženi a máme dojem, že se musíme bránit, a pak cítíme frustraci z toho, že jsme to nedokázali, protože vlastně nedokážeme ubránit vlastní názor ani sami před sebou. A pak třeba místo, abychom si to přiznali, házíme vinu na druhé, protože oni jsou ti nechápaví/ hloupí / omezení / tvrdohlaví / fanatičtí.
Samozřejmě, že někdy je to oprávněné – viz různé diskuze na internetu, protože přesně jak říká má oblíbená biblická kniha Přísloví 17,12:
“Raději narazit na zuřivou medvědici, nežli na hlupáka s jeho tupostí.”
Každopádně si myslím, že se často bojíme ptát i odpovídat, protože máme strach, že odpověď je jiná než ta, kterou tak tvrdošíjně obhajujeme.
Jsem křesťanka a víra je to, co mému životu udává směr. Už i toto tvrzení může být pro někoho kontroverzní a stoupne mu přitom krevní tlak. Možná protože křesťanské přesvědčení mu nedává smysl, vyvolává v něm spousta otázek a říká si třeba: jak něčemu takovému může někdo věřit?
A možná nejen kvůli těmto otázkám, ale i odpovědím, kterým se mu v minulosti (ne)dostalo a na základě kterých si vytvořil nějaký názor, který už nechce změnit, nebo se bojí změnit. A to platí i obráceně, a vlastně se to týká všech různých oblastí našeho života, ať už je to víra, životní styl, politika, cokoli.
Nechci psát proto, abych vám já sama poskytla odpovědi a přesvědčovala vás o své pravdě. Chci vám (a sobě) hlavně pokládat otázky, protože to, co mě na církvi někdy mrzí je to, že některé velice oprávněné a logické otázky buď ignoruje, nebo na ně nabízí jednotvárné odpovědi typu: protože to tak v Bibli prostě je, protože to Bůh říká…
Mě to úplně nestačí, vám jo? Je mi jasné, že tímto tvrzením některé naštvu a opět se nabízí otázka proč asi?
Chci uznat, že si uvědomuju, že na některé otázky jednoznačné odpovědi nenajdeme a myslím, že ani nepotřebujeme “vědět všechno”. Ale nechci být lhostejná k otázkám svého okolí, které je pálí, trápí a nedávají jim usnout a třeba se je bojí vyslovit, protože jsou “moc kontroverzní”.
Pojďme se o tom bavit a hledat spolu.
V rámci svého přemýšlení, jsem taky vytvořila tento dotazník, který chci použít i jako inspiraci pro mé další články (pokud o ně máte zájem). Chci se zamýšlet nad Vašimi otázkami spolu s Vámi, pomůžete mi?
Jaký by byl Bůh, kterému bys chtěl(a) věřit?
Uvědomuju si, že tento článek může působit kontroverzně a třeba vás nadzvedl ze židle, a dalo by se o tom hodně polemizovat. Myslím si ale, že je někdy třeba nastavit si opravdu “surově” zrcadlo a být sebekritičtí, abychom se mohli pohnout z místa a dokázali i lépe porozumět ostatním.
Autor: Basia Rzymanová
Zdroj: Jak to teda je?
