Zákon o partnerství, poskytující homosexuálním párům většinu práv, jaká náleží manželským svazkům, prošel ve středu 28. února ve Sněmovně Parlamentu České republiky třetím čtením. Prošel ale ve značně pozměněné podobě.
Já jsem se tématu partnerství či manželství pro všechny dotkl v Glose už několikrát. Soustředil jsem se převážně na samotný pojem manželství, poukazoval jsem na užitečnost respektu k rozmanitosti světa a na škodlivost snah rozšiřovat obsah pojmů. Unifikujeme a zplošťujeme tak svoji představu o realitě, postupně ztrácíme schopnost rozlišovat, co je co. A nejde tu jen o nějaký dojem či pocit od zeleného stolu, na tuto ztrátu analytických schopností lidského myšlení a s tím související neschopnost věcné diskuze narážím v kontaktu s lidmi až nepříjemně často.
Už se ale nechci vracet k tomu, co zaznělo dříve. V reakcích na nepřijetí původní podoby návrhu zákona o manželství pro všechny tentokrát velmi silně rezonuje problematika dětí: téma adopcí, osvojení, téma rodičovství. Někteří argumentují, že osvojování dětí by mělo být plně rovnocenné, bez ohledu na sexuální orientaci osvojujícího páru. Děti by měly mít právo na lásku, péči a bezpečí, bez ohledu na sexuální orientaci svých rodičů. Osvojování dětí do homosexuálních rodin by prý mělo být podporováno, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte.
Tady mi zasvítilo červené světlo. V nejlepším zájmu dítěte? Zastavme se u toho podrobněji.
Potřeba lásky, péče a bezpečí je nepopiratelná. Že se dětem těchto hodnot dostane násobně více a v lepší kvalitě v péči stejnopohlavního páru než v péči ústavní, je snad také jasné. Tím nijak nesnižuji snahu ani kvalifikaci personálu ústavních zařízení, chci tím ale velmi zřetelně vyjádřit přesvědčení, že ústavní péče už z principu nemůže nabídnout servis srovnatelný s péčí v rodině. Tady nejde o kvalitu práce pečovatelů, ale o limity systému.
My ale neporovnáváme ústav s péčí stejnopohlavního páru, mluvíme obecně, srovnáváme spíš péči homo- a heterosexuálního páru. Proto je třeba se ptát: Je nabídka lásky, péče a bezpečí vším, o co v rodinné péči jde? Co by mělo rozhodnout? Troufnu si povědět: Nikoli. Je to hodně, přece ale něco zásadního chybí.
Jsem původní profesí zemědělec, biolog, a jsem tím poznamenán. Mám určitou představu, jak to chodí u řady jiných druhů živočichů; zejména teď myslím na oblast sexuálního chování. Základ je daný geneticky. Velká oblast sexuálního chování ale detailně vrozená není, mláďata potřebují příklad, vzor. Teprve ten formuje jejich vlastní projevy a reakce.
Ten vrozený základ je poměrně široký, často umožňuje i chování odpovídající opačnému pohlaví. Genetický vklad, který v sobě máme, umí řešit i ztrátu partnera opačného pohlaví, pokud k ní dojde. Nikdy to ale není chování plnohodnotné, vždycky jde o náhražku.
Ono totiž nejde jen o samotné chování, i když ani to se nedá plnohodnotně napodobit. Jde o celý komplex od vzhledu přes chemii, tedy pachy a vůně, až po vzorce jednání. Tento komplex je pro každé pohlaví nenahraditelně a nezaměnitelně typický. Pokud mládě, v našem případě dítě, nemá tento vzor dostatečně kvalitní, bude tím vždycky poznamenáno, zejména, i když nejen, v oblasti vlastního sexuálního chování. A je jedno, jestli k tomu došlo úmrtím jednoho z rodičů, rozvodem nebo jinak. Pokud dítě nebude mít ve svém funkčním rodičovském páru k dispozici vzory obou pohlaví, bude tím jeho vývoj poznamenán.
Bible roli otce zná a ví i o vlivu matky. Ví, že obojího je třeba. Obě role současně dokáže dostatečně kvalitně zastat jen Bůh sám. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit, říká Hospodin ústy Izajášovými, tentýž prorok pak říká na jiném místě: Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec!
Kdykoli se lidé pokoušeli přivlastnit si některý z Božích atributů, dopadlo to špatně. Nevidím dobře ani tuto snahu svévolně nakládat s rolí otce a matky a odtrhnout ji od genetického základu každé buňky našeho těla.
Za Rádio 7: Petr Raus
Zcela se ztotožňuji s Vaším názorem. Pro děti je nezbytné vstřebávání vzorů matky i otce ideálně ve funční rodině, aby v dospělosti mohly zakládat také dobře fungující rodiny. Osvojují si funkce rodičovských rolí a jak píšete, pokud jeden z rodičů chybí, je tím dítě poznamenáno na celý život.
Nejsem nepřítelem parnerství stejnopohlavních párů, přeji jim dobrý život a hodně lásky, ale myslím, že pokud budou vychovávat dítě nebo děti, nechtěně jim budou předávat vzorce, které dětem mohou zkomplikovat jejich snahu v dospělosti o heterosexuální vztah.