Máme sice ještě druhý svátek vánoční, člověk by asi měl mluvit o radosti, o pokoji, o záchraně a o všem, co nám Vánoce nejen připomínají, ale i přinášejí, pokud si to ovšem chceme nechat nabídnout. Tento týden je ale zároveň posledním týdnem letošního roku, v neděli nás čeká Silvestr. A to taky nechci jen tak pominout. Konec je téma docela důležité, protože konec může být i cíl!
K jakému cíli či k jakému konci směřujeme? Lidé, kteří vnímají spíše rubovou stranu dění teď asi připomenou, že dnes sice je druhý svátek vánoční, že ale jde o svátek prvomučedníka Štěpána, o smrt první oběti pro víru v Krista. První z nekonečné řady podobných obětí. I celý náš svět směřuje k zániku, ke skutečnému konci.
Lidé se smyslem pro realitu, lidé vnímající objektivní, tedy na nás a na našem vědomí nezávislou skutečnost našeho světa, teď asi připomenou celkem logický výhled na tepelnou smrt vesmíru. K této myšlence či představě nás přivádí druhý termodynamický zákon, konstatující, že veškerá energie postupně degraduje až na energii tepelnou. Opačný proces pak není možný, pokud by do něj nebyla vložena nějaká energie zvnějšku.
Nedílnou součástí tohoto vývoje hmoty je nárůst entropie, populárně nazývané mírou neuspořádanosti. Ono by bylo přesnější o ní mluvit jako o míře neurčitosti, to už ale není v našem uvažování podstatné. Většina lidí si v souvislosti s růstem entropie představí zvětšování chaosu, rozpad systémů a struktur. A to je to, čeho se chci lehce dotknout.
Výhled na nutně se rozpadající uspořádání vesmíru vede některé k přesvědčení, že struktury a systémy jsou vlastně nadbytečné a škodlivé ze své samé podstaty. Zbavovat se jich, jim pak připadá jako proces, který probíhá spontánně, neustále a nevyhnutelně. Připojit se k němu by pak mělo být naprosto přirozené, přiměřené, ba nutné. Samozřejmě, tyto úvahy se pak už odpoutávají od systémů fyzikálních, chemických či biologických a řeší především struktury lidské společnosti, jsou ale vnímány jako úvahy obecně platné, jako principiální postoje. A je v nich objevována cesta ke svobodě. Anarchická cesta ke svobodě.
Přiznávám, že anarchii nemám rád, vidím v ní velké, ba fatální ohrožení lidské společnosti. Kdybych se měl držet obrazu růstu entropie, dovolil bych si upozornit na jedno zobecnění, které k anarchickým závěrům vede, které ale není pravdivé. Představa, že růst entropie je nedílně spojen s růstem neuspořádanosti, tedy chaosu, je mylná. Chaos není nejpřirozenější a nejbezpečnější formou existence, nutným cílem, ke kterému všechno směřuje. Ani v řádu našeho hmotného světa tomu tak není.
Cílem růstu entropie je dosažení nejpravděpodobnějšího stavu, a ten je v realitě našeho světa spojen s co možná nejnižším obsahem energie. Část hmoty dosáhne tohoto stavu růstem neuspořádanosti. Jiná hmota ale naopak co největší uspořádaností, pevným řádem. A teď myslím na struktury krystalické.
Krystaly jsou krásné, přitom i velmi stabilní. Stabilitu jim dává jejich vnitřní řád. Nevidím v tom nic magického, jen obraz. Obraz hodnoty systému, který je držen pevným řádem. Schopnost tento řád vytvořit a udržet je pevně vetkána do struktur stvoření. Připomíná nám, že řád a systém mají nevyčíslitelnou hodnotu. Proto apoštol vybízí církev, aby se v ní všechno dělo „slušně a spořádaně“. Vždyť Pán Bůh učil svůj lid řádu od počátku, upozorňoval jej, že v řádu spočívá i sama podstata existence. Ano, on sám tento řád postupně proměňoval, jak ho lidé byli schopni vnímat a naplňovat. Nakonec církev přivedl k řádu věrné lásky, která je asi nejkrásnějším obrazem řádu, dávajícího život.
I amorfní opál, minerál bez vnitřní struktury, je krásný. Krystalické struktury jsou ale nejen krásné, ale i stabilní. Jejich uspořádanost je drží.
Za Rádio 7: Petr Raus