Příběh, který budu popisovat, se odehrál v roce 1985 o Letnicích na jednom ilegálním setkání na Slezsku. Byla neděle odpoledne, účastníci akce se rozjížděli postupně domů. Skupina pěti bratří potřebovala odvézt na blízkou vlakovou zastávku (3,7 km, asi 7 minut cesty), a tak oslovili jednoho z přítomných, který měl k dispozici auto. Bratr byl v zásadě ochotný, ale… Pět cestujících plus řidič se mu zdálo moc. To přesahovalo i možnosti stanovené v technickém průkazu jeho škodovky. Stál jsem poblíž, a tak jsem napjatě sledoval, jak tato situace dopadne.
Argument majitele osobního vozu se zdál být neprůstřelný: „Zákony pozemské jsou pro mne stejně důležité jako zákony Boží, a tak se nezlobte, šest lidí do svého auta nevezmu.“ Rozvinula se docela zajímavá teologická diskuze, hlouček přihlížejících se rozdělil na dvě skupiny, přičemž každá obhajovala jeden z pohledů na možné řešení dilematu. Pro mne jako pro mladého křesťana bylo podnětné uvažovat nad tím, kdy mají přednost zákony lidské (Boží) a kdy prostá potřeba pomoci bližnímu. Diskuze byla velmi živá, argument střídal argument, jen skupina bratří, kteří potřebovali na vlak, byla stále nervóznější.
V tu chvíli se zvedl mladý bratr s čerstvým řidičákem, do té doby jen přihlížející, a řekl: „Nasedněte, já vás odvezu.“ Teologický problém jsme nevyřešili, zato bratři se včas dostali na vlak. Pro tentokrát zvítězil prostý pragmatismus.
Ve sporu, který se tenkrát odehrál na dvorku rodinného domu v Albrechticích, nešlo o to, která možnost je absolutně správná. Zastánci obou pohledů měli svou pravdu. Šlo o spor dvou pohledů na věc, v civilní rovině bychom řekli dvou právních principů. Ekvivalentními situacemi se zabývá Ústavní soud – například když je ve vzájemném konfliktu právo na ochranu osobnosti a zákon o svobodě projevu. Jedna a táž událost je různě hodnocena ze strany dvou platných zákonů a je úkolem této nejvyšší soudní instituce rozhodnout, ke kterému principu se v dané situaci přiklonit.
O pár let později jsem se setkal s podobným příběhem. Tentokrát jsem nebyl očitým svědkem, ale vyprávěl mi jej jeden z přímých účastníků. Skupina bratří z Církve adventistů sedmého dne cestovala společně autem, když v jednom okamžiku v zatáčce uprostřed silnice ležel balík slámy. Dost velký na to, aby méně pozornému řidiči zkomplikoval situaci. Auto zpomalilo a mezi osádkou se rozběhla opět velmi zajímavá diskuze: „Odstranit balík, nebo jej nechat ležet?“ Jedna zásadní okolnost hrála důležitou roli – ten den byla zrovna sobota a odstraňovat balík by znamenalo porušit Boží přikázání. Abych to zkrátil, zvítězila strana zastánců přísnějšího výkladu učení o sobotě. Balík zůstal ležet na silnici, tři z pěti adventistů byli spokojeni, jednomu z druhé skupiny to ale vrtalo hlavou, a tak mi příběh vyprávěl.
Oba výše uvedené příběhy mají společné rysy. Pomiňme učení o sobotě, na které máme odlišný názor. To, co obě situace spojuje, je konflikt svědomí, zda se přiklonit na stranu Božích (domnělých či skutečných) požadavků, či na stranu akutní lidské potřeby, potažmo společenské prospěšnosti. Ve své abstraktní podobě jde o osobní výklad křesťanství: je pro nás důležitější v danou chvíli líbit se Bohu, nebo posloužit bližnímu v jeho nouzi? Zastánci prvního přístupu si pravděpodobně čas od času vyslouží označení „zákoníci“ či „fundamentalisté,“ kdežto těm druhým snadno dáme nálepku „liberálové“.
Je zajímavé, že Bible na podobné situace nedává jednoznačnou odpověď. Na dotaz, které přikázání je v zákoně největší, uvedl Ježíš dvě: „‚Mistře, které přikázání je v zákoně největší?‘ On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ (Mt 22,36–39)
Život nás staví občas do konfliktních situací, kdy se musíme více přiklonit k jednomu, či druhému. V některých situacích převáží požadavek lásky k Bohu, jindy zase požadavek lásky k druhému člověku (jak se to jeví např. v podobenství o milosrdném Samařanovi). Protože každý z nás dlouhodobě preferuje určitý přístup, všichni jsme více „liberálové“ nebo více „fundamentalisté a zákoníci“, rozhodujeme se tedy buď pro jeden, nebo pro druhý pohled na věc. Ale pravda nebývá většinou černobílá a oba pohledy v sobě obsahují kus pravdy (i když podle Ježíšových slov to prvně zmíněné přikázání má o něco vyšší prioritu). Potřebujeme Boží moudrost, abychom rozeznali, kdy máme být absolutně zásadoví a kdy je vhodný určitý „svatý pragmatismus“. Nemusí jít nutně o kompromis, jen o prosté uznání faktu, že ještě nežijeme v nebi, ale stále na zemi.
Článek vyšel v časopise Apoštolské církve “Život v Kristu” 06/2021 v rámci tématu Křesťan a stát
Autor: Martin Moldan
Zdroj: Život v Kristu
Foto: Tim Graf/unsplash