Je jistě dobře snažit se o dialog s příslušníky jiných náboženství nebo ateisty. Tento trend otupuje různá napětí, která často vznikají z nedostatku komunikace a z toho plynoucích předsudků. Tento fakt by nás ale neměl vést k rezignaci na evangelizaci.
Evangelizaci je pochopitelně třeba dělat slušně, inteligentně, citlivě. Neměli bychom si ovšem nechat vnutit názor, že přesvědčovat někoho o křesťanské víře je výrazem netolerance. Rezignovat na misii kvůli jakési falešně definované toleranci totiž znamená vzdát se jádra křesťanství.
Novozákoník M. Hengel shrnuje průzkum Pavlova pojetí misie a misijního zaměření rané církve konstatováním, že historie a teologie raného křesťanství jsou předně „historií misie“ a „teologií misie“. Hengel říká: „Církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání věřících jako poslů spasení ve světě ohroženém katastrofou, zříká se i svých základů, a tím sama kapituluje.“ (Podle Černý P.: Vztah teologie a misiologie)
Někteří teologové hovoří o tom, že „nejstarší misie byla matkou teologie“. Vycházejí z toho, že Pavel psal svoje texty v drsném střetu se světem, který ho obklopoval a do kterého přinášel evangelium. Proti této realitě stojí smutná skutečnost mnoha dnešních teologických škol, kde se misiologie buď vůbec nevyučuje, nebo patří k okrajovým předmětům. Jenže – dovedeme si představit Pavla teologa bez Pavla misionáře? Pavla vášnivě svědčícího o Kristu bez Pavla o Kristu píšícím? Jedno bez druhého prostě nedává smysl!
Lausanský závazek, jeden z klíčových dokumentů evangelikálního hnutí, ke kterému se hlásí i Církev bratrská, vnímá misii jako jedno z klíčových poslání církve: „Musíme vyjít ze svých církevních a duchovních ghett a proniknout do nekřesťanské společnosti. V poslání církve je evangelizace prvořadým úkolem. Světová evangelizace vyžaduje, aby celá církev nesla celé evangelium do celého světa. Církev, která hlásá kříž, však musí sama nést znamení kříže. Jestliže církev zrazuje evangelium nebo se jí nedostává živé víry v Boha, opravdové lásky k lidem či svědomité poctivosti ve všech věcech, včetně podpory materiální a finanční, stojí v cestě evangelizaci.“
V rámci falešné tolerance některé církve, žel, rezignovaly na evangelizaci. Jak vypadá toto pojetí víry? R. Niebuhr ho shrnul do slavného výroku: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání bez kříže.“ Výsledkem je, že zejména v Evropě, ale i severní Americe mnohé především liberální církve dramaticky ztrácí členy.
Známý americký autor T. Keller tuto realitu komentuje slovy: „Kulturní elity mají potíže tuto skutečnost pochopit, neboť sekulární myslitelé jsou přesvědčeni, že liberální náboženství jsou podle nich jedinými životaschopnými věroukami.“ Jak vidno, nejsou.
Misie se pochopitelně musí odehrávat v kulturním kontextu, ve kterém se nacházíme. Znamená to promýšlet, jak staré a neměnné evangelium komunikovat novým a proměnlivým způsobem. Takovýto proces nelze oddělit od hlubokého pochopení kultury, v kterém se lidé nachází. Hovořím-li o misii, potom nemám na mysli zlehčování jiných názorů či věr, ale jasné přiznání se k Ježíšovu učení. Zároveň misie může znamenat i uctivou konfrontaci.
Zřejmě hlavním kamenem úrazu je při misii osoba Krista. Toto píše již Pavel, který zaznamenává, že zvěst o Kristu je kámen úrazu či bláznovství. Proto někdy křesťané o Kristu raději mlčí nebo evangelium zahalují do nesrozumitelných klišé o neuchopitelném Bohu, posledním horizontu bytí, jsoucnu, tajemnu atd.
Zní to hezky, nikdo tomu moc nerozumí, pokud ale vyřadíme z křesťanství Krista, musíme tomu uzpůsobit i celou věrouku, a to především tak, aby vyhovovala člověku. Z křesťanství se v konečném důsledku stává jakási pokroucená psychoterapie či nepovedená filozofie.
Nicméně křesťanství bez Krista, popř. s Kristem pouze jako morálním učitelem, je pouhou sumou názorů, doktrín, které snad rozpalují myšlení, srdce však zůstávají prázdná. Z křesťanství se stává pouhé učení, nikoli život. V tomto místě si připomeňme slova K. Bartha: „Křesťanství není nauka, nýbrž život, a jeho učení je tu jen kvůli životu. Žádá od nás změnu života, formování života a jenom to je „pravá“ víra, kterou na ně máme odpovídat, abychom byli skutečně křesťany“.
Výsledkem křesťanství bez Krista je snad „pravá křesťanská víra“, ale ne hluboká, existencionální proměna života. Ve jménu „pravé víry“ jsou pak lidé málokdy schopni milovat „ty druhé“, o to víc jsou ale schopni jimi blahosklonně pohrdat. Řečeno s tématem tohoto článku, ve jménu „pravé víry“ se těžko lidé stanou tolerantními.
Bereme-li vážně, že jedním z důležitých poslání církve je misie, zřejmě budeme občas vystavováni nařčení z netolerance. Pokud se bude jednat o skutečnou netoleranci, potom je potřeba měnit to, co děláme špatně. Pokud se ale bude jednat o to, že už pouhá nechuť dělat kompromisy a věrnost Kristu bude nazývána netolerancí, je potřeba se těmito názory nenechat zastrašit a zůstat „netolerantní“.
Redakčně upraveno
Zdroj: Časopis Brána