Součástí novely občanského zákoníku by nově mohl být zákaz fyzického trestání dětí. To vzbudilo živou diskusi a ukázalo mimo jiné, jak velká část české společnosti si stojí za právem fyzicky potrestat dítě, protože oni sami tuto výchovu zažili. Děti ale nejsou majetkem rodičů, patří ke stvoření, které jsme jako křesťané povinni chránit a rozvíjet, píše v komentáři Marie Kolářová.
Ministerstvo spravedlnosti připravuje novelu občanského zákoníku zakazující fyzické trestání dětí. Navrhuje proto doplnit ustanovení § 884 odst. 2, který zakazuje použití výchovných prostředků v rozporu s důstojností dítěte, následovně: „Platí, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání a jiná ponižující opatření.“
Fyzické tresty dosud nebyly výslovně zakázány zákonem. Zákon stanovil pouze, že výchovné prostředky lze použít v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se jeho důstojnosti. Nově by tedy měly být výslovně definovány tresty, které důstojnost dítěte narušují. Současně však není v návrhu připojena žádná sankce za porušení zákona, což kritizují někteří odborníci. Dále byly vysloveny pochybnosti o příliš obecném vymezení tohoto ustanovení, o rizicích zneužití, a dokonce i odmítnutí návrhu jako takového. Soudce Nejvyššího soudu Josef Mazák v připomínkách uvádí, že zakotvení absolutní nepřijatelnosti tělesného trestání dětí se jeví jako svým způsobem absurdní řešení.
Zákaz tělesného trestání dětí přitom není žádnou progresivistickou novinkou, v současnosti jsou tyto tresty zakázány v 65 zemí světa. Úplně první zemí bylo v roce 1979 Švédsko, po něm se k zákazu připojily další země napříč kontinenty. Česká republika patří mezi úplně poslední země Evropské unie, které dosud nemají zakotvenou příslušnou legislativní úpravu. Předchozí diskuse na toto téma byla v České republice odmítána. Jako první zřejmě přišla s návrhem na zákaz tělesného trestání dětí Džamila Stehlíková v roce 2008. Nesetkala se s vřelým přijetím, eufemisticky řečeno. Ostatně i v dalších zemích stála za prosazením zákazu osvětová kampaň a přesvědčování odborníků. Fyzické tresty nejenže nejsou účinné, ale odborné studie opakovaně dokládají jejich negativní dopad na vývoj člověka.
Rodiče v takovém prostředí vyrostli
Rodičovské reakce jsou zatím většinově odmítavé a nepřejí si měnit stávající stav. Obávají se další ingerence ze strany státu do rodinných poměrů, navíc podléhají panickým předpovědím šířených po sociálních sítích, přehnaně řečeno – „za facku do vězení“. Další důležitý faktor představují výchovné stereotypy. V minulosti představovaly fyzické tresty běžnou součást výchovy. Rodiče na ně spoléhají právě proto, že mnozí z nich v takovémto výchovném prostředí vyrostli. Vzhledem k obecné lidské potřebě vytěsňovat negativní zážitky a zachovat si ve vzpomínkách pozitivní momenty jsou schopni deklarovat, že jim těch pár facek vlastně kolikrát pomohlo. Výjimku představují rodiče, kteří jsou schopni negativní zkušenost s fyzickými tresty reflektovat a odmítnout jejich používání vůči vlastním dětem.
Fyzické tresty jsou opředeny řadou mýtů, které se odborníci snaží vyvracet. Mezi nejznámější patří přesvědčení o rychlosti a účinnosti fyzického trestu ve formě bezprostřední zpětné vazby, zvyšování odolnosti dítěte, nutnosti vymezení mantinelů, zlobivosti, na kterou jiné prostředky neplatí, prospěšnosti pohlavku nebo plácnutí na zadek. Nic z toho nefunguje, jak si rodiče představují. Jistěže se může stát, že rodiči rupnou nervy. Cílem navrhované úpravy však není šikana rodičů kvůli nezvládnutí konkrétní situace, ale především úsilí o vytvoření bezpečnějšího prostředí pro děti. Děti mají vyrůstat v prostředí respektujícím jejich důstojnost. Pro jejich budoucnost je přínosnější, pokud nebudou vystaveny násilí.
Po generace patřily fyzické tresty mezi akceptovatelné výchovné prostředky, zákony řešily jen excesy ve formě týrání, což však znamenalo už skutečně zlé zacházení se svěřenou osobou. Dítě, které bylo vystaveno fyzickým trestům, bude v dospělosti s největší pravděpodobností přenášet tuto zkušenost na další generaci. Mimo jiné toto přesvědčivě prokazuje i rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2019 ve věci týrání. Obviněná žena hájila svoje výchovné metody jako sice přísné, ale nikoliv neadekvátní. Vycházela přitom z vlastních zkušeností, neboť byla velmi tvrdě vychována a přísně vedena, což vnímala jako normální. Uplatňovala proto vzorce z primární rodiny. To potvrdily i znalkyně z oboru psychiatrie, které současně vyhodnotily, že obviněná je v roli matky zodpovědná, starostlivá a spolehlivá. Výchovné prostředky, které ona sama vnímala jako přípustné, byly ve skutečnosti poměrně surové (časté a tvrdé bití za použití různých předmětů, kopání, fyzické útoky, křik, nadávky, ponižování).
Uvedený příklad by označili za exces i ti rodiče, kteří jinak běžné plácnutí na zadek nebo pohlavek považují za neškodný. Jednání dotyčné ženy však ukazuje, jak dochází k rozostření hranice přípustného chování a k bagatelizaci trestů. Matka byla odborníky hodnocená jako odpovědná žena, ale ztratila cit pro rozpoznání, jak svým dětem ubližuje. Na druhé straně se nejedná vůbec o raritní případ, neexistují sice přesná čísla, ale odhady hovoří o desítkách tisíc týraných dětí, přičemž většina z těchto případů není odhalena. I když jedna facka není týrání, zákaz fyzických trestů je apelem na rodiče, aby respektovali důstojnost dítěte.
Bůh jako trestající soudce
Přesvědčení o nutnosti přísné výchovy, bez které děti zvlčí a vyrostou z nich frackové, je silně zakořeněno v české populaci. V nedávné anketě na Seznamu odmítlo 88 % čtenářů zákaz fyzického trestání dětí. I v křesťanských komunitách byla přísná autoritativní výchova v minulosti preferována a hodnocená jako správná a odpovědná, což souviselo i s celkovým pojetím přísného Boha – soudce. Přísná výchova byla považována za nezbytnou pro zdárný vývoj dítěte.
Několik výroků ohledně nutnosti potrestat syna nalezneme ve Starém Zákoně. Klíčem k jeho pochopení je však četba Nového zákona, a zvláště evangelijního poselství. Ježíš nám dává nové přikázání: „abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem“. (Jan 13,34) Současně je pro nás vzorem úcty a respektu k dětem, když vyzývá učedníky, aby nebránili dětem přicházet, protože právě jim patří nebeské království. Nás dospělé Ježíš vyzývá k tomu, abychom se obrátili a byli jako děti, jinak se s božím královstvím mineme (Mt 18,3). Připomíná svým učedníkům vlastnosti, které jsou vlastní dětem a které dospělí později mnohdy upozadili, jako je např. upřímnost, otevřenost, zvídavost, bezprostřednost a absence předsudků. Výsledky seriózních průzkumů potvrzují pozitivní přínos výchovy bez trestů. Měli bychom proto ocenit, že odborníci ve svých výzkumech dospěli k závěrům, které korespondují s uvedenými výroky evangelií. Děti nejsou majetkem rodičů, ale patří ke stvoření, které jsme jako křesťané povinni chránit a rozvíjet.
V odpovědi na pochybnosti, zda má smysl přijmout zákonnou úpravu, která neobsahuje sankce, odpovídám jednoznačně, že ano. Není to jediná zákonná norma, která není opatřena sankcemi. Stačí se podívat na práva a povinnosti manželů, která též definuje občanský zákoník. Mezi jejich povinnosti např. patří prokazovat si navzájem úctu, žít spolu, být si věrni, vytvářet zdravé rodinné prostředí, při volbě pracovních a dalších činností brát zřetel na zájem rodiny. Ani tyto normy nejsou nijak sankciovány, nepochybně však jejich dodržování pomáhá k vytváření harmonického rodinného prostředí. Důvodová zpráva k přijetí zákona výslovně zmiňuje, že jejím cílem není trestat rodiče, ale výslovně podpořit výchovu prostřednictvím jiných výchovných prostředků než tělesných trestů.
Přijetím novely zákona se přihlásíme k odmítnutí trestání dětí jako způsobu výchovy. Novelizovaný zákon se stane jedním z kamínků mozaiky, která dává stopku autoritářském stylu. Adorování pevné ruky a nastolení pořádku ve společnosti se těší neustálé oblibě, protože se zdá, že konečně nastane vytoužený klid. Srovnat někoho do latě, aby sekal dobrotu, se jeví jako rozhodný postoj. Nic není vzdálenější pravdě. Autoritářské postoje dlouhodobě škodí vztahům ve společnosti a oslabují společenskou soudržnost. Základem harmonické společnosti je úcta a respekt jedněch k druhým, a tu by mělo zažívat dítě od narození.
Autorka jako výchovný ideál vybírá text z Nového zákona, vybízející k vzájemné lásce, jako “Pán miluje nás” (Jan 13,34). Skvělé! Škoda jen, že zapomněla, že tentýž Nový zákon charakterizuje Boží lásku právě jako vychovávající, ba trestající: “Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti…” (Žid 12. kapitola)
Ano, Písmo ví, že “přísná výchova se v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli” (Žid 12, 11).
Ideálem tedy není “netrestat”, nýbrž trestat uměřeně, s ohledem na důstojnost dítěte jakožto nositele Božího obrazu, byť porušeného, úměrně cíli, jehož má být trestem dosaženo, tedy nasměrování trestaného “k vyššímu cíli, k podílu na Boží svatosti”. (Žid 12,10)
Jistě, výchovný repertoár milujících rodičů zahrnuje mnohem víc, než jen “metlu”, avšak u menších dětí je plácnutí přes zadek po staletí osvědčený způsob, jak je odradit od jednání, které není rozumné a správné. Obávám se, že je-li zákaz i tohohle chápán jako “stopka autoritářství”, pak je něco zásadně špatně s chápáním autority jako takové…